Vždy je těžké se znovu otevřít a pustit k sobě blíž někoho dalšího. Strach z další bolesti a zklamání je obrovský. Je to jako hra, kde nemůžete dopředu odhadnout, jak to dopadne. Protějšek bývá často testován, zda je dostatečně ryzí na to, aby bylo možné mu věřit. Zkoušky mají často podobu zcela iracionální, dávají smysl zpravidla pouze testujícímu.
Velmi často se člověk se strachem z opuštění projevuje v počátcích vztahu zcela jinak, než je jeho přirozeností. Staví sám sebe do lepšího světla (mnohem více než je v počátcích vztahu běžné), nepřiznává skutečné pocity, aby nebyl viděn ve světle, které by mu mohlo uškodit. Jeví se jako „dokonalý“. Má strach, že kdyby ukázal své skutečné Já, své slabiny, nebyl by už tolik žádoucí a partner by o něj ztratil zájem.
Vztahy lidí se strachem z opuštění bývají ovlivněny pocity méněcennosti, nekompetence, studem a dalšími znaky nízké sebedůvěry. Objevuje se ustupování partnerovi, potlačování strachu, kontrola, paranoidní představy, workoholismus, nebo naopak upadání do sebelítostivých stavů a depresivního ladění.
V kontaktu s druhým se může projevovat popudlivost, kritika, verbální útočnost, fyzická agrese. Objevují se atypické projevy v sexu a jeho intenzivní potřeba. Snaha před strachem utéct se může projevovat jako tlak na zasnoubení, svatbu a početí dětí, nebo naopak jako volba výrazně starších partnerů, částečně jako kompenzace nefunkčních vztahů s rodičem, někdy i pro vyhnutí se vlastnímu potomstvu. Objevuje se žárlivost na osoby, které se nacházejí v partnerově blízkosti a kterým partner věnuje pozornost nebo jsou pro něj důležité. V případě osob stejného pohlaví může být žárlivost o to větší, protože domněle hrozí riziko ztráty vztahu. S tím se pojí majetnické tendence.
Pro osoby se strachem z opuštění je velmi důležitá jasnost a spolehlivost situací a dohod. Do svých vztahů rovněž vnášejí velká očekávání, často potřebují být ubezpečováni o lásce toho druhého, přejí si ocenění, polichocení – ale když k tomu v reálu dojde, pochybují o tom a často mají obavy, že je jednání ze strany partnera účelové.
Lidé se strachem z opuštění také nezřídka upozaďují sebe sama a své potřeby. Ze strachu, aby byli pro druhého dost dobří, dělají maximum a ještě více než to, ale také mají strach, že by mohli přijít o okamžiky společně tráveného času. Strach z opuštění vede tyto osoby k tomu, aby s druhým trávily co nejvíce času, aby si tím potvrdily, že ten druhý má o ně zájem, miluje je, a také aby se nestalo nic, co by tento dojem mohlo narušit.
Protože ale upozadění sebe ani další mechanismy nepřinášejí kýžený pocit spokojenosti, objevuje se u lidí se strachem z opuštění frustrace a nespokojenost z nenaplněných vlastních potřeb. Nutno podotknout, že nárok na pozornost nebo společně trávený čas není běžný – bývá zvýšený až velmi vysoký. Druhý partner nemusí vůbec tušit, že je něco v nepořádku, protože z jeho pohledu vše probíhá, jak má – jeho nároky na množství času jsou uspokojeny.
Tato vnitřní nespokojenost někdy mívá neuchopitelnou, nesrozumitelnou podobu i pro toho, kdo ji prožívá a člověk pak mívá tendence hledat zástupné zdroje uvolnění své negativní energie – hledá na druhém chyby, nebo chyby v běžném denním fungování. Jedná dle puzení ve svém nitru, aniž by si byl vědom, že ani splnění jeho nároků mu nepomůže trvale se zbavit pocitů, které má v nitru. Na straně partnera se objevuje zvětšující se podráždění a napětí a člověk se strachem z opuštění je negativními reakcemi partnera ještě více frustrován.
Lidé se strachem z opuštění si více než jiní nasazují růžové brýle. Touha po lásce, vztahu a sdílení je silná a objevují se tendence přehlížet intuici, varovné signály nebo znaky, které ukazují na to, že dotyčný není tím správným partnerem pro ně. Tolik prahnou po naplnění svých potřeb, že nemusejí vůbec vidět, že jejich chování ve vztahu je maladaptivní. Velká touha po lásce může vést také k tomu, že člověk výrazně sleví ze svých požadavků nebo zásad. Nechce být sám, touží s druhým sdílet, zaplnit vnitřní prázdnotu.
Také problém říct Ne kvůli strachu, že bude člověk tím druhým odmítnutý, je velmi častý. Člověk pak dělá to, co by za normálních okolností nikdy nedělal, posouvá své zásady a hranice a přehlíží své skutečné potřeby těla i duše.
Neschopnost odmítnout bývá častějším problémem žen. Na druhé straně u žen, které jsou od přírody více citlivé než muži, mívá problém se sebeúctou ještě další rozměr: bolest je více ovlivňuje v jednání. Jsou náchylnější k tomu podlehnout okolnostem. Bolest se dotýká mužů i žen, každého pohlaví specifickým způsobem – ženy zpravidla více ventilují a muži se více uzavírají do sebe, ale zpravidla bývají také více než ženy schopni zapojit racionalitu a sebeovládání. I mezi muži se však najdou jedinci s tak silným strachem, že jejich jednání je zcela emocionálně slepé.
Tendence slučovat ve vztazích sebe s tím druhým vede k tomu, že člověk odvozuje sebe sama a existenci mnohého ze sebe od toho druhého. Objevuje se tendence ke splývání s druhým. Zraněné vnitřní dítě hledá náhradu za nenaplněné potřeby vztahu rodič-dítě. Z obavy ze ztráty druhého je ochoten se vzdát sebe sama – zcela nebo částečně. Člověk pak opomíjí sám sebe, a sám sebe odvozuje od vztahu nebo od toho druhého. To se u lidí se strachem z opuštění stává velmi často. Tendence splynout s druhým je vždy výraznější u těch, kterým se saturace potřeb nedostávala v dětství. Je to pochopitelné: představte si člověka, kterému se v dětství nedostávalo lásky, ocenění, přijetí… Tento člověk potká partnera a najednou má pocit, že jeho život dostává smysl, objevuje se obrovská naděje pro jeho bolavé nitro. Toto je silná podvědomá, stará a nenaplněná touha z dětství. Touha po ucelení něčeho, co je uvnitř staré, roztržené, bolavé. Člověk se strachem z opuštění je proto často slepý – jeho touha po lásce je tak velká, že svého partnera v počátcích vidí velmi často jako dokonalého. Je to ještě silnější než běžná zamilovanost, kdy druhého vidíme skrz růžové brýle – tady do hry vstupuje velké očekávání, podvědomá naděje na zahojení sebe sama.
Když se ti dva poznají blíže a stráví spolu dostatek času, je pro člověka se strachem z opuštění důležité, aby tento stav trval a je ochoten pro to udělat opravdu mnoho. Vydělení z tohoto prostoru v situaci ztráty partnera, ukončení vztahu, může silně otřást jeho podstatou – považoval druhého za součást sebe sama, vztah pro něj představoval obrovskou naději na naplnění starých a tolik potřebných projevů lásky, přijetí a ocenění.
Lidé se strachem z opuštění, kteří jsou na partnerech závislí, potřebují odetnout pupeční šňůru, která je váže k partnerům, a stát se jedinečnou, individuální bytostí, která bude žít svůj život a naplňovat své poslání s radostí, aby je pak mohla sdílet s tím druhým. Na chvíli se oba protnou a sdílí, ale dál jsou izolovanými jedinci. I když někdy vztahy končí – a může to bolet, přesto můžete jít pevně dál a s radostí očekávat nové do svých životů. Musíte v sobě najít pevný bod, ze kterého zvládnete obě možné varianty: vztah ano, ale i ne. Nesmíte jen tak stát někde v pozadí a přizpůsobovat svůj život úplně tomu druhému. To byste byli jen stínem, kterého by si partner nemohl vážit.
* * *
– z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová
