Jana Czerneková
Dnes jsem se probudila po bujaré noci s obrovskou kocovinou. Skuhrala jsem, naříkala a strašně jsem si přála, aby mi bylo konečně dobře. Co bych za to dala.. To mě donutilo zapřemýšlet nad tím, jak bereme spoustu věcí jako naprostou samozřejmost. Třeba takový stav, kdy je nám dobře a nic nás nebolí. To je přece přirozené a samozřejmé. Ale běda, jestli se ten stav změní! Začneme ho postrádat a uvědomovat si, že nebýt ho, život by byl sakra těžký. Když se nám udělá konečně dobře, jsme moc vděční a pociťujeme úlevu. Ale vděční jsme jen chvíli. Pak to přestaneme vnímat a opět se to stává samozřejmostí. A já se ptám: „Proč nebýt za to, že je nám dobře, nic nás nebolí a jsme zdraví, vděčný pořád?“
Vděční bychom měli být ale za všechno, co máme. Vděční bychom měli být ve všech oblastech 
svého života. Třeba za to, že máme střechu nad hlavou. Jsou totiž tací, co ji nemají. Jen si představte, co byste dělal, kdyby vás rodiče vyhodili z domu, vy jste se ocitli na ulici a neměli jste kam jít? Nepříjemná představa, že?
Máme co jíst a pít, máme se kde umýt, máme co na sebe, můžeme se vzdělávat.. Asi patříte k lidem, kteří školu nemají rádi a nejraději byste tam nechodili, ale uvědomte si, že třeba jiní by rádi studovali, ale nemohou si to dovolit. Taky tu školu, kde studuji, nemám ráda, ale zároveň jsem vděčná za tu zkušenost, poznala jsem vysokoškolské prostředí, udělala jsem si obrázek o tom, jak to tam chodí, poznala jsem zajímavé lidi a nasbírala jsem spoustu kontaktů. Je dobré se na tu školu podívat z jiného úhlu pohledu a vidět na ní ta pozitiva a výhody. Hned je nechuť ke škole aspoň o malinko menší.
A co vděčnost za lidi, kteří nás obklopují a které máme rádi?
Jsme za ně vděční a nebo je bereme za samozřejmost? Myslete na to, že nikdy nevíte, kdy odejdou z tohoto světa. Že jsem moc pesimistická? Vůbec ne! Znám spoustu případů, kdy se lidé se svými milovanými nestihli rozloučit, protože umřeli zcela nečekaně.. Nebo ještě hůř – před smrtí se pohádali a nestihli se usmířit.. Máme kolem sebe lidi, kteří nám věnují kus svého života. Je to ten největší dar, jaký nám mohou dát. Prosím, buďme za to vděční.
Jak si vytvořit návyk vděčnosti?
Napište si na čistý list papíru minimálně 50 věcí, za které jste vděční a noste jej stále při sobě. Nastavte si budík na každé 4 hodiny (přes den, v noci obvykle spíte :), projděte si svůj seznam a vyjádřete vděčnost za to, co máte. Pokud máte pocit, že nemáte nic, za co byste mohli být vděční, tak tam napište takové „banality“, jako že máte oči a tudíž můžete vidět všechny krásy světa a nebo že máte ruce a nohy. A za to opravdu je třeba být vděčný, představte si, jaké by to bylo, kdybyste je neměli..
Často z řad dospělých slýchávám:
„Ta dnešní mládež si ničeho neváží!“ nebo „Ti mladí jsou hrozně nevděční!“ Proto pojďme jim vytřít zrak a vytvořit si tento krásný zvyk být za všechno, co v životě máme, vděční. Vděčnost přináší totiž výhodu – když jsme věčně vděční za všechno to krásné, co již v životě máme, přitahujeme k sobě toho krásného mnohem víc!
(zdroj: http://www.koucpromlade.cz/nekolik-slov-o-vdecnosti/)
