JE TO VĚTŠÍ NEŽ JÁ…

Ne, to je jen myšlenka… myšlenka, která má ohromnou sílu, pokud se s ní ztotožníš a nevědomě si na ní lpíš.
A to i tehdy máš-li pocit, že zodpovědnost za všechno, a za všechny musíš nést, i kdyby tě to mělo stát všechno.

Jenže tohle VŠECHNO je daleko větší než ty.
Absolutně tě to přesahuje.

A převyšuje to i tvou mysl, která rozehraje hru na ŘEŠENÍ.

Jenže to je blud. Žádné řešení není tak jasné, jako když se odevzdáš něčemu většímu, než jsi ty sám – a to životu.

Když si před tím poklekneš a upřímně řekneš.
Vzdávám se. Je to větší než já.

Je v tom úleva, když se obrátíš, jako dítě nesoucí si svá zranění, poklekneš před rodiči a řekneš: mami, tati… je to větší než já. Přestávám věřit tomu, že to můžu unést, i za vás dva. Že můžu unést vaši bolest a nést si i tu svou. Že vás zachráním a učiním vás štastnými lidmi, či snad že splním vaše očekávání.

Ale dnes to vzdávám, dnes s plnou odevzdaností se životu, takovému, jaký je, přijímám, že nikdy nenaplním vaše očekávání, natož svá. A dnes s plnou pokorou přijímám i to, že nikdy nedostanu vaše pochopení, či snad souhlas k tomu, kým jsem.
Je to větší než já.
Je to silnější než já.

A já od-pouštím a přestávám věřit myšlence,
že mám sílu to změnit, či mít cokoli pod kontrolou.

Jako dítě zůstávám před vámi malá/malý a vy jste větší, než já. A tady a teď pouštím zodpovědnost za celý svět i život kohokoli dalšího – vydávám se na cestu života, který je daleko větší než já, a já mu již nemám sílu dál vzdorovat.

Neboť je v tom utrpení a nesmírná bolest, se o to snažit.

Přijímám to takové, jaké to je a nehádám se s tím, co je. Přijímám sebe takovou/takového, jaká/jaký jsem, se vším, čemu jsem kdy věřil/a a co jsem kdy vytvořil/a.

Přijímám, že nic nevyřeším, jen pokleknu k tomu, co je, ukloním se tomu a odpovím: JE TO VĚTŠÍ NEŽ JÁ… zcela to pustím a nechám život samotný, ať mi přináší to, co potřebuji ke svému růstu.

S plnou důvěrou a odevzdaností, s pokorou, že nic netvořím sama / sám, ale spoluvytvářím se silou větší, než jsem já, jen poklekám a uvědomuji si, že mi do života přichází jen to, co potřebuji, nikoli to, co chce má mysl, ale to, co skutečně potřebuji. A vždy je to něco, co jsem připraven/a zvládnout. V poměru, který je pro mě vždy ten nejlepší možný.

Přestávám se klonit jen k jedné straně mince, kdy se má hlava honí za tím, co NENÍ, či co CHYBÍ, namísto toho, abych si uvědomil/a, co JE.. .tady a teď a na to se zaměřil/a. Přestávám si namlouvat, že něco spraví pozitivní afirmace, když na druhé straně mince má mysl hází jeden odpor za druhým.

Přestávám se hnát za DOSTATKEM, když je má mysl plná odporu k nedostatku. Přestávám se hnát za PARTNERSTVÍM, když je má mysl plná odporu k samotě. Přestávám se hnát za ŽIVOTEM, když je má mysl plná strachu ze smrti. Přestávám se zabývat tím, co chybí, když nevidím DAR toho, co již je.
Přijímám svůj strach i odpor, přijímám cokoli se mi zdá nepřijatelné – teprve tehdy mohu přijmout vše (nejen jednu stranu).

Jedna má část – mé vědomí, ví jistě, že vše je tak jak má být. Má druhá část – má podmíněná mysl, však chce něco řešit jinak, nemít to a měnit, i když není co… A to je utrpení, to je vnitřní konflikt, který se rázem změní, když pokleknu a vyslovím nahlas léčivou větu:

JE TO VĚTŠÍ NEŽ JÁ….

a nechám vše jít svou cestou….

Shumavan

zdroj:  Shumavan