Existují dvě cesty: složitá a jednoduchá.
I na vrchol hory můžeme šplhat přímo do kopce, což nás bude stát mnoho sil a některé úseky mohou být nebezpečné, a nebo kráčet po přirozené spirále stezky, což nám umožní užívat si výhled z každého místa a udržet si vnitřní pohodu za všech okolností.
Složitá cesta hledá způsoby a metody, jak nejrychleji vyřešit své chyby, nedokonalosti a obtíže, tedy problémy, 
které v nynější fázi života nedokážeme řešit vlastní silou. Tedy člověk hledá, jak se zdokonalit formou duchovního vývoje pomocí rozličných technik a systémů víry. Ovšem tato cesta nemusí vést přímo k bytostné podstatě, nýbrž k marnému patlání se v bahně emocí a rozviřování kalu mysli, přinejhorším k uvíznutí si na pomíjivém jáství, které vposledku tváří v tvář smrti nemusí obstát. Je to magická cesta usilování a boje o moc, o vědění.
Jednoduchá cesta znamená neřešit nic, co nám samo nejde řešit, namísto toho propouštíme lepkavá tenata ve stále znovu a znovu obnovovaných pavučinách mysli, které podléhají dualitě minulosti a budoucnosti, vypouštíme přeplněnou jímku emočního bahna, které má sloužit výhradně jako kompost pro růst pozitivních stavů vědomí. Tedy problémy neřešíme a udržujeme se ve vnitřním klidu. Pak vnímáme, co přichází samo jako nápovědy a vedení. Stačí si uvědomit, že problém je již vyřešen, neb naše podstata má sílu proměnit rozbouřené vlny mysli v klidnou hladinu jezera a rozpustit emoce pouhým bytím v tichu přítomnosti. Nejde o tom mnoho mluvit, ale jde to zažít v přítomnosti někoho, kdo to již žije, pak přichází samo od sebe vědomí, že naše bytostná podstata je s námi neustále ve spojení ve vnitřním klidu, tichu a prázdnotě.
Ivo Leinveber
