Její jméno se nedochovalo, avšak díky ní všechny její dcery, vnučky, pravnučky a prapravnučky prapravnuček až do dnešních dnů dostanou, co se jim zlíbí – nejen to, co potřebují k životu, ale také to, co jim dělá radost a přináší potěšení – a jsou přitom obklopeny zástupy ctitelů.
Všechno to začalo tak…
Byl to rok, kdy celý kmen zoufale bojoval o přežití. Nešlo už jen o nedostatek potravy a mráz střídaný spalujícími vedry. Kolem území obývaného kmenem se stále těsněji stahovala smyčka houfů dravé zvěře, která v extrémních podmínkách, kterým musela také ona čelit, vycítila slabšího protivníka – člověka. Zvířata byla stále smělejší a drzejší. Také ona měla hlad a ten je zbavoval navyklé hrůzy z lidí.
Ženy tenkrát bojovaly a lovily bok po boku s muži. Bylo nepředstavitelné, že by ženy zůstaly ukryty v jeskyni a nevypravily se na lov společně s mužskou částí kmene. Vždycky to tak bylo. Všichni členové kmene dělali všechno společně.
Tentokrát už neměli pořádnou potravu deset dnů. Síla opouštěla všechny. I silní bojovníci věšeli hlavy v šeru jeskyně, jejíž vchod byl zatarasen velkými balvany před útokem obrovského tygra, který za kmenem slídil už řadu dnů. Vrčení a zvuk obřích drápů pokoušejících se dostat pod kameny naplňovaly lidi hrůzou. Ocitli se v pasti.
Vtom jedna z žen vstala a šla k vůdci kmene.
«Jsi silný bojovník“, řekla mu. „Jsi obratný lovec. Dokážeš běhat jako nikdo jiný z kmene. Tvá rychlost bude naší záchranou. Žádný tygr se ti nemůže rovnat. Jsi nejen rychlý, ale také chytrý. Snadno tygra obelstíš a zvítězíš, jako jsi dosud vždycky zvítězil.“
Ženina slova připomněla náčelníkovi bývalé dobré dny a on zvedl hlavu.
Její řeč se mu líbila, protože navracela sílu jeho svalům, protože mu připomněla jeho hrdost bojovníka a důstojnost náčelníka kmene.
Žena mu pohlédla do očí a četla v nich výzvu: „Pokračuj, nezastavuj se, jen mluv dál!“ Proto pokračovala.
«Jsme pro tebe přítěží. Nikdo z nás se ti nemůže rovnat. Sám ho zabiješ daleko rychleji než s tlupou žen, které jsi nucen bránit. Jak můžeš vést silný úder, když tě zdržuje ochrana slabých žen? Když se nepozorovaně protáhneš z jeskyně, zaskočíš to zvíře. Nebude připraveno se bránit, natož pak útočit. Než se vzpamatuje, tvé kopí pronikne jeho srdcem. Vím to tak jistě, jako že zítra vyjde slunce, cítím to v hloubi srdce, bojovníku! Zabiješ ho a pak sníme jeho maso a odejdeme jinam z tohoto kraje, někam, kde nás žádná zvěř nedostane. Zavedeš nás tam. Ty najdeš cestu, jsem si tím jista.“
Na to se žena vrátila na své místo a usedla. Zavřela oči a opřela se o stěnu jeskyně. Nečekala, co bude vůdce kmene dělat, věděla, že je silný bojovník a že kmen zachrání. Věděla, že se vždycky rozhoduje sám.
Nastalo poledne následujícího dne. Bylo strašlivé vedro a dusno. Jako mnozí jiní v jeskyni, také žena usnula.
Probudil ji křik. Všichni vzrušeně řvali a skákali a ona ne hned pochopila, že zkrvavený náčelník není raněn, ale že drží v rukou maso. Uvědomila si, že měla pravdu. Náčelník zvítězil!
Ve slunečním žáru neusnuli jen lidé v jeskyni, ale také obrovský šavlozubý tygr na ně nedokázal číhat ve strašné sluneční výhni. Přitiskl se ke skalní stěně, kde byl stín a usnul. Vůdce kmene využil vedro, v němž všechno ztichlo, po svém. Proplížil se mezi balvany, vyšvihl se na skalní římsu a shodil na spícího tygra veliký balvan. Než se zvíře vzpamatovalo, seskočil přímo na ně a proklál mu srdce. Přesně jak předpověděla žena.
Vítězství bylo tak snadné a tak rychlé, že ještě když páral tygrovi břicho, nemohl vůdce kmene uvěřit ve své štěstí. Dříve, když lovil s celým kmenem, byla vždycky spousta ztrát a radost z potravy kalil žal nad ztrátou dobrých bojovníků.
Pochopil, jak je ta žena, která mu věštila vítězství, moudrá a zachtělo se mu s ní pohovořit.
„Zabils tu šelmu, můj náčelníku“, přivítala ho radostně. „Zachránil jsi nás! Jsi velký bojovník! Všichni si budou pamatovat tvůj chrabrý čin. Každému budu znovu vypravovat, jak jsi to krvelačné zvíře přelstil. Věděla jsem, že ho přemůžeš! Prosím tě, odveď nás teď odsud do bezpečí.“
„Dobře, ženo, odvedu vás odsud.“ A pro sebe si říkal: „Tahle žena je můj šťastný talisman. Chci naslouchat jejím slovům každý den. Jsou plná víry. Dokud ve mně bude věřit, budu k ní přicházet a její vírou se posilovat.“
Žena si zatím myslela: «Potřebuje mě více než já jeho! Budu ho podněcovat k velkým činům. Dokud v něj věřím, patří jenom mě!“
Za pár let pak zpívala ukolébavku své dcerce. Její smysl byl asi takový:
«Až vyrosteš, vyber si muže, v kterého budeš věřit celým srdcem.
Pokaždé mu říkej, co chceš, aby pro tebe udělal – a on to jistě udělá.
Potřebuje tvou víru jako den potřebuje slunce, jako všechno živé potřebuje vzduch.
Potřebuje tě, aby se mohl stát hrdinou.
Potřebuje tě, protože bez tvé víry nedožije rána.
Věř v něj a svoji víru mu každý den znovu vyjadřuj slovy.
Když s mužem mluvíš, musejí být tvoje slova naplněná vírou. Když s ním mlčíš, musí být víry plné tvoje mlčení.
Pak ti dá všechno, co si budeš přát.“
