DÍTĚ HLAVNĚ POTŘEBUJE MOŘE NĚHY A ŘÁD

Našla som u priateľov na FB, skvelý článok.

DÍTĚ HLAVNĚ POTŘEBUJE MOŘE NĚHY A ŘÁD

rozhovor s Markem Hermanem v časopise ŽENA&ŽIVOT

(toto je jednoduchý přepis rozhovoru pro ty, kdo mají volný večer, nebo vydání časopisu cca před měsícem promáchli )

JAK BYSTE KRÁTCE POPSAL DNEŠNÍ RODIČE V ČESKÉ REPUBLICE?

Jsou nejistí a převzdělaní. Mají strašně moc informací, ale neumějí je používat. Ztratili takové ty staré a přirozené vzorce výchovy a ty nové ještě nenašli. Mámy jsou milující, ale křehké a nejisté. Vychovávají s otazníky: Nepůjdeme ven? Nepůjdeme už spát? Dítě potřebuje jistou mámu. Ale ona se svému dítěti často v dobré víře ve všem podřizuje, a to nikdy nemůže dopadnout dobře. Pak jsou překvapení, že se jim dítě vzpouzí, neposlouchá a není s ním k vydržení. Jak to? Vždyť se tak snažíme!

JAKÉ PROBLÉMY ŘEŠÍ RODIČE V DNEŠNÍ DOBĚ NEJVÍCE?

Nejvíce si stěžují na to, že je děti neposlouchají. Nechtějí doma pomáhat, všechno se jim musí říkat pětkrát, neplní si svoje základní povinnosti. Velký problém je taky agresivita: ten náš malý se hrozně vzteká, co s tím máme dělat? Kouše, štípe řve. Když je v rodině více dětí, rodiče pořád dokola řeší nekonečné sourozenecké hádky a spory. Někdy je to na mrtvici. A učitelky ve školkách si stěžují na to, že děti neumějí mluvit, jsou nemotorné a nejsou schopné se o sebe postarat. Jsou jako malá jelítka, která čekají absolutní servis, protože jim máma doma dělá služku. To je naprostá katastrofa dnešní doby: uštvané mámy a jejich rozmazlené děti, které je neposlouchají. Co s nima? Šup do školky! Pro mnohé rodiče je nejlepším řešením poslat děti do školky a já se jim nedivím, protože koho by to s malým rozmazlencem doma bavilo? Na druhé straně to mají dnešní mámy na mateřské fakt těžké: co chcete dělat v městském bytě, když máte rodiče daleko, partner je od rána do večera v práci, vy jste ubitá stereotypem a nikde ani kousek zahrady?

CO TEDY RODIČE DĚLAJÍ ŠPATNĚ?

Jak už jsem řekl, naprostý hrůzinec je, jak dneska mámy dělají svým dětem služky: dělají věci za dítě, posluhují mu a nechápou, že klíč ke spokojenému životu je samostatnost. Ale ze všeho nejhorší je ta příliš volná, liberální výchova. Svoji malou nechcete zbytečně omezovat. Nechcete jednat z pozice síly. Neradi nesmyslně přikazujete a zakazujete. A věříte, že se na všem můžete domluvit. To všechno jsou samozřejmě skvělé principy. Ale nesmí se to přehánět. Ale ono se to bohužel ve většině rodin dneska neskutečně přehání. Z každého prdíku se dělá vědecká konference a donekonečna se řeší ty pocity. Rodiče tomu sice říkají volná výchova, ale já myslím, že jsou akorát bezradní a nedůslední. Až se jim to vymkne z ruky: zbožštíte si dítě a uvěříte, že ono samo přece nejlíp ví, co má jíst a v kolik potřebuje jít spát. Jeho přání a pocity jsou absolutně nedotknutelné a vy máte hlavní povinnost je respektovat. Když tohle uděláte, když si posadíte doma dítě na trůn, začne vám peklo. Pak potkáte matku, kterou tříleté dítě kope a u toho křičí, že je hnusná a že ji nenávidí. A psycholog se na to dívá a mamince poradí, aby se pokusila ještě poctivěji pochopit pocity svého dítěte. Blázinec.

VÝCHOVA MINULÉ GENERACE BYLA SICE MOŽNÁ AŽ MOC TVRDÁ, NA DRUHOU STRANU BYLY DĚTI LÉPE VYCHOVANÉ. DOPORUČIL BYSTE SE TEDY ASPOŇ V NĚČEM INSPIROVAT V MINULOSTI?

Když se podíváte zpátky do historie, tak vám dojde, že byl život sice hodně tvrdý, ale zároveň byl předvídatelný a dobře čitelný. V rodině byl jasný řád a pravidla. Každý věděl, co má dělat. Celá rodina musela fungovat, uměli se semknout a museli tvrdě pracovat, protože cíl byl jeden jediný: přežít. Ale pro vztahy byl ten život strašně studený a tvrdý. Zbytečně neúprosný. Dneska máme krásný život, ty hrozné strachy z hladu, zimy a chudoby jsou pryč. A tak jsme povolili. Ale je to celé nějaké zmatené a zamotané. Co je vlastně dneska cílem rodiny? Mít se dobře? Ale co to je? A my místo abychom měli laskavé vztahy, tak jsme se po hlavě vrhli do žravého konzumu. Drtí nás pohodlí a nadbytek. Všichni už máme všechno dvakrát, máme se ultradobře, ale nedá se v tom žít. Kolik znáte opravdu spokojených rodin? Je jich hrozně málo. Mně by se líbilo, kdybychom se opřeli o ty staré vzorce tvrdého života, ale okořenil bych je dnešní něhou a vlídností. Myslím, že ten klíč by mohl být „láskyplná hrubost“. To znamená, když se s dětma zbytečně moc nemažete ale spíše je zpevňujete, aby jednou byly samy schopny čelit životu. Ale zároveň je zabalíte do něhy. Každé dítě potřebuje moře něhy. A hned zatím pravidla a řád. Pak bude spokojené.

V DNEŠNÍ DOBĚ SE SETKÁVÁME S RŮZNÝMI VÝCHOVNÝMI METODAMI A RODIČE TAK MOHOU TÁPAT, CO JE TEDY VLASTNĚ SPRÁVNĚ. CO BYSTE JIM PORADIL?

Souhlasím, ta záplava metod, knížek a názorů umocněná internetem je strašidelná. Řekl bych to tak: všichni máme selský rozum, tak ho proboha používejte. A všichni máme situační cit, tak ho hledejte. Protože nejlepší rodičovství je přece intuitivní rodičovství. Jakmile se nám narodí dítě, příroda nám spustí programy intuitivního rodičovství, kdy nám vnitřní hlas říká, co je pro nás a naše dítě dobré a co ne. No a když si nebudete vědět rady, nechoďte na internet, ale běžte za svojí maminkou nebo tátou a zeptejte se, jak to dělali s vámi, když jste byli malí.

JAKÝ BY MĚL BÝT PARTNER V ROLI OTCE?

Silný a zdravý chlap. Spolehlivý chlap. Který to, co řekne, platí. Zdravá mužská síla. Takový vlídný tyran, který se s ničím moc nemaže a ve výchově má rád právě tu láskyplnou hrubost. Umí dát dítěti přesnou zpětnou vazbu. Táta, který dítě prověřuje, zatěžuje a tím ho zpevňuje. Protože velký úkol táty je přece připravit dítě pro venkovní svět. Aby se tam dokázalo prosadit. To je dobrý táta. Samozřejmě, že i táta je vlídný. Mám rád věty mého kamaráda a terapeuta Jiřího Haldy: „Máma tulí syna něžně a dceru něžněji. Táta tulí dceru drsně a syna drsněji.“ To je přesné. Když přirovnám rodiče k živlům, tak máma je jako voda, ta vás přijme a pohladí, doslova vás zabalí do něhy. Táta je spíše země, která vás zpevní a zastaví. Náraz na mantinel. Pravidla a řád. Dítě čeká, že ho táta zatíží a když se mu něco povede, čeká, že ho za to pochválí. Tím ho přijímá do svého světa. Největší chybou je, když se žena z táty snaží udělat druhou mámu: tak řekni té malé, že ji máš rád. Tak na ni nebuď tak přísný. Tak už ji nech. To je strašně nebezpečné. Když to otec udělá, když ho přestane zatěžovat, dítě ztratí obranné štíty proti venkovnímu světu. A pak je úzkostné, přecitlivělé, ze všeho se hroutí, neumí zabojovat. Dítě potřebuje silného tátu. Ne skořicovou rolku s komedií na hlavě, která pořád dokola řeší jeho pocity.

V DNEŠNÍ DOBĚ UŽ SE ALE STÁLE VÍCE SETKÁVÁME S TÍM, ŽE NA MATEŘSKÉ ZŮSTÁVAJÍ PRÁVĚ MUŽI…

Což je strašně nebezpečná móda. Naprostá hloupost. Máma nosí děťátko devět měsíců pod srdcem, jsou na sebe napojeni, vazba mezi mámou a dítětem je naprosto unikátní, v přírodě nic podobného nenajdete. Máma je v tomto směru pro dítě nenahraditelná. Nikým a ničím. Máma a dítě jsou spolu bytostně propojeni. Dítě do dvou, dvou a půl roku dokonce vnímá sebe a mámu jako jednu bytost. Tak ať mi nikdo nic nevypráví o otcovské dovolené! Když jdete ve dvě ráno přebalovat miminko, tak ono ve tmě pozná, jestli ho jde přebalovat máma nebo táta, a podle toho pak zapíná různé svaly v těle. To je ten princip. Na přednáškách se mě rodiče ptají: a opravdu to ten můj chlap nezvládne? Ne, nezvládne. A když, tak po chlapsku. A to je přesně to, co to dítě vůbec nepotřebuje! Do tří let věku musíme zvládnout obrovský životní úkol, a to je získat základní pocit důvěry v sebe a ve svět: já jsem v pořádku a svět je v pořádku. To nás učí hlavně máma tím, že s námi utvoří tzv. pevnou vazbu. Rodíme se z těla mámy ne otce. A právě od mámy čekáme něhu, vůni, hru pohledů, záplavu láskyplných doteků, něžná slova, nebo se prostě chceme jenom u ní přitulit a schovat. Pak můžu opatrně začít důvěřovat sobě i světu. A vy mi místo toho nabízíte tátu? To přece nemůžete myslet vážně, že ne?

NA ZAČÁTKU JSTE HOVOŘIL O TOM, ŽE RODIČE ODKLÁDAJÍ DĚTI DO ŠKOLEK. JAKÁ JE PODLE VÁS NEJNIŽŠÍ IDEÁLNÍ HRANICE PRO ZÁPIS?

Mně by se líbilo, kdyby začaly chodit ve třech letech. Některé to zvládnou o malinko dřív, některé zase později. Ale školka není zařízení pro děti, že jo. Školka si vymysleli rodiče, aby mohli do práce. Takže některé děti nebudu chtít do školky nikdy. Ale mají smůlu a musí. Dneska raketově roste počet rodičů, kteří chtějí děti do školek dávat už ve dvou letech, protože je to doma s dětmi nebaví a chtějí do práce. Vloni na ministerstvu připravovali zákon o jeslích, které byly určeny pro děti od šesti měsíců. A ten úplně první návrh dokonce počítal s tím, aby děti mohly chodit do jeslí hned po narození! Tohle já prostě nikdy nepochopím. Nikdy. To přece nemůže vymyslet zdravý člověk. Na druhou stranu díky bohu za školky. Protože to je často jediné místo, kde děti skvělé fungují a mohou sosat dobré vzorce pro život. Ve školce zažijí pravidelný řád, fungují tam pravidla a učitelky jim připravují prostředí, kde mohou dělat úžasné věci, o kterých by se jim doma ani nezdálo.

CO ŘÍKÁTE NA RODINNÉ USPOŘÁDÁNÍ, KDY RODIČE NEFUNGUJÍ JAKO PARTNEŘI A ZŮSTÁVAJÍ SPOLU JEN KVŮLI DĚTEM?

Tak to jsme na velmi tenkém ledě. Protože co pár, to jiná situace. U někoho to má smysl zůstat, dokud děti nedosáhnou aspoň 12 roků a musím říct, že já si takových lidí moc vážím. Ale u někoho nemá smysl zůstávat ani o minutu dýl. Ale pokud bych musel říct, tak se opatrně přikloním k tomu, že je lepší odejít. Já bych nefunkční vztah ukončil. Protože co ukazujete svým dětem, kdy jdete přes závit? Že se musí všechno vydržet. Ale život se nemá jenom vydržet! Naše děti potřebují ukázat, jak vypadá funkční tzv. „pevný pár“. Potřebují vidět, že se navzájem rádi jeden druhého dotýkáme, že si doma povídáme, že umíme pořádně zabrat, když je to potřeba. A umíme si odpustit. To je pevný pár. Když táta s mámou utvoří pevný pár, tak se dítě vlastně „jenom“ přidá. Dobrý vztah poznáte podle toho, že se těšíte domů. Otáčíte klíč v zámku u dveří, jaký máte pocit? Anebo slyšíte, jak se otáčí klíč v zámku a váš partner přichází. Jaký máte pocit? Tím bych se řídil.

ROZVODOVOST JE MOMENTÁLNĚ NĚCO OKOLO 50 %. JAK SI V TOMTO PŘÍPADĚ NEJLÉPE NASTAVIT VÝCHOVU, ABY SE ROZVOD DĚTÍ DOTKNUL CO NEJMÉNĚ?

Rozvod je pro děti vždycky těžká rána a má na jejich život obrovský vliv. Nemůže nemít. Ale ta kouzelná věta zní: jak zvládnete rozvod vy dva, tak ho zvládnou i děti. Domluvte se, chovejte se k sobě slušně. Což je ale pro některé páry bohužel naprostá utopie. Rozvod je obrovské zklamání a bolí. Muži by ale měli ovládnout svoji chuť se ženě pomstít. A ženy musí pochopit, že svého ex-partnera ze života dětí prostě nemohou vygumovat. Nevygumujete. Nelze. Rozvádíme se jako manželé, ale rodiči zůstáváme. Až do smrti budete máma nebo táta. Tečka. Konec. Dvacet. Mámy si často stěžují, že bývalý manžel dětem všechno dovolí, děcka se po víkendu s ním vracejí jak vyšinuté. Co s tím? Nemusíte dělat vůbec nic. Věřte, že má vaše dítě zdravý základ, to je důležité. A jen si chvilku počkejte, děti se po hodině po dvou obvykle samy srovnají, protože si při změně prostředí tzv. „stahují aktualizace“ a znova se naladí na vás. A jedna důležitá věc: střídavá péče je totální nesmysl, zkuste se jí za každou cenu vyhnout. Jestli máte svoje děti rádi, nechejte je u mámy. Aspoň do deseti let. A teď se omlouvám všem mužům, kteří v životě natrefili na manipulátorky, mrchy a lhářky. Tátům říkáme: Nebojte, váš čas přijde. Ale jestli máte svoje malé děti rádi, prosím, nechejte je u mámy.

KDYŽ UŽ BYLY NA DÍTĚTI NAPÁCHÁNY VÝCHOVNÉ ŠKODY, EXISTUJE ŘEŠENÍ, NÁPRAVA, NEBO UŽ JDE NEVRATNĚ O ZTRACENÝ PŘÍPAD?

Já chci být optimista, a tak mám rád princip, že všechno, co se stalo, se dá napravit. Problém je v tom, že čím dříve a intenzivněji se chyba stane (čím je dítě menší a zranitelnější), tím hůř se pak odstraňuje. A u některých věcí to je skoro nemožné. Klíčových je prvních šest let. V té době se formuje až 90 % naší osobnosti. Je to naprosto nejdůležitější období našeho života. A já během té doby potřebuju sytit něhou a zažít u toho pravidelný řád a pravidla. To znamená, že potřebuju něžnou mámu a pevného tátu. Ten pevný pár. Pak uvěřím, že je svět v pořádku a že já jsem v pořádku. Je tady ale jeden obrovský problém. Žijeme strašně rychle a tím samozřejmě i povrchně. Na nic nemáme čas. Dny jsou nabité, ženy lítají celý den jak čokli a domů přijdou vyřízené. A tam čekají další povinnosti a děti, které jsou hladové po něze. A jste v pasti. Protože žena může být něžná, jenom když je odpočinutá. Takže první dovednost mámy je ochránit sama sebe. Když to pochopíte, život vám zapadne do dobrých kolejí a budete mít dost síly, kterou nutně potřebujete. Protože výchova dětí je nejtěžší věc na světě.