Nemůžeme nic odsuzovat, pokud kvůli tomu nemáme pocit viny. V opačném případě jen prostě konstatujeme, že se stala chyba, kterou lze s naší pomocí snadno napravit. Když máme kvůli nějaké chybě či čemusi podobnému pocit viny, který potlačujeme, pak naše provinilost vyjde napovrch v podobě odsudku někoho jiného.
Ten nás nutí i nadále lpět na vlastní vině a na tom, co odsuzujeme. Pokud ale odpustíme, nebudeme muset propátrávat svou 
podvědomou mysl, abychom nalezli, v čem spočívá naše vina. Odpuštění nejenže osvobodí našeho partnera, či osobu, kterou odsuzujeme, ale znovuutvoří i nevinu nasi. To, co jsme vykonali (my či náš protějšek), není žádný hřích. Jedná se jen o chybu.
Chybu lze napravit, ale hřích se téměř napravit nedá. Hříchem jsme posedlí, neustále se k němu v duchu vracíme, dokud nakonec nepohřbíme vlastní vinu a nezačneme si ji projektovat do ostatních lidí. To je pochopitelně situace, která nám brání v růstu.
* * *
Dnes se podívej na osobu, kterou odsuzuješ nejvíc. Jen na chviličku si představ, že to, co na ní odsuzuješ, se přesně hodí na tebe. Prodlévej v této vlastnosti, dokud doopravdy nezačneš cítit následující:“ Ano, toto je vina, kterou skrývám, ale netýká se vlastně ani mne. Už jim to nebudu mít za zlé, protože to nebudu mít za zlé ani sám sobě.“ Pokud s tímto skrytým pocitem navážeš kontakt a spálíš ho a nebo ho prostě odmítneš vůči dané osobě cítit, osvobodíš se aumožníš, aby se celá situace pohnula z místa.
* * *
– z knihy Jestli to bolí, není to láska; Chuck Spezzano
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků