Byl krásný slunečný den. Spočinula jsem na zahradě na lavičce u kruhového ohniště. Tu jsem si všimla, že uprostřed betonové skruže ohraničující ohniště leží nehnutě slepýš a lezou po něm mravenci. Vypadal jako mrtvý.
Chtěla jsem zjistit, jak to s ním je, a tak jsem se ho malou větvičkou dotkla. V tu chvíli ožil, zřejmě se probral ze slastného spánku na sluníčku a chtěl se ode mě vzdálit.
A tak začal lézt po vnitřním obvodu skruže. A lezl stále dokola. Když už lezl asi páté kolo, říkala jsem si, že ho snad budu muset zachránit. Ale vyčkala jsem a tu slepýš prohlédl a uvědomil si, že leze pořád dokola, trochu se otočil, z kruhu vylezl a zmizel.
Tento příběh je krásným znázorněním toho, jak se sami často pohybujeme v bludném kruhu a jak je velmi těžké z něho vystoupit. Čím je ten kruh větší, tím je těžší rozpoznat, že nejdeme rovně, ale stále do zatáčky. Čím je ten kruh větší, tím potkáváme po cestě více věcí a je těžší poznat, že už jsme je někdy potkali. Procházíme stále dál a dál podobnými situacemi, které se nám dějí a které nás mají něčemu naučit. A procházíme jimi stále, dokud si neuvědomíme, že se motáme v kruhu.
To uvědomění je zcela zásadní. Nemá smysl se snažit člověku pohybujícímu se v kruhu z něho pomáhat, aniž by mu byl umožněn náhled na celou situaci. Jen vědomě je možné kruh navždy opustit. Takže pokud je člověku „pomoženo“ a on situaci neprohlédl, pak se do ní dostane brzy znovu a bude se stále opakovat to stejné, dokud dotyčný sám neprohlédne, dokud nebude dotlačen okolnostmi k prozření.
To uvědomění je první, nejtěžší krok. Pak je potřeba si ten kruh pořádně prohlédnout a hledat z něj cestu ven. Obvykle musíme udělat něco, co jsme ještě nikdy neudělali, něco, čeho se možná budeme trochu nebo i hodně bát, něco, co nebude pohodlné, ale udělat to musíme, jinak budeme stále pokračovat v tom samém kruhu. Je to tak, vystoupit z kruhu je často pěkná fuška, ale dokud to neuděláme, náš život se v dané oblasti nemůže zásadně zlepšit.
Sama jsem se také mockrát pohybovala v kruhu, jeden můj kruh byl obzvláště velký a byl velký tak, že jsem jím musela projít několikrát, než jsem nazřela celou situaci a dokázala najít cestu ven. A bylo to opravdu těžké a zásadní. Donutil mě k tomu můj zdravotní stav.
Nemoc je jednou z možností, kdy můžeme o sobě zjistit věci, které bychom za jiných okolností přehlédli, protože sebepoznání je ta nejtěžší věc na světě. Nemoc nás někam tlačí, pomáhá nám svými projevy najít cestu ven. A pokud nemoci a jejím projevům nasloucháme, jsme bdělí a pozorní, tak se nám to podaří. Může to trvat týdny, měsíce i roky. Je to individuální.
Projevem toho, že se pohybujeme v kruhu, jsou třeba stále stejné životní problémy nebo nepříjemné situace, do nichž se opakovaně dostáváme a které nás mají naučit něco o sobě. Mohou to být partnerské problémy, problémy v práci, opakující se nemoci, úrazy a mnohé další situace, které se v našem životě opakují s větší nebo menší četností. A život nám stále bude přinášet situace, které nás budou učit být bdělí a nakonec pochopit, co pochopit máme, pokročit na své cestě. Můžeme třeba opustit staré a nefunkční či dokonce škodlivé myšlenkové vzorce nebo vyhojit svá stará zranění či zpracovat své strachy a najít tím větší vnitřní harmonii.
Během života každý z nás se alespoň jednou ocitne v kruhu, z něhož bude potřeba vystoupit. A čím je člověk vzdálenější svému středu, své vnitřní svobodě a harmonii, tím je cesta kruhem obtížnější. Ale má to svůj jasný účel – donutit člověka o sobě přemýšlet. Těch kruhů, ze kterých bude potřeba vystoupit, může být mnoho, a to podle úkolů, které na sebe duše daného člověka při inkarnaci vzala.
Takže pokud trpíte, buďte pozorní a všímejte si toho, co se vám děje. Hledejte souvislosti. Naslouchejte svému srdci. A když prohlédnete, možná budete muset být odvážní. Cesta do vlastního středu není jen procházka růžovou zahradou, ale rozhodně stojí za to.
AUTOR A ZDROJ: Barbora Müllerová
zdroj: http://www.informaceodjinud.estranky.cz/clanky/informace-odjinud/jak-vystoupit-z-kruhu.html
