„Podle buddhismu není kořenem utrpení ani pocit bolesti, ani smutek, dokonce ani pocit, že život nemá smysl.
Skutečným kořenem utrpení je spíše nikdy nekončící a marná honba za pomíjivými pocity, která způsobuje, že se nacházíme v neustálém napětí, neklidu a nespokojenosti. Kvůli této honbě není mysl nikdy spokojená. I když prožívá potěšení a radost, není spokojená, protože se obává, že by tento pocit mohl brzy zmizet, a touží po tom, aby pocit zůstal a zesílil. Lidé se neosvobodí od utrpení, když prožívají ten či onen prchavý požitek, ale když pochopí pomíjivou povahu všech svých pocitů a přestanou po nich toužit. To je cílem meditační praxe. Při meditaci bychom měli pozorně pozorovat svou mysl a tělo, být svědky neustálého vznikání a zanikání všech svých pocitů a uvědomovat si, jak zbytečné je o ně usilovat. Když usilování ustane, mysl se velmi uvolní, projasní a uspokojí. Všechny druhy pocitů stále vznikají a pomíjejí – radost, hněv, nuda, chtíč – ale jakmile přestaneme toužit po konkrétních pocitech, můžeme je jednoduše přijmout takové, jaké jsou.
Žijeme přítomným okamžikem, místo abychom fantazírovali o tom, co by mohlo být. Výsledný klid je tak hluboký, že si ho ti, kdo tráví život zběsilou honbou za příjemnými pocity, sotva dovedou představit. Je to jako člověk, který stojí desítky let na břehu moře, bere do náruče určité ‚dobré‘ vlny a snaží se zabránit jejich rozpadu a zároveň odstrkuje ‚špatné‘ vlny, aby se k němu nepřiblížily. Den co den stojí na pláži a přivádí se tímto marným cvičením k šílenství. Nakonec si sedne na písek a nechá vlny, aby přicházely a odcházely, jak se jim zlíbí. Jaký klid!“.
~ Yuval Noah Harari
Zdroj: Duchovní cesta pokojného bojovníka Světla
