Je to jen patologický úhel pohledu. Naše společnost nám do našeho životního programu vkládá jednu velice nepříjemnou věc. Už od malinka nás programuje k tomu, abychom byli úspěšní. Už když vyrůstáme, chtějí maminky, aby jejich malé děti byli nějak neobyčejné. „Ten náš už v 9 měsících chodí“ se rádi chlubí a myslí si, že je zrovna jejich dítě výjimečné a ne jen tím. Ve školách se žáci hodnotí takzvaným průměrem, kdo má průměr horší, je prostě horší žák. V zaměstnání pokud ničeho nedosáhnete a nevyděláváte lepší peníze, nic neznamenáte.
Když nejste manažer, ředitel, nebo někdo kdo je „nepostradatelný“ ve firmě, jak si drtivá většina z nás patologicky vytváří syndrom „nepostradatelnosti“. Že vlastně kdyby nebylo nás, tak by to nefungovalo. Kdo je podnikatel a nemá úspěšnou firmu, tak se o něm nemluví. Když nemáme drahé auto a svůj byt či dům, nejsme na tom dobře… Poznáváte to ? Je to všude kolem nás. Bereme to jako normální, jako standart. A přesto to normální není, ba dokonce to je patologické pro naši psychiku, pro naše vnímání světa, pro naše vnitřní vyladění a spokojenost. Společnost která nás vychovává v nás totiž rozvíjí soutěživost už od malinka, a tím pádem i celoživotní komplexy z neúspěchů. Když jste „průměrný občan“ vlastně ani nejste přínosem by se dalo říct. A teď se zeptám obráceně. Kolik si myslíte že na světě může být Billů Gatesů, Stevů Jobsů, Václavů Havlů nebo Dalajlámů? Rozhodně jen málo, ba jen hrstka v poměru počtu obyvatel planety.
A přesto, proč se ženeme za úspěchem tak bezohledně že nedokážeme vidět věci kolem sebe ? Vždyť uvědomění, že ani tito lidé by bez nás „obyčejných“ nic neznamenali je opravdu osvobozující. Ani tito úspěšní lidé by bez obilí od zemědělce neměli co jíst. Kde by byla jejich úspěšnost ? A teď jinak. Co je přínosnější u ženy, její kariéra nebo že vychová své děti dobře ? Že jim do svého života předá to nejlepší a ne jen komplex z méněcennosti a soutěživosti celé této planety. Že vychová človíčka, který bude šetrný k přírodě, bude rozumět lidem ve svém okolí, že bude mít každý den na tváři úsměv. Že se tane dobrým tátou nebo mámou aniž by musel nutně domů přinést desítky tisíc korun, aby mohli v létě jet na Bahamy.
Každý z nás je výjimečný a potřebný, dítě ve škole, matka od dětí, „obyčejný dělník“ i ředitel firmy. Uvědomujme si tuto svou výjimečnost každým dnem, a nebudeme si vytvářet a mít v sobě komplex méněcennosti, který nám brání v našem seberozvoji. Budete svobodnější, šťastnější, zdravější a vnímavější. Přemýšlejte o svém postoji…
Všem přeji krásný jarní víkend,
Pavel
ĎAKUJEME: