Zákon analogie
„To, co je dole, je stejné jako to, co je nahoře. A to, co je nahoře, je stejné jako to, co je dole, aby se uskutečnila zázračná díla jedné jediné věci.“
Tato výpověď, která se většinou traduje ve zkráceném pojetí slovy „jak nahoře, tak dole“, je klíčem k hermetické filozofii. Vychází z předpokladu, že všude ve vesmíru, nahoře i dole, „jak na zemi, tak na nebi“, v makroskopickém i mikroskopickém prostředí, na všech úrovních jevových forem, platí stejné zákony.
Tak například člověk je schopen vnímat svými smysly jen výseky jisté kontinuity – vidíme jen malou část světelného spektra a slyšíme pouze frekvence v rozsahu vnímatelného kmitočtu. Některá zvířata však dokáží vnímat zvuky a barvy, které jsou pro lidské smysly bez pomůcek nepostižitelné. Podobně je tomu i s naší představivostí. Jsme schopni si představit pouze středně velké dimenze – pokud je něco příliš malé nebo příliš velké, dovedeme rozměry sice často vyjádřit vzorcem, ale nejsme schopni si pod tím nic představit.
Tak například již dnes víme, že ledová kra sestává ze samých prázdných prostor, kolem kterých kroutí atomové částice. V příslušném měřítku odpovídají tyto vzdálenosti mezi částicemi vzdálenostem, které jsou mezi planetami našeho slunečního systému. I když nám jsou tyto skutečnosti v současné době dobře známy, nedovedeme si je při pohledu na ledovou kru představit.
Právě tak jako je virus jako samostatný organismus pro naši představivost příliš malý, tak vzdálenost o rozsahu deseti miliónů světelných let je nezměrně velká. V našem lidském poznání jsme odkázáni na střední, člověku odpovídající veličiny. Vše, co je mimo tuto škálu, ať již v kladném nebo záporném smyslu, je nám bud zcela nepřístupné, nebo nás nutí použít nejrůznějších pomůcek.
Právě zde nám však pomáhá onen geniální klíč „jak nahoře, tak dole“. Tato formulace umožní omezit naše pozorování a zkoumání zákonitostí na oblasti nám přístupné. Získané poznatky pak můžeme přenést na jiné, nepřístupné dimenze pomocí analogie.
Myšlení pomocí analogie umožňuje poznání vesmíru bez hranic. Vzhledem k tomu, že myšlení v analogii není kauzální, působí na nás neobvyklým dojmem.
Analogie ve rčení „jak nahoře, tak dole“ má svoje oprávnění jen tehdy, pokud jsme ochotni uvažovat ve vesmírném měřítku, v jeho celku – kosmos (z řeckého kosmos = pořádek). Kosmos však podléhá zákonům a není v něm místa pro náhodu. Náhoda jako naprosto nevypočitatelná a nezákonitá veličina by proměnila kosmos v chaos.
Vyrobíme-li počítač, představuje nám malý vesmír: je vytvořen na podkladě určitých zákonitostí a jeho funkce závisí beze zbytku na respektování těchto předpokladů. Kdybychom zaletovali do počítačových spojů zcela svévolně několik tranzistorů, kondenzátorů a odporů nepatřících k jeho schématu zapojení, pak tito zabudovaní představitelé náhody promění celý kosmos v chaos a počítač nebude mít žádný smysl. Totéž platí i pro naši Zemi. Při první náhodné události by náš svět přestal existovat.
Také věda většinou zkoumá zákonitosti v přírodě, ale současně se nikterak nerozpakuje používat pojem náhody. Necháme-li padnout kámen z jisté výšky, nebude padat nahoru, nýbrž zákonitě směrem dolů. Zasáhne-li kámen hlavu pana X, tak pan X nebude tímto kamenem zasažen náhodou, nýbrž zákonitě.
Skutečnost, že kámen spadl na hlavu pana X, stejně tak jako okamžik, kdy se to stalo, nejsou pouhými náhodami. Nikdo není jen náhodou nemocen, nikoho nepřejede náhodou auto a také se nikdo nenarodí náhodou bohatým či chudým rodičům atd.
Znovu opakuji: náhody prosté neexistují. Ke každé události dochází zákonitě. Přestože tento zákon nemusíme poznat okamžitě, nijak nás tato okolnost neopravňuje k popírání jeho existence. Kameny padaly zcela zákonitě dolů ještě před poznáním zákona o volném pádu.
Ironií osudu je také zjištění, že statistikové, profesionální zastánci náhody, dokazují sami s metodickou přesností neudržitelnost pojmu náhody. Statistik věří, že při hodu kostkou padají čísla 3, 5, nebo jiná jen zcela náhodně. Pokud ale vrháme kostkou dostatečně dlouhou dobu, pak souhrn všech získaných čísel vytvoří zákonitě křivku zvanou „normální rozptyl“. Jaký zázrak se tu zjevil! Součet jednotlivých událostí vytvoří zákonitost. Zákonitá dráha letícího tělesa se také neskládá z jednotlivých náhodných úseků. Pokud by měli statistikové pravdu, musela by platit věta: čím častěji se někdo při počítání přepočítá, tím správnější je výsledek. Podobnou logiku zastávají také darwinisté, kteří vysvětlují evoluci hromaděním genových poškození.
Normální zákonité rozložení velkých čísel dokazuje již samo o sobě, že je utvářeno jednotlivými zákonitými událostmi. Při nejlepší vůli je možno nanejvýš uznat, že jednotlivá událost, jakou je třeba vržení kostky, je příliš malá, aby bylo možno okamžitě rozpoznat tuto zákonitou přesnost. Proto jsme v lidských dimenzích odkázáni na jistou, alespoň minimální velikost tohoto jevu.
Pozorování našeho světa nás nutí, abychom hovořili o makrokosmu a současně vyloučili jakoukoliv náhodu. Mimochodem, na slově náhoda je možno rozpoznat, že původně mělo jiný význam. Slovo náhoda označuje to, co bylo člověku zákonitě hozeno. Pokud tedy kosmos představuje uspořádanou soustavu, pak musí platit všude stejné zákonitosti, ve velkém i v malém, jak nahoře, tak i dole.
Tato analogie posloužila Paracelsovi, aby postavil člověka jako mikrokosmos na úroveň makrokosmu. Člověk je přesným obrazem makrokosmického vesmíru – v okolním světě nelze nalézt nic, co by nebylo na základě analogie v člověku a naopak. Proto pochopíme význam nápisu, který na chrámu v Delfách hlásal: „Poznej sebe, abys poznal Boha.“
Thorwald Dethlefsen
OSUD JAKO ŠANCE
http://www.bookfan.eu/kniha/37954/Osud-jako-sance-Prastarym-vedenim-k-lidske-dokonalosti
