Lidé v párech jsou v dnešní době často nešťastní. Ve vztazích bývá přítomna velmi negativní dynamika vznikající z velkého strachu obou partnerů, který pochází z vnitřního světa každého z nich. Oba partneři si do sebe promítají svá nevyřešená témata z minulosti. Pakliže v sobě nosí emoční zranění, mají tendenci posuzovat skutečnost jejich optikou, což přináší množství domněnek a z toho plynoucích neporozumění, případně také sporů nebo v krajnosti i rozchodů.
Dokud si v sobě nesou emoční zranění, neexistuje schopnost ocenit klidný vztah, 
který by mohl mít hodnoty na správném místě. Pokud se stane, že si emočně zraněný jedinec přitáhne hodný a nekonfliktní protějšek, bude ve svém nitru prožívat neustálé nutkání k obnovení staré konstelace z původní rodiny. Bude vyvolávat hádky, bude na toho druhého útočit, vyčítat a kritizovat, nebo se stahovat do sebe, utíkat a urážet se, aniž by věděl, že je jeho prožívání ovlivněno emočním zraněním. Pokud se výše zmiňované odehrává reálně i ve vztahu, je to důsledek toho, že si člověk do života jako partnera přitáhl osobu, která je kompatibilní s jeho vnitřním zraněním – tato osoba pak svým chováním emoční zranění oživuje.
který by mohl mít hodnoty na správném místě. Pokud se stane, že si emočně zraněný jedinec přitáhne hodný a nekonfliktní protějšek, bude ve svém nitru prožívat neustálé nutkání k obnovení staré konstelace z původní rodiny. Bude vyvolávat hádky, bude na toho druhého útočit, vyčítat a kritizovat, nebo se stahovat do sebe, utíkat a urážet se, aniž by věděl, že je jeho prožívání ovlivněno emočním zraněním. Pokud se výše zmiňované odehrává reálně i ve vztahu, je to důsledek toho, že si člověk do života jako partnera přitáhl osobu, která je kompatibilní s jeho vnitřním zraněním – tato osoba pak svým chováním emoční zranění oživuje.Emočně zraněný člověk bude ve vztahu, kde není aktivní konstelace nevyřešeného tématu z původní rodiny, mluvit o tom, že ve vztahu chybí chemie, vášeň, energie. Pokud vztah skončí, opět si k sobě v naprosté většině případů přitáhne někoho, kdo je kompatibilní s původním zraněním; případně se pro řadu lidí zcela nepochopitelně navrací do náruče bývalého partnera, s nímž trpěl.
Člověk si k sobě může přitáhnout stejné, nebo výrazný opak. Stává se, že dcera otce, kterému chyběla mužská energie a byl nevýrazný, submisivní, cítí silnou přitažlivost k domněle silnému muži, z něhož se může vyklubat cholerik. A funguje to i naopak. Takováto žena pak není ani v jednom případě spokojená. Muže, který je spíše introvertní a neprojevuje se výrazně, se bude snažit vyprovokovat k nějaké reakci (podvědomě se snaží obnovit konstelaci cholerického otce.)
Žena, která se cítila v původní rodině ponížená, si k sobě nezřídka znovu přitahuje muže, který jí zrcadlí, že hodnotu nemá, že si jí neváží – nebude se k ní chovat s úctou. Muž, který zažil fyzické trestání a kritizování svou matkou a nenavázal s ní vřelý vztah, bude mít tendence případný klidný vztah narušovat výpady vůči partnerce. Nebude jí schopen věřit, ani se jí emočně odevzdat.
To, že se lidé v partnerských vztazích trápí, že jim vztahy otevírají silné emoce a že cítí silnou nespokojenost, je má vést k pátrání ve svých nitrech. Postupem času, jak se budou uzdravovat, budou schopni přitahovat to, po čem skutečně touží.
Platí, že emočně zranění lidé nevidí realitu objektivně a mnohdy také neslyší to, co bylo vysloveno. Vidí nebo slyší pokřivený obraz dle charakteru svého zranění. Mohou trpět selektivní hluchotou – neuslyší například pochvalu, po níž následovala konstruktivní kritika – uslyší jen kritiku a začnou se vůči ní vymezovat. Žena, která se cítila být opuštěná svým tátou, nemusí slyšet upřímný zájem muže o její osobu nebo jeho pochvalu jí adresovanou. Je zaměřená na vnímání nedostatku. Nejednou jsem toho byla svědkem i při partnerské konzultaci – on nebo ona jako by neslyšeli, co jim partner řekl pozitivního. Ptali se: „Cože, opravdu jsi to řekl/a?“
Po intenzivních výměnách názorů se partneři nezřídka snaží znovu spojit skrze sexualitu, ale protože se zpravidla jedná pouze o uvolnění skrze pudovou rovinu, posilují si tím zároveň i všechny negativní aspekty nižších rovin, tedy i strach, hněv, frustraci. Pudové vybití poskytuje krátkodobé uvolnění. Tam, kde je ve vztahu vše v pořádku, nemůže uškodit. Tam, kde se objevují výrazné trhliny, může mít ale naopak velmi škodlivý dopad na jednotlivce i na celý pár.
Je velmi smutné, že lidé, kteří se dnes tolik hádají, napadají jeden druhého a vzájemné si ubližují – ať už psychicky nebo i fyzicky – se měli kdysi velmi rádi. Tato skutečnost je však překrytá negativním vnímáním toho druhého i vztahu a zůstává tak zapadlá kdesi hodně hluboko. Vrátit se zpět není nemožné, ale muselo by dojít k výrazné změně v myšlení obou aktérů a hlubokému vhledu do mechanismů, které se dějí v každém z partnerů. A o to se nyní společně pokusíme.
Lidé si často myslí, že jim ten druhý nějakým způsobem ubližuje, že je sobecký, nevšímavý nebo citově chladný, aniž by si byli vědomi toho, že došlo ke spuštění starého emočního zranění, které zkresluje (zpravidla zesiluje nebo deformuje) vnímání situace. Pak se oba dostávají do nekončícího koloběhu, kdy jeden druhého napadají. Jeden z partnerů má strach, že jej ten druhý napadá a chce mu ublížit, druhý má strach z téhož. Nikde není vidět rozuzlení. Vše se může ještě vystupňovat, až se vztah nakonec rozpadne.
Interakce podvědomých nezpracovaných témat dvou lidí způsobuje zpočátku velmi silnou přitažlivost – fyzickou, psychickou nebo kombinovanou, zvláštní slabost nebo podobné fenomény, i kdyby se rozum tomu všemu příčil. Lidé vzpomínají na počátek takového vztahu jako na chvíle plné silné chemie a vášně, zatímco tam, kde není podvědomé téma aktivováno, takový pocit chybí. Nedochází-li k obnovení původní konstelace emočního zranění, bývá pro jedince nezřídka obtížné ve vztahu setrvat. Říkají: „Je tak hodný/á, ale necítím tam přitažlivost, něco tomu chybí.“ Nový partner, který aktivuje podvědomé téma, spouští oproti tomu intenzivní emoce, což vytváří dojem skutečné nebo osudové lásky. Ale často o lásku vůbec nejde, je to pouze aktivace staré konstelace, která z podvědomí přináší žár emocí, aniž by si byl člověk vědom toho, že jejich velká část partnerovi vůbec nepatří. Lidé pak zaměňují strach z opuštění za lásku, závislost na druhém za lásku, majetnické sklony a silnou žárlivost za lásku, nebo tento vztah označují za osudový.
Přesto je vzájemná přitažlivost u partnerů, kde se podvědomá témata aktivují, důležitou podmínkou, aby k takovému spojení vůbec mohlo dojít a později se tak podvědomá témata mohla projevit. Výjimkou nejsou například žádosti o ruku po měsíci vztahu, sestěhování se třeba i po dvou týdnech nebo rychlé založení rodiny.
I zde se ale dříve nebo později objeví (a jsou dotyčnými spatřeny) jisté podobnosti vzhledem k tomu, co jedinec zažíval ve své původní rodině. Člověk, který se cítil opuštěný, je přitahován k emočně odtažitému typu partnera. Ten si zase může povšimnout, že se jeho žárlivá žena nápadně podobá jeho matce (případně muž otci). Člověk, který byl svědkem silných hádek mezi rodiči, k sobě přitahuje výbušný typ partnera, přičemž má nezřídka také on sám tendence k výbušnosti. Pak bojují proti partnerovi, aniž by si byli vědomi, že ve skutečnosti se projektivně brání otci nebo matce, což jako děti nemohli učinit.
Žena, která má narušenou sebedůvěru (leckdy díky narušenému vztahu s matkou, a tím i narušenému přerodu v ženu – uchopení ženské energie v sobě), může být přitahována k mužům, kteří jí imponují, nebo k mužům, které zachraňuje (záleží na vztahu s jejím otcem). Muži, jehož otec se nacházel ve slabé mužské energii, chyběl odpovídající vzor, jak mužskou sílu uchopit, a může být přitahován ženou, která se nachází v silné mužské energii (hledá v ní to, co sám nemá). Tato žena obvykle mívá silné emoční zranění, které jí brání být ženou v ženské energii.
Jako všude i zde platí, že ke každému příběhu je potřeba přistupovat individuálně, aby došlo ke komplexnímu porozumění a nalezení řešení.
Lidé se mě často ptají, zda je takový typ partnera nebude už více přitahovat poté, co budou mít svá emoční zranění zhojená, a pravdou je, že u nich skutečně dochází k výraznému poklesu zájmu. Přitažlivost k nim se snižuje, neboť již nedochází ke vzplanutí podvědomého nezpracovaného tématu.
Přesto někde zůstanou určité preference, které jsou ovlivněné starými zážitky. Ale nejsou již přítomny destruktivní emoce. Žena, jíž chyběl otec, může i po zhojení emočního zranění s otcem nadále typově přitahována k muži, který bude vzhledem působit jako ochránce, může být starší a silná osobnost. Už ale půjde o partnera, který jí bude schopen poskytnout to, co potřebuje, aniž by toho požadovala nezdravě mnoho, protože její staré emoce vůči otci jsou již zhojené.
Často v člověku zůstává schopnost rozpoznat typ, který byl s daným jedincem kompatibilní dříve. Dotyčný má už ale jasnou představu o tom, co chce či nechce, co potřebuje a nepotřebuje. Není zaslepen pocitem ohromné přitažlivosti, kterou vyvolává právě interakce podvědomých témat.
Například emočně uzdravenému muži, který postrádal péči od své matky, se může nadále fyzicky líbit žena, která je svou postavou prototypem mateřství, přesto už k tomuto vztahu muž přistupuje zdravě, není zmítán silnými emocemi, neomezuje ženinu svobodu, uvědomuje si, že jeho dřívější emoce patřily jeho matce, k níž se nedokázal citově přiblížit.
Znamená to tedy, že přetrvávají spíše jemné odstíny původního, avšak ve zdravé podobě. Neobjevují se vnitřní stavy napětí, pocity úzkosti, strachu, vzteku a další negativní emoce.
Dojde-li v podvědomí obou partnerů k oživení konstelace původního tématu, přičemž nesmíte zapomínat, že partneři jsou si vzájemně kompatibilními, dochází k prvním subjektivně vnímaným problémům ve vztahu. Děje se tak v momentě vytvoření užší emoční vazby, přičemž vše mívá v čase kumulativní charakter.
Někdy mají lidé podvědomě takový strach, že jim bude ublíženo, že žádný vztah ani nevytvoří. Od druhých je dělí bezpečná vzdálenost – budou-li se držet dál, nebude jim ublíženo, tak praví jazyk zraněného nitra. Existují lidé, kteří vztah navážou, navzdory strachu z blízkosti, ale nejsou v něm schopni se uvolnit, odevzdat se tomu druhému – jsou ve vztahu jaksi napůl a jsou stále plní napětí a úzkosti. Riziko, že by jim druhý mohl ublížit, je příliš velké. Tak mnohdy vztah sami sabotují.
Strach ze vztahu nemusí mít vždy dramatický průběh, lidé mohou ve vztazích být a neutíkat, přesto však v sobě pociťují tenzi, pakliže se partner přiblíží příliš, nebo příblíží-li se v době, kdy se na to jeho partner necítí být připraven.
* * *
– z knihy Konec utrpení v rodinách a vztazích, PhDr. Veronika Neumannová
zdroj: https://andelskydenik.blogspot.com/search/label/Vztahy
