Jak dalece se musíme od sebe odchýlit? Jak dlouho se musíme opouštět od chvíle kdy jsme si vybrali sami sebe opustit?
Opouštíme sami sebe při porodu a pokud nesjednotíme sami sebe během svého života, sjednotíme se ve smrti. Musíme sami v sobě zemřít, abychom se mohli opět narodit. A celý život je proces, ve kterém se sami sobě znovu rodíme. A co je emoce? Emoce je řetěz. Emoce je článek, který zůstane, když se vše ztratí. Emoce je jediný zbytek opravdového Já které jsme opustili, abychom se zde znovu zrodili. Emoce je to, co nás vede zpět k sobě samým. Všechny věci které na této planetě děláme, děláme proto, abychom unikli emocím. Každá vykouřená cigareta. Každý dobytý milenec/ka. Každá přečtená kniha. Každý snězený kousek. Dokonce nalézáme cestu ke spiritualitě proto, že zoufale utíkáme od toho, jak se cítíme. Ale pak zjistíme, že jediná cesta jak najít radost a navždy se osvobodit je skrze vkročení do jádra bouře. Tím, že jsme svou bolestí připraveni zemřít, že přestaneme utíkat nebo unikat. Přestaneme zkoušet cítit se lépe. Přestaneme zkoušet změnit to, jak se cítíme. A místo toho vkročíme přímo do jádra bouře. Připraveni, že budeme spolknuti. Dokonce si na to troufneme. Poprvé ve svých životech neopustíme sami sebe, protože poprvé neutíkáme od svých pocitů. Nezkoušíme použít pozitivní zaměření, abychom se sami sobě vzdálili. Nepoužijeme alkohol, abychom potlačili sami sebe. Nevyužijeme milence, aby nás ochránil od sebe samých. Místo toho se pohybujeme vpřed do vlastních pocitů. Nechceme po nich, aby se změnily. Nechceme, aby byly jiné. Jsme jednoduše v nich, jimi a s nimi. A tím jsme naprosto v sobě, sebou a se sebou. A stane se něco krásného. Potom co praktikujeme umění bytí sami se sebou – znovu a znovu, vesmír se odhalí ve své celistvosti. Uvnitř všech lidí je díra. Hluboká prázdnota, která chce být zaplněna. Ale co je tou prázdnotou? Ta prázdnota je smutek. Smutek je základní emocí všech lidí inkarnovaných na této planetě.
Ale kvůli čemu všichni smutníme?
Odpovědí je: ze ztráty sebe samých. Ztratili jsme sami sebe při narození se do fyzické formy. Opustili jsme sami sebe když jsme se oddělili od toho, čím opravdu jsme. Od Zdroje. Když spadne kámen do klidné vody, kruhy z tohoto původního prohřešku cestují ven. Po původním oddělení od našeho opravdového Já zažíváme znovu tuto oddělenot stále dokola. Odloučení z lůna. Odloučení od prsu. Odloučení od rodičů. Odloučení od přátel. Odloučení od milenců/ek. Odloučení od našich dětí. A nakonec – odloučení od samotného života v den naší smrti. Trpíme původním odloučením skrze trvání našeho života. Trpíme do takového stupně, kdy touha být opět celistvými je dost silná na to, aby nás přivedla zpět k sobě samým. Aby nás přivedla zpět ke Zdroji. Protože Zdroj a Já jsme jedním a tím samým. Smutek je jádrem všech našich životů. Všichni jsme opustili sami sebe abychom sem přišli. Rozbili jsme se na miliardu kusů. Nazýváme je různými jmény. Já jsem Teal. Ty jsi John. Nebo Mary. Nebo William. Nebo Emily. Veškerá bolest a utrpení na této planetě je vlnka vzniklá z tohoto původního kamene. Oddělenost. Veškeré lidské chování je výstižně viditelné skrze jednotlivé stupně žalu. Celá škála emocí je ve své podstatě vyjádřením procesu truchlení. Když jsme odděleni od ostatních lidí a cítíme, že jsme je ztratili. Když nás opustí, když zemřou, žal který cítíme není ničím jiným než odrazem původní ztráty sebe samých při narození. A budeme přicházet o své milované tak dlouho, než se znovu sjednotíme sami se sebou. Tento proces truchlení, který se objevuje uvnitř každého z nás, je procesem truchlení po ztrátě milované osoby. Všichni jsme tuto milovanou osobu ztratili. Ztratili jsme sami sebe. Jinak bychom nemohli být zrozeni. A tak všichnii tento žal sdílíme. V tomto žalu se sjednocujeme, a přesto jsme jím trháni na kusy. Tento žal vládne světu. Vysvětluje vše, co jako lidstvo činíme. Při narození jsme zcela bezmocní. Popíráme co se nám stalo. Cítíme se naprosto izolovaní. Zlobíme se, protože se velmi bojíme. Začínáme vyjednáváním s rodiči, a pak vyjednáváme s celým světem. Upadáme do deprese, protože nic nedokáže tu díru uvnitř nás nechat zmizet. A jednou kvůli tomu buď zemřeme nebo najdeme přijetí. Abychom toto oddělení přijali a vysvobodili se z jeho vězení, musíme vstoupit přímo do jádra našeho smutku. Abychom se znovu shledali sami se sebou, musíme to pustit. Musíme si dovolit truchlit. Musíme si dovolit truchlit ze ztráty sebe samých. A každé další myšlence, slově a pohybu musíme složit slib, že již nikdy více neopustíme sami sebe. Musíme si slíbit, že budeme naprosto sami sebou úplně v každém okamžiku našeho života, bez potřeby být a nebo se cítit jinak.
/Teal Swan, The Holy Grail/
