Každý člověk, když se obrací k Bohu s nějakými prosbami, by měl chápat, že nemůže počítat s absolutním naplněním svých tužeb a přání.
Modlitba Otčenáš, kterou nám dal Ježíš, je prostoupena přijetím Boží vůle a porozuměním: člověk má právo na vlastní touhy a přání, jak se však všechno uskuteční v reálu, dosáhne-li žádaného cíle – to vše se řeší nahoře.
Má tedy člověk svobodu vůle, nebo ne? Na povrchní úrovni chápání je tento paradox neřešitelný. Pokud se však na problém podíváme nejen z hlediska formy, ale i z hlediska obsahu, vše se stává jasným a pochopitelným. Zvnějšku je svoboda vůle a člověk na ni má právo. Ale uvnitř, na nejvyšší úrovni žádná lidská svoboda neexistuje. Protože člověk tam prostě není, vše je tam Božské.
Je možné si představit oceán a kapku, která se oddělila od oceánu. Na povrchní úrovni má tato kapka formu a individualitu. Je to samostatná kapka. Potom ale kapka spadne zpět do oceánu, a zatímco její podstata zůstává, forma mizí. A touha kapky, její svobodná vůle také mizí. Zůstává touha a vůle oceánu.
S. N. Lazarev – Cesta ke zdraví člověka skrze uzdravení duše
zdroj: Cestou Světla
