Prišlo mi mailom…
Jaroslav Dušek: „Bolest nemusí být jenom špatná“ – 1. část rozhovoru
11.12.2015
Vést interview s Jaroslavem Duškem byl zážitek. Známý herec odpovídal velmi vstřícně a koncentrovaně – až jste měli po pár minutách pocit, že vám pomohl dostat se do trochu  změněného stavu vědomí. Vlastně jsem mu položil pouhé tři otázky (a čtvrtou, doplňkovou, na Vánoce). Abych vás, čtenáře, ani trochu neochudil o jeho velmi inspirativní proud slov, rozdělil jsem rozhovor na tři části. Na úvod se pana Duška ptám (je o něm totiž známo, že již spoustu let nebere žádné léky), co by poradil lidem, kteří jsou nemocní a zažívají bolest. Jak bolest překonat? Lze se s bolestí spřátelit? Jaroslav Dušek odpovídá: |
„U těchto otázek je potřeba pochopit, že každý člověk se dostane v životě postupně do nějakého bodu. Když už to dospěje do velikých bolestí, tak je to ta fáze, kdy spoustu věcí předtím člověk přehlížel nebo nechtěl vidět.
S bolestí v těle je to takové zvláštní. Když už je bolest nesnesitelná, tak se často mění ve slast. Díky tomu mohou existovat i sadomasochistické techniky. Třeba Indiáni věděli, že když bude někdo mučen, tak bolest přejde v určitou chvíli ve slast. Proto ti, kteří mučili, vyvíjeli pomalé způsoby mučení.
Nebo se říká, že lidi, kteří zmrznou, tak krátce předtím mají pocit tepla. Jakoby tělo mělo v sobě určité mechanismy, které mohou bolest přeměnit v opak – krásně to popisuje Jack London v knize Tulák po hvězdách. Ocitá se ve vězení, je spoután a znehybněn. A pak zjistí, že čím více ho znehybní, čím více ho utáhnou, tím snáze vystřelí své vědomí z těla ven. Potřebuje, aby ho mučitelé co nejvíce utáhli a způsobili mu co největší bolest. Protože teprve tehdy snáz své tělo opustí.
| Tím chci říci, že bolest je víceznačný fenomén, zážitek. V mnoha kulturách se podstupují bolestivé rituály. Například Indiáni si berou na sebe rukavice plné mravenců, kteří strašně koušou. Indián pak několik dní nemůže nic dělat – prožívá strašnou iniciační bolest. Nebo jsou domorodé rituály, kdy na sebe Indiáni zavěsí háky, které se roztáčí v kruhu. Háky mají na sobě závaží, a jak se točí, tak jim to trhá kusy masa z těla.Bolest je mnoha lidmi vnímaná různě – stejně jako extrémní zážitky typu velké zimy nebo horka či sauny a pak podchlazování. Všechny tyto zážitky, které by se z určitého pohledu daly vnímat jako nekomfortní nebo bolestivé, mohou být při určitém vnímání v něčem iniciační a posouvat vás dál.Často lidé, kteří projdou velkou bolestí – může to být i bolest psychická, například nad ztrátou milované osoby nebo dítěte – se stanou otužilejší a silnější. Zatímco někoho jiného by ten zážitek zabil, zničil, zdeptal; tak některé typy lidí tím naopak projdou posíleni. A z toho důvodu, bolest nemusí být jenom špatná. Bolest může naznačovat, že něco nemáte dělat. Bolí vás koleno a tělo vám naznačuje, že koleno je přetěžované – že by si chtělo odpočinout. A když se ta bolest přehluší, dejme tomu práškem, tak jenom pak nevnímáte ten signál. Dál běháte, chodíte, jste rád, že vás to nebolí, ale koleno se ničí ještě víc – právě proto, že je znecitlivělé. Takže bolest může být nějaká zpráva těla, nějaká informace, že něco není v úplném pořádku.Co se týká velkých bolestí, tak ty jsem sám nezažil. O tom by museli povídat lidé, kteří si takovými bolestmi prošli. Ale zase vím, že u mnoha typů bolesti můžete bolest vnímat jenom jako informaci, jako signál, jako vzruch. Můžete si představovat, že k vám běží vzruch, který vás informuje. V tu chvíli se stává, že se bolest rozplyne, že přestane být tak intenzivní. Často se také stane, že když se soustředíte na něco jiného, když odvedete pozornost jinam, tak bolest ustane. |
A pak na různé typy bolestí existující různé tišící prostředky. Pokud vím, tak jsou lidé schopní například akupunkturou znecitlivět tělo při operaci – napíchnout dráty tak, že vy necítíte lokálně bolest a mohou vás dokonce operovat. Není potřeba žádná narkóza. Bolest můžete ovlivňovat také masáží. Dá se s ní pracovat velmi různě. A rovněž existují i různé drogy nebo silné byliny, které mohou pocit bolesti otupovat.
Každý z nás se musí naučit se svou bolestí žít a nějak s ní komunikovat. Pochopit ji spíše jako zprávu, než jako nespravedlnost.“
Jaroslav Dušek: „Dovolme tělu, aby se samo uzdravilo“ – 2. část rozhovoru
18.12.2015
| Ve druhé části rozhovoru uskutečněném ve foyer Divadla Bolka Polívky v Brně odpovídá Jaroslav Dušek na to, jak se znovu dostat do souladu – jak se navrátit k přirozenému zdraví: „Pane Dušku, znáte určitě spoustu léčebných metod. Mohl byste, prosím, pro čtenáře nějakou z nich vyzdvihnout? Je něco, co byste mohl přímo doporučit?“ |
„Na to existuje spousta názorů různých terapeutických škol, které by vás vedly různými způsoby. V mnoha těchto pojetí se uvažuje o tom, že tělo je vybaveno uzdravující se schopností.
Všichni to známe: Udělá se nám boule a zmizí. Uděláte si ránu, udělá se strup, tělo se zahojí, strup odpadne. To znamená, že tělo ovládá určité mechanismy – zvýší teplotu, horečku, umí v sobě něco samo vyřešit. Tento samouzdravný princip, který v těle je, může být postupně oslabován paradoxně léky a přemrštěnou péčí, kdy si na každou rýmu berete prášek, nebo kdy se např. alergie hned řeší chemickým prostředkem: „Nemůžete usnout, dejte si prášek. Bolí Vás žaludek, dejte si prášek. Pálí vás žáha, dejte si prášek. Bolest hlavy, prášek.“
| A já si třeba myslím, je to moje představa, že když odejmeme tělu kompetence, tak ho tím více a více oslabujeme. A může se stát, že ho těmito zásahy tak rozhasíme, rozštelujeme, zmateme, že tělo postupně tuto samouzdravující schopnost ztrácí. Ne, že by ji ztratilo úplně, ale ochabuje.Posílit samouzdravující schopnost našeho těla můžeme vědomou pozorností. To znamená, že když se v těle něco děje – pokud nejde o otravu krve nebo nějakou velmi agresivní situaci – tak nám nic nebrání požádat tělo, aby situaci vyřešilo. A čím více dáváme tělu kompetenci, že to umí samo, tím snáze to udělá. A tělo tím posiluje svou schopnost regenerovat. Nemáte pak rýmu týden, ale třeba den. Nepotřebujete ji mít týden – tělo se s ní vypořádává rychleji. A to si myslím, že je klíč, jak se dostat do souladu. Jakoby vědomě poskytnout důvěru tomuto principu. Také krokodýli a všechna zvířata, když se například poraní, mají úžasné samouzdravné schopnosti. To jsme viděli v Ugandě, kde byl gorilí samec, který měl hlubokou ránu, do níž strkal celý prst. Vždycky si ho naslinil a jakoby si ho čistil. My jsme se ho trochu báli, měli jsme strach, jestli není podrážděný. Ale náš průvodce říkal:„Ne, oni tu bolest snáší mnohem lépe než my.“ Samec si to prostě tak čistil a rána se pak zavřela sama – tělo to tak samo umí. Čím více totiž tělu ukazujete, že může plavat v zimě v ledové vodě; že můžete sám chodit bos i v relativně nízkých teplotách – čím více tělu dopřáváte, aby mohlo projevit svou schopnost vypořádat se s rozmanitými podmínkami, tím se pak tělo, podle mého soudu, lépe a lépe ladí na vnitřní rovinu, která je v některých teoriích je označována jako bezhistorická (tj. bez času). Jakoby bylo naše tělo tvořeno z jádra a pak obsahovalo i vrstvy, ve kterých se zachycuje časová paměť. A vy, například při kineziologii, můžete ve svalech vypátrávat problém, který se v těle zachytil. Ale podle určitých teorií je pod tím vším tzv. bezhistorická vrstva, která je život sám. Zní to zjednodušeně, ale víceméně to funguje tak, že nemusíme identifikovat příčiny problémů, ale dovolíme tělu, aby se uzdravovalo. Nemusíme nutně dojít ke kořeni věci – kořenem je jakoby to, že se tělo umí uzdravit samo. |
Nedávno jsem měl tuto příhodu: Nějaká paní mi ukazovala, že jí dorostl prst. Tvrdila, že si usekla skoro celý jeden článek na ukazováčku. Říkala, že jako dítě nevěděla, že by jí prst neměl dorůst, a že si přála, aby jí dorostl. Samozřejmě nevím, jestli si ta paní vymýšlela nebo ne. Ale pořád mi to ukazovala: „Jen se podívejte na můj prst. Kus chyběl a dorostl.
To znamená, že až takové bizarní věci se v těle mohou dít. Koneckonců, vynikajícím mistrem v tom je mozek, u kterého se ví, že při ochrnutí jedné hemisféry je druhá hemisféra schopná převzít funkce hemisféry sousední a vytvořit chybějící pole nebo části. Mozek tohle umí.
Nakonec, když si představíme tu souhru buněk, které spolu vytvářejí tělo; když si představíme tělo jako souhru malinkých částic, které se dokáží obnovit; tak v tu chvíli si dovedeme lépe představit, že se může uzdravit i něco, co vypadá na první pohled neřešitelně.
Myslím si, že vstoupit do souladu znamená pochopit, že jsme proud energie, který neustále sebe sama obnovuje. Když si toto uvědomíme, můžeme být mnohem více optimističtí.“
Jaroslav Dušek: „Současná krize v Evropě? Začněme harmonizováním vztahů ve vlastní rodině. A o Vánocích v sobě zkusme probudit vnitřní slunce“ – 3. část rozhovoru
23.12.2015
| Do třetice se v rozhovoru pro Celostní medicínu pana Jaroslava Duška ptám na to, jak nepodlehnout obavám ze současné velké migrační vlny v Evropě – jak nemít strach a jaký zaujmout k bouřlivým turbulencím současné doby postoj. Jaroslav Dušek do třetice brilantně odpovídá: |
„Byla by tu potřeba trochu zevrubnější odpověď, ale určitě bych to řekl jednoduše:
Pakliže žijeme ve světě, kde mnoho rodin žije v nesouladu; kde vztahy sourozenců, rodičů, dětí nejsou často vyladěné a harmonické, tak jak bychom si mohli představovat, že by měl být harmonický celek? Jestliže bude naše tělo stvořeno z nemocných buněk, nebude zdravé. Čím více nemocných buněk bude, tím na tom bude tělo hůře. A jestliže si představíme lidstvo jako bytost a jednotlivé rodiny jako buňky, tak se nedivme, že i celek je narušený.
Všichni by se teď nejraději vrhli do boje proti terorismu – je to takové velkolepé. Já bych ale navrhl, ať každý napřed zjistí, jak má vyladěné vztahy ve své rodině – s rodiči, dětmi, vnoučaty, se sourozenci. A aby si uvědomil, že pokud není schopen vyladit své vztahy, tak co tady chce ladit na planetě? Co se chce pouštět do bojů a já nevím do čeho?
Já bych harmonizování začal od buněk – od jednotlivých rodin, vztahů a tam bych ladil dál a dál. A čím více vyladíme tyto jednotlivé složky, tím je pravděpodobnější, že i celek dojde k harmonickému vědomí.
Protože ať je to, jak je to; to, co se teď děje; tak do tohoto bodu jsme nějak došli. A jestliže se Evropa po mnoho let naparuje svou výbornou životní úrovní, skvělými hospodářskými výsledky a růstem a pořád to vytrubuje do světa, tak není divu, že to někdo čte a zaregistruje i v zemích, kde se jim třeba nedaří tak, jak to vidí ve filmech, v televizi a seriálech. Kdo se tomu diví, že ti lidi si řeknou, že to chtějí taky? Taky chtějí milión jako támhle nějaký hokejista nebo fotbalista. To se jim může líbit taková myšlenka. To je pěkný, ne?
To, co jsme si vytvořili, bylo určité zrcadlo do prostoru a ten prostor nám teď zase zrcadlí naši zaslepenost, určitou chamtivost, určitou sobeckost, určitou do sebe zahleděnost. Zjišťujeme, že jsme na planetě i s ostatními. Nedá se nic dělat. Jsme tu spolu. Credo Mutwa, africký šaman, před mnoha lety poskytl interview, kde řekl: „Vykašlali jste se na kolébku lidstva. Vy si tam sami žijete své životy a nechápete, že to takhle nemůže jít do nekonečna.“ To si jako myslíme, že si budeme pořád zvesela tvořit gurmánské restaurace, zážitkové víkendy, jezdit na lyže – že si budeme pořád užívat a že lidé, kteří žijí v mnohem horších podmínkách, to budou přehlížet nebo nevnímat?
| Já tu celou vlnu vnímám jako touhu kolektivní bytosti po rovnováze. Tady se vylaďuje určitá velká disproporce, kterou jsme vytvořili. Koneckonců, když my jsme se vrhali do světa jako kolonizátoři, když Evropa kolonizovala svět, to se nám zdálo v pořádku. Nebo když se šířilo naše náboženství. Tam jsme nepochybovali, to jsme považovali za správné. Tak teď tu máme zrcadlo, před kterým stojíme, a můžeme se dívat sami na sebe a pociťovat pocity, které pociťovali lidé před pár stovkami let při našich bohulibých aktivitách.Beru to jako takovou pulsaci. A celkově to vnímám jako touhu celku po rovnováze. Když vytváříme velkou disharmonii, tak přichází určité způsoby, jak to harmonizovat zpátky. Zdálo se, že povodně nestačily, zemětřesení nestačily. Rozumíte, tam zahynuly tisíce lidí. V Asii. A to se tak jako vždy přešlo, řeklo se „Hrůza.“ A pak se tam poslaly peníze. Ale například, pokud vím, teď v Indonésii pořád ještě hoří prales. Džungle hoří. Vypalují to lidi, kteří pěstují palmy na palmový olej. Ale že by se o tom psalo… A přitom tam umírá tisíce tvorů, zvířat, lidí. Hoří půda, do vzduchů jde spousta zplodin. To je opravdová katastrofa. Ale že by se naše média rozplývala články na toto téma, jsem si nevšiml.Teď přichází zima, takže ta vlna se zmenší. Poslouchal jsem, že v Africe měli informaci, že Evropa se zavře 1. 1. 2016, že už nepřijmou nikoho dalšího, čímž se akcelerovala tahle vlna. Je to určité nedorozumění, které nás vede k tomu, že budeme muset spolu navzájem komunikovat.Všechno nás to vede k tomu, že buď zvolíme cestu nátlaku, zastrašování, střílení, budeme stavět nějaké zdi nebo ploty nebo přehrady. Anebo pochopíme, že stejně je jednoho dne někdo přeleze nebo podleze nebo provalí. Stejně tu sílu, touhu po sjednocování, nelze zastavit. A pochopíme, že bychom mohli jít cestou určité dohody, komunikace. Komunikace ale bude muset být bez předsudků. Budeme muset vyslechnout i slova, která se nám nebudou líbit od druhé strany, která nám bude vyčítat něco, co nám připadne normální nebo přirozené. |
Budeme se muset nejspíš vyladit na svá jednotlivá vidění. Jako když se partneři dohadují při rozvodu nebo když se snaží vyladit rozvod a uspořádat vztahy. My jsme vlastně také po rozvodu křesťanství, muslimství a já nevím čeho. Najednou se dostáváme do situace, že po tomto velkém rozvodu nezbývá než klidný rozhovor, dialog. Jinak budeme muset zase chtít, aby to někdo rozhodl zase za nás. Tak jako za manžela rozhoduje soudce, budeme zvát nějakého arbitra, já nevím koho, asi nějakého mimozemšťana, který to tady uspořádá. Nebo nám nezbyde, než přestat být jako puberťáci, přestat se prát, kopat, nadávat a začít být dospělí. To znamená pochopit, že je jedna planeta, na ní je nás osm miliard a že tu jsme spolu.
Sami jsme se označili Homo sapiens, člověk rozumný. Tak pojďme tomuto označení dostát a pojďme nějakým rozumným, moudrým způsobem situaci řešit. Pořád si myslím, že je v našich silách se domluvit. Protože pokud není, tak nejsme homo sapiens.“
Na závěr ještě, prosím, prozraďte čtenářům, jak prožíváte konec roku. Co pro vás znamenají Vánoce?
„Pro mě je to slunovrat. A slunovrat je návrat světla. Zima je doba, kdy slunce ubývá a kdy mizí světlo. V našich zeměpisných šířkách se den zkracuje a noc se dlouží. A přichází okamžik obratu, kdy se slunce vrací po třech dnech vyčkávání. Proto se to slaví čtyřiadvacátého prosince jako narození Krista. Z určitého pohledu jde o astronomický mýtus, znovuzrození slunce, které tři dny vyčkává. 21. 12. je slunovrat a pak se tři dny čeká. Proto Indiáni to slaví až po čtyřech dnech pětadvacátého června (na jižní polokouli). Je to taková jejich indiánská tradice.
Vnímám to jako dobu vnitřní kontemplace, usebrání; která slouží k nalezení vnitřního světla, našeho slunce. Je to doba, kdy ve vnějším prostoru slunce ubývá, a to je výzva, abychom probouzeli slunce vnitřní a udržovali ho v jasu. Protože v létě, když je slunce dost, nás to tolik ke zklidnění a k meditaci nevyzývá.
Takto to vnímám, tak se mi to líbí. Proto všechno, co běží okolo, ten obchodní konzum, je úplný nesmysl. To je úplně v rozporu se zimní náladou, řekněme ladovskou zimou.“
Pane Dušku, moc vám děkuji za rozhovor a přeji v Novém roce vše dobré.
