Byl jednou pastýř, který vodil své stádo na zelené louky. Hrával na píšťalu a odpoledne odpočíval a na chvíli usínal ve stínu stromu. Jednoho dne se na stádo z blízké džungle vrhla hladová lvice a ovce se rozutekly na všechny strany. Lvice byla březí a když udělala příliš velký skok, bylo to nad její síly. Padla mrtva k zemi.V té chvíli se narodilo malé lvíče. Pasák se ujal lvíčete a choval je se svým stádem ovcí. Ono rostlo a žilo jako ovce.
Žralo trávu a naučilo se mečet jako ovce. Den za dnem rostlo a brzy z něho byl statný lev. Jednoho horkého dne vystoupil z blízké džungle opět divoký statný lev, vrhl se na stádo a ukojil svůj hlad. Ovce divoce prchaly a s nimi mečící lev. Lev z džungle objevil ke svému velkému úžasu utíkajícího a mečícího lva. Popadl jej a řekl mu: „Bratře, proč mečíš? Co se stalo s tvým ušlechtilým hlasem?“ Ovčí lev však snažně prosil celý ustrašený: „Oh, jsem jen malá ovce, neubližuj mně!“ „Ty nejsi ovce, tys mocný lev,“ řekl lev z džungle. Strachem se třesa a žalostně meče opět prosil ovčí lev, že by nerad zemřel, že je ještě tak mlád a tak malý, že by nechtěl být sežrán. Tu se chopil lev z džungle hloupého lva, zavedl ho k hluboké studni a pravil: „Pohlédni na svůj obraz ve vodě a poznej, kým jsi.“ Ustrašeně a váhavě se naklonil přes okraj studně a očekával ten třesoucí se tvor, že uzří malou ovci, ale ke svému velkému překvapení nebyla tam ovce, nýbrž mocná hlava lva, ještě mohutnější než ta divokého z džungle. Tu v něm začala narůstat radost a štěstím chtěl mečet – ale tu slyší a žasne: vyšlo z něho mocně zařvání, před kterým se třásla celá džungle. A brzy na to lev zmizel ve své nekonečné vlasti – v pralese.
Mějte stále na mysli tuto malou indickou legendu! Když nás těžké problémy tísní a téměř deprimují, myslíme-li si, že jsme malí a ubozí tvorové, nemáme-li odvahu ubírat se kupředu, cítíme-li se závislí na pomoci jiných, sedíme-li v tmavém sklepě nevědomosti, uvědomme si, že všechno je to pouze chováním ovce, nevědomé malé ovce.
Za takových okolností svírá bolest naše srdce jen proto, abychom se dověděli pravdu, a neopouští nás, dokud neučiníme všechno, abychom se vyprostili z bědného, námi samými navozeného stavu. Hoře nás nutí vejít do samoty sebepozorování, kde musíme obrátit své oči dovnitř, abychom nalezli svou pravou tvář obrazící se v srdci. Pak procitneme a poznáme, kým a čím jsme. Jak často jdeme sami a necháme jiné šlapat po naší lidské důstojnosti. Jednáme-li tak, trpíme ponížením do té míry, že jsme nakonec nuceni vlastním úsilím zanechat bolesti, kterou jsme si sami způsobili. Nakonec nás pak nevyhnutelná nutnost nutí k tomu, že zničíme svou slabost a uskutečníme to, čím ve skutečnosti jsme. A čím jsme? Jsme nejen tělem podléhajícím veškerým proměnám, nikoliv jen duší, která se kymácí sem a tam mezi radostí a žalem, nýbrž jsme Já, které se nemění, neumírá a nemůže být zničeno. Nechť je večer při usínání naší poslední myšlenkou: „Jsem Já, věčné, nepomíjející, nesmrtelné Já.“ A první myšlenkou ráno nechť je opět: „Jsem Já, věčné, nepomíjející, nesmrtelné Já.“ Pozdvihujme tímto způsobem den za dnem, hodinu za hodinou vědomí naší pravé přirozenosti. Ta nám pomůže, abychom se stále lépe poznávali, abychom věděli, kým jsme a čím jsme. Kéž uskutečníme své pravé Já a jsme šťastni!
Vy božstva na zemi! Hříšníci?
Je hříchem tak nazývat člověka, je to potupení lidské přirozenosti.
Povstaňte, vy lvové, a setřeste ze sebe klam, že jste ovcemi.
Vy nejste hmotou.
Vy nejste těly.
Hmota je vaším sluhou, vy nejste sluhy hmoty!
(Vivekananda)
Úryvek z knihy: SEBEVÝCHOVA JÓGOU, autoři: Selvarajan Yesudian a Elisabeth Haich, překlad: Karel Makoň.http://www.makon.cz/dilo.html
použitý zdroj včetně obrázku:
https://www.facebook.com/notes/honzik-juanito-angel
http://honzikjuanitoangel.webnode.cz/
