Fascinace a rozčarování

Svět je fascinující místo plné krásy, úžasných vjemů, všech možných, skoro neodolatelných půvabů. Ačkoli tyto půvaby neustále upoutávají naší pozornost, jen vzácně nám poskytnou nějaké trvalejší uspokojení.

Jsme jako ptáčci: ústa máme otevřená, stále hladoví. A zdá se, že hlad trvá a trvá. Stále jsme nenaplnění, takže naše nespokojenost jenom roste. Tím že jsme věčně hladoví, jsme přitahováni k to­mu, co mají druzí; zmítáme se ve stálém hledání a uchopování, čímž se vyčerpáváme. Pravé příležitos­ti k naplnění naší unavené a roztěkané mysli nám unikají. Zahlcujeme se vjemy, které nám poskytují na­še smysly, a uniká nám hojivá povaha našeho přiroze­ného cítění a vnímání. Místo abychom se zaměřili na vjemy, jež prožíváme, zaměřujeme se na své myšlen­ky o nich, což nemůže nikdy přinést mnoho uspoko­jení.

Začínáme-li tomu rozumět, můžeme vidět, že za tím vším je určitý, sotva patrný psychologický proces: nata­hování se po uchvacujícím světě vede k nespokojenosti a k pocitu rozčarování; a nespokojenost vede opět k dal­šímu natahování se. V tomto koloběhu jsme chycení, protože naše myšlení, naše fascinace nás nemohou na­plnit. Nemají totiž žádnou reálnou podstatu, nemůžeme si je nijak podržet. Neustále se vrháme do aktivit, které jsou jako honba za duhou. A čím více se takto honíme, tím více v nás pocity rozčarování a zklamání narůstají.Svou mysl vedeme za zábavou a uspokojením, avšak způsob, jakým se jich snažíme dosáhnout, má spíše opačný účinek. Naše mysl přechází od myšlenky k myšlence – vyvolává si minulost, přeskakuje do bu­doucnosti, nebo se drží něčeho, co ji trvale zajímá. Málokdy se soustředí na chvíli prožívání – tedy tam, kde je skutečné naplnění.

S tím, jak pokračuje plynutí mentálních obrazů, na­še mysl neustále vytváří proud myšlenek o těchto obra­zech a zdá se, že tento proud je nekonečný. Je to zá­kladní faktor upevňování pocitu „já“, které vyžaduje „mít“, a potřebuje něco „dělat“. Stejný proces pokračuje dokonce i v naší meditaci, kdy se snažíme nic „nedělat“.

V meditaci je ovšem tento proces tak málo zřetel­ný, že si ho často ani neuvědomujeme. Můžeme se snažit nemít o své meditaci žádné představy nebo očekávání; mohou však být skryty v pozadí naší mys­li a projevovat se v podobě netrpělivosti nebo naděje, že k něčemu dojde. Tyto pocity nemusí být nijak vý­razné, očekávání něčeho fascinujícího však může ne­vědomě zesílit a vstoupit jako vlna do našeho vědomí. Čím je onen pocit silnější, tím je vlna větší, prudší a ví­ce vyhraněná. Brzy to vede k pocitu tísně z rozčaro­vání a zklamání.

Nejdříve naše meditace začíná rozpouštět pocit „já“, které potřebuje něco „dělat“. Avšak mysl, aby to nějak vykompenzovala, pak začne honbu za předsta­vami. Vzniká rozčarování, které ještě více podnítí proud myšlenek a představ. Další věc je, že jakmile upadneme do tohoto proudu „dělání“, cítíme potřebu kontaktu – s obrazy, slovy, představami, předměty, ne­bo se sebou samým. Tato potřeba narůstá a celý pro­ces pohání dále. A vše to jde tak rychle, že nemáme vůbec čas o tom přemýšlet. Tato rychlost je dána vel­kou energií, skrytou za naším rozčarováním a očeká­váním.

Relaxace může tento proces zpomalit. Můžeme mysl uklidnit, myšlenky zpomalit, vytvořit jinou nála­du, která hluboké pocity očekávání uvolní. Dokážeme-li zpomalit, utišit se a relaxovat, úzkostné vlny se uklidní ve vlnky.

Své myšlenky v meditaci tedy dobře sledujte. Prostě je sledujte. Fascinace je jako rodící se vlna; po­zorujte, jak se jeví. Jiskří mnoha barvami, je přitažlivá. Dobří meditující sledují, jak se vlna zvyšuje a zvyšuje, až porozumějí tomu, jak fascinace způsobuje ztrátu okamžiku. Poznávají, proč hezké obrazy a zajímavé myšlenky tak snadno strhávají pozornost.

Cyklus fascinace a rozčarování se můžeme naučit změnit tím, že se naučíme uvědomovat si přicházení a plynutí myšlenek a obrazů. Tím, že každou myšlenku rozptýlíme a její pocit vneseme do hlubší úrovně, může­me odolat tomu, abychom rozčarování podlehli – tedy té oblasti mysli, která se chce stále hýbat a něco dělat.

Relaxace a udržování uvědomění nám pomůže ne­nechat se svést k „dělání“ a k opuštění své meditace. Dokážeme-li zůstat v rovnováze a být opravdu stále v meditaci, nezáleží na tom, jaká konkrétní myšlenka přijde. Rozčarování a uchvacování ztratí nad námi svou moc a uvolní tak naší energii k volnému plynutí.

Osvobodíme-li se od dominance rozčarování a uch­vacování, každý okamžik nám může být příležitostí k procitnutí. Můžeme rozetnout modely, které nás vězní. A v energii, která se tím uvolní, můžeme najít skutečný zdroj výživy a uspokojení, přirozenou svobodu mysli.
__________________________