LORNA BYRNE – Výtažek z knihy: Schody do nebe

Jednou mi někdo volal a prosil mě, jestli bych nepřijala jednoho mladého muže, který byl po autonehodě. Toho domluveného dne ráno jsem slyšela, jak k brance přijelo auto, a tak jsem šla hned otevřít dveře. Viděla jsem, jak dva lidé, kteří byli, jak jsem předpokládala, jeho rodiče, tlačí na vozíku mladého muže kolem dvaceti let. Představili jsme se a snažili se nějak dostat vozík po schodech do domu.

Seděli jsme u kuchyňského stolu. Podívala jsem se na toho kluka, který se jmenoval Conor; energie kolem něj byla velmi tmavá. Nemohl mluvit a jen nehybně seděl shrbený na vozíku. Jeho matka plakala, když mi rodiče popisovali Conorův zdravotní stav. Měl vážně poškozený mozek a ochrnuté nohy. Jinými částmi těla také moc nepohyboval. Zdálo se, že nic neslyší a ničemu nerozumí. Vůbec nereagoval, a tak s ním nešlo jakkoliv komunikovat. Lékaři řekli, že nemá vůbec žádnou naději a že v tomto stavu už bude do konce života.

Podívala jsem se na jejich syna. Kolem něj byli andělé léčitelé, nicméně kolem jeho těla nebylo žádné energetické světlo. Světlo jeho strážného anděla se otevřelo a já spatřila anděla s velkou mužnou silou. Důrazně mi řekl: „Ten chlapec není žádný kripl, Lorno! Mluv na něj, uslyší tě. Potřebuje mít důvod proč žít. Potřebuje povzbuzení, aby bojoval a zvedl se z toho vozíku, chodil a žil svůj život!“

Pak se světlo jeho strážného anděla znovu zavřelo. Vstala jsem a šla ke Conorovi. Potichu jsem se modlila a během toho se dotkla jeho nohou, rukou, paží a hrudi. Když jsem ucítila tlukot jeho srdce, položila jsem mu ruku na hlavu a podívala se mu do očí. „Vím, že mě slyšíš,“ řekla jsem. „Já vím, že se uzdravíš, ale musíš pro to bojovat. Musíš se snažit ze všech sil, abys mohl chodit a mluvit. Musíš to udělat. Musíš se chtít uzdravit. Já vidím, že se můžeš vyléčit, mít práci, oženit se a mít děti, ale nesmíš nad sebou zlomit hůl. Musíš bojovat, aby ses uzdravil. Budu se za tebe každý den modlit k Bohu – nenechám tě v tom samotného. Je jedno, co říkají doktoři nebo ostatní, můžeš to dokázat. Můžeš získat svůj život zpět. Ale musíš pro to bojovat!“

Potom jsem přestala mluvit a ještě chvíli se nad ním modlila. Obklopilo ho šest andělů léčitelů. Měli natažené ruce a dotýkali se všech částí jeho těla. „Já vím, že mě slyšíš,“ řekla jsem mu. „Já vím, že jsi slyšel, co jsem říkala, i když mi to nemůžeš potvrdit. Můžeš to dokázat, ale musíš bojovat.“

Jeho rodiče se modlili vedle mě a slzy jim stékaly po tvářích. Uvěřili tomu, co řekli lékaři, a báli se, že přijdou o svou poslední naději. Zoufale chtěli věřit, že existuje možnost, aby se jejich syn uzdravil. Doprovodila jsem je k autu a přitom se stále modlila za Conorovo uzdravení.

Za nějaký čas – mohly to být měsíce, možná i rok – mi jeho rodiče zavolali a řekli mi, že chtějí, abych se s Conorem znovu sešla. Byl to úplně někdo jiný. Byl pořád na vozíku, ale mohl hýbat rukama a hlavou. A mohl mluvit, i když byl jeho hlas roztřesený a bylo těžké mu rozumět, já jsem mu ale rozuměla dobře. Řekl, „Lorno, já jsem tě tenkrát slyšel. Ve svém nitru jsem křičel. Byla jsi jediný člověk, který ve mně neviděl doživotního kripla. Dala jsi mi naději.“

Mluvení ho stálo hodně úsilí, takže si na chvíli odpočinul. Usmála jsem se na něj a on mluvil dál. „Dala jsi mi víru a odvahu, abych přinutil svoje tělo, aby mě poslouchalo. Děkuju ti. Vím, že se uzdravím. Budeš se za mě dál modlit?“ Pomodlila jsem se nad ním znovu a kolem něj se snesli andělé léčitelé. Požehnala jsem mu.

Ještě několikrát jsem se od té doby s Conorem setkala – pokaždé na tom byl lépe. Naposledy jsem ho viděla asi před rokem v Graftonské ulici v Dublinu. Šel po ulici, smál se a vedl se za ruku s dívkou. Zdálo se, že chodí skvěle. Po té strašné nehodě na něm nebylo ani památky. On mě neviděl, ale jeho strážný anděl se otevřel a doširoka se na mě usmál. Nevím, jestli tohoto mladého muže ještě někdy uvidím, ale dodnes se za něj modlím a prosím o jeho uzdravení a o to, aby měl v životě vše, co potřebuje. 
______
zdroj:
http://www.andelevmychvlasech.cz/