Integrace mateřského zranění je přechod z postoje „vaše matka udělala to nejlepší, co mohla – a proto potlač své emoce“, na postoj „vaše matka udělala to nejlepší, co mohla – a zároveň si cením svých emocí
a nebudu je potlačovat“. Tento postoj předávaly matky z generace na generaci, a proto je pojmenován jako mateřské zranění.
Je to přijetí, že to, co jste v dětství cítily, bylo opodstatněné a v pořádku. A to, co se vám stalo, v pořádku nebylo.
Jako malé jsme se mohly naučit vypořádat se s tím, co se děje, vytvořením masky, že je vše v pořádku, i když není. Mohly se z nás stát rebelky, hodné holky, ta, která nikoho nepotřebuje, ta, která baví druhé.
Tyto masky mají společnou funkci – blokují přístup ke zranění z dětství. Mohla jste si myslet, že jste vděčná a empatická posluchačka, ale v realitě jste mohla jen tuto roli hrát, protože jste se ji naučila hrát. Uvnitř jste ale měla pocit, že jste neviditelná.
Patriarchát je forma společnosti, kde vládnou muži, v rodině otec. Ten má také primární zodpovědnost za její blaho a prosperitu. Patriarchát negativně ovlivnil muže i ženy. Říkal, že to, že něco cítíš, je slabost, a proto emoce musí být potlačovány. Některé pocity byly přitom označeny za špatné, neatraktivní a nevhodné. Jejich potlačení poškodilo emoční tělo nás všech.
Patriarchát nevidí matky jako komplexní bytosti, ale polarizují je do idealizace – „matky se mají uctívat“, nebo do očernění – „je to chyba matky“. Poté, co ze společnosti zmizela silná podpora žen navzájem, ženy dělaly vše pro to, aby je muži přijali a milovali.
Dívaly jsme se na své matky, které byly závislé na jakékoliv známce ocenění od jejich nevšímavých manželů. Dívaly jsme se na projevy nerespektujícího chování a zneužívání a mlčely jsme u toho.
Ženy v minulosti jen nevařily, neuklízely a nestaraly se jen o děti, ale také nesly emoční břímě druhých. Čistily emoční nepořádek – začínaly nepohodlnou konverzaci, nesly tíhu mrtvého ticha, žily s nevyřčenými záležitostmi, pohřbívaly v sobě nevyřčené potřeby, byly projekční obrazovkou popřené bolesti, procházely mezi agresivitou a pasivitou.
Muži byli učeni, že komunikace a emoční inteligence je ženská práce. Ženy byly uklizečky nejen doma. Byly odpadním košem nechtěných emocí. Bylo od nich očekáváno, že budou cítit za ostatní. A pak budou napadány za to, že se příliš emočně vyjadřují.
Abychom se znovu dostali do rovnováhy uctívání mužského i ženského principu, je třeba procítit plný repertoár svých pocitů a emocí. Dát si načas, znát cenu odpočinku, ctít pomalost, dlouhotrvající přirozený proces situací v životě, mrtvou část vývojového cyklu, přijímat záležitosti života, které jsou komplikované, naslouchat, počkat, užívat intuici a sny. Dát si přijetí a lásku bez hranic. Transformace není se toho zbavit (to by byl zase návrat do minulosti, do patriarchátu), ale obejmout bolest, nemlčet a neumlčovat své pocity.
Zdědily jsme vnitřní napětí – boj mezi normálním, přirozeným instinktem, a traumatizujícímu systému přežívání, který jsme přijali. Matky mohly být depresivní, odpojené, lhostejné, nebo nás napadat, emočně vyčerpávat a zneužívat. Mohly říkat: „ Potlač své potřeby a jdi dál. Hlavně to neřeš.“ Z našeho vnitřního dítěte se pak stal voják, bojující o přežití. Odpočívat znamenalo cítit se v nebezpečí.
Emocionální podpora a propojení byl v minulosti luxus, který jsme si nemohly dopřát, protože se muselo pořád pracovat a něco dělat. Zažívaly jsme energii mrtvé matky – naučily se cítit bezpečně v situacích, kde se zdůrazňovalo příliš mnoho práce, přetíženost, příliš mnoho požitku, což vedlo k nedůvěře ve svá vlastní těla.
V některých rodinách se přenáší model, že dcera hraje roli matky své vlastní matky. Role jsou tu obráceny. Projeví se to tím, že dcera vyroste velmi rychle a ztratí šanci být dítětem. Je od ní očekáváno, že se postará o fyzické a emoční potřeby své matky, což se v dospělosti projevuje jako nízké sebevědomí, slabé hranice, pocit viny a schopnost navazovat spoluzávislé vztahy.
Z těchto žen jsou pak vysoce úspěšné ženy, které mají tendenci na sebe brát emoce druhých. Z holčiček se pak stávají pečovatelky, ty, které nesou na svých bedrech dobro ostatních, na které se hází popřené rodinné zranění a tajemství. Cítí se jako panenky, které musí nést masku veselosti, zdvořilosti a vděku, navzdory tomu, že je v rodinách dysfunkce a zneužívání. Boj, ostražitost a snaha jsou nezbytné pro to, aby se cítily v bezpečí.
Tato žena si může myslet, že jen potřebuje najít toho správného partnera. Nebo vydělat x množství peněz. Že si může odpočinout, až postaví dům, až získá titul, až bude mít další dítě, až odejde ze vztahu. Všechno zmíněné souvisí s tím, že zraněné dítě hledá matku, severní hvězdu, která mu dá bezpečí, a až ji najde, pak si může konečně odpočinout a uvolnit se. Tímto snažením se dcera (jako když byla malá) snaží získat kontrolu nad svým prostředím. Připomíná vám to něco? 🙂
Svět bude vyléčen tím, že ženy budou ochotny pocítit celé spektrum svých emocí. Což zahrnuje odmítnutí cítit emoce druhých a odmítnutí nést zodpovědnost za ty, kteří nejsou ochotní udělat svou vnitřní práci. Vytvořit bezpečí v sobě. Každá žena, která to udělá, vytvoří toto bezpečí pro druhé.
Pocítění celého spektra emocí vede do síly a jasnosti. Každá žena potřebuje zažít pocit, že s ní není něco špatně, když odmítá nést emoční zátěž svého partnera, dítěte apod. Že je v pořádku cítit vztek, když ji někdo využívá. Momenty, kdy jsme přijaty jako bad girl, když jsme neupravené, když s lidmi nesouhlasíme, když říkáme něco nevhodného. Poznat, že přežijeme, když tak jednáme.
Integrovat mateřské zranění znamená zůstat se sebou, bez toho, abychom se tomu vyhýbaly a pak si to kompenzovaly přehnanými obavami, jídlem, nakupováním, závislostí na internetu, hledáním ocenění, nesením zátěže emocí druhých lidí.
Připustit si pocit vnitřní prázdnoty, který může být spuštěn negativně – vstoupíte do situace, která vám ukáže to, co jste v minulosti nedostaly; nebo pozitivně – když vám někdo dá více lásky, pozornosti a respektu, než jste kdy v minulosti dostaly. Oba stavy mohou ve vás vyvolat smutek původního deficitu výživy a na této nové osobě si můžete vytvořit závislost.
Nevyhýbat se pocitu vnitřní prázdnoty a nefixovat se na osobu „nové matky“. Vyživit své tělo pozorností a láskou, i když budeme cítit zármutek nebo zmatenost. Pokud žena prochází obdobím vnitřní prázdnoty, je nezbytné, aby cítila podporu ostatních žen. Aby měla pocit, že všechny její emoce jsou vítány a žádné nejsou odmítnuty. To je svoboda! A pak se v nás může projevit skutečná síla.
Na spirituální úrovni je mateřské zranění prožíváno jako pocit oddělení od života, od světa. Matka je první člověk, se kterým zažíváme jednotu. Ukazuje nám postoj ke světu. Integrace mateřského (ženského) zranění je proces zasvěcení do své vlastní síly a smyslu života. Postupně se nám napravuje postoj k životu, cítíme se svobodnější a přijímáme kvalitu bohyně, která se rodí do tohoto světa. Je to způsob, jak uctít ženskou linii – ženy, které byly před námi a ženy, a které přijdou po nás.
Do té doby, než se setkáme s mateřským zraněním, posvátné ženství je jen pohádkou, fantazií, kdy hledáme někoho, kdo nás zachrání, kdo ale stále nepřichází.
Ženy, které na sobě vnitřně pracují, vytváří novou ženskou linii. Ne tu pokrevní, přes ženy ze svého rodu, ale přes vědomí, které se na Zemi vytváří. Přes ženy různých kultur, národností, sexuální orientace a vyznání, kterým se probouzí vědomí a které se podporují v dosažení jejich společného cíle.
Ivana Valová
www.atlantskaskola.cz
Zdroj – Bethany Webster – www.womboflight.com
Související článek zde
