Máte pocit, že vám někdo bere energii?

autor JOLANA DOMINGUEZ

Je vám v blízkosti nějakého člověka špatně? Cítíte se slabí? Vyhýbáte se někomu, protože se s ním necítíte dobře? Pak z vás “cucá” energii jako limonádu brčkem.

Nejspíš každý už se někdy setkal s tím, že mu někdo “saje krev”. Upír nemusí být člověk s nadměrně vyvinutými špičáky, co se živí lidskou krví. Mezi námi jsou upíři energetičtí. Jsou to lidé jako vy nebo já. Na první pohled je těžko rozeznáte. To, že jste se s upírem setkali si pamatujete, protože rozhovor s takovým člověkem vás stojí vaši energii.

Našimi největšími upírky bývají naše vlastní děti.Tahají z nás energii, proto se pak cítíme vycuclí a potřebujeme chvíli pro sebe, abychom si hladinu své energie opět doplnili. Děti si berou energii od dospělých, protože to jinak neumí. Od malička se učíme o energii bojovat, protože málokterá rodina je plně funkční a harmonická. Partneři, kteří se často hádají a neumí ustoupit, hádka která trvá dokud jeden “nekapituluje” je v podstatě hádka o energii. Tuto hádku vyvolávají naše ega. Je to boj jednoho ega s druhým a kdo vyhraje, odnáší si energii a prohraný je “na dně”. Děti tento proces vnímají a vlastně se ho od nás automaticky učí. A když vyrostou, praktikují ho ve svých vztazích. Podle toho čí model se naučili jsou buď sami upíry nebo jejich oběťmi.

Děti jsou naše zrcadla, ukazují nám jací doopravdy jsme.

Vaším upírem může být partner, kolega, kamarád…Je to člověk, v jehož blízkosti se cítíme vyčerpaní, unavení. Časem si to začneme uvědomovat a snažíme se tomuto člověku vyhýbat. Tento člověk z nás energii může dostávat různým způsobem – třeba svým nešťastným životním příběhem. Vypráví nám o svém životě, o tom jak těžké to má, jaké nespravedlnosti se mu dějí a jak mu všichni ubližují. Vypadá jako oběť, jako někdo komu se dějí strašné věci.

Když někdo vysává nás, neznamená to, že i my nemůžeme vysávat někoho jiného…A jak to poznáme? Když jsme obětí upíra, cítíme to, uvědomujeme si unavenost, není nám to příjemné. Když jsme upíry, často si to neuvědomujeme. Poznáme to tak, že se s tím člověkem cítíme mnohem líp, jako by nás dobil energií. A ono to tak je.

Všechny lidi ve svém okolí si k sobě přitahujeme. Toto přitahování není vědomé. Vychází z našich karmických dluhů a z toho jak jsme naladěni. Kdo má u sebe upíra a vyhýbá se mu, může si být jist, že po čase se v jeho životě objeví jiný a s velkou pravděpodobností ještě horší upír.

Karma

Abychom pochopili proč, je třeba pochopit, co je karma. Zjednodušeně si můžeme svou karmu představit jako žákovskou knížku, do které se zapisuje vše. To “dobré” i to “zlé”. Zlé ve smyslu nedokonalé, chybující. Protože nic není zlé, nic není špatné. Vše se děje z nějaké příčiny.

Bát se karmy je to stejné jako bát se pětky. Pokud žák ve škole látku neumí, dostane pětku a ví, že se to potřebuje naučit.

Pokud si chce známku opravit, látku se naučí a až ji bude umět perfektně, dostane jedničku.

Naše karma zapisuje vše. To co umíme i to co se potřebujeme naučit.

Například pokud já odsoudím někoho, že je energetický upír, dostala jsem pětku. Neumím přijímat lidi takové jací jsou a do budoucna se to budu muset naučit. Můžu se zlobit na učitele, že mi dal pětku. To ale nic nezmění na tom, že se látku budu muset naučit, pokud nechci dostávat stále pětky.

Energetické upíry si k sobě také přitahujeme. Kdo je příliš slabý a nechá se využívat, je nucen naučit se udržovat svou energii na optimální míře. Potřebuje se naučit být v rovnováze. Takový člověk se může zlobit, že ho někdo vysává. To ale nezmění nic na tom, že dokud se nenaučí hlídat si energii, budou ho lidé stále vycucávat a on se na ně bude zlobit, bude je kritizovat, pomlouvat a bude si zapisovat další a další karmy. Nakonec se bude cítit jako oběť, bude se ptát “proč já, co jsem komu udělal?” Někdy to není co jsme komu udělali, ale i to co jsme neudělali. Hlavně sami k sobě…

Submisivní typy lidí k sobě upíry opravdu přitahují. Proč je někdo dominantní a druhý submisivní? I toto si přinášíme z rodiny, učíme se od svých rodičů jejich životní postoje a názory, jejich způsob vyjadřování, přemýšlení, jejich způsob jednání s druhými lidmi. Žena, která je ušlápnutá, bojí se ozvat, dělá vše co jí manžel nakáže, snaží se ho nerozčílit stejně bude odměněna týráním – fyzickým, psychickým nebo obojím. Tento životní postoj si tato žena nese pravděpodobně od své matky, ta od své matky…Toto jsou naše rodové zátěže.

Stejně tak “tyran”, zlý muž, který si neváží dobré ženy. I on se naučil svému jednání v rodině, i on je odrazem svých rodičů. Jedná tak, jak se to naučil. Automaticky převzal model chování.

Ať už vás někdo vysává nebo jste upírkem vy – můžete to změnit. Ideálem totiž není ani jeden způsob. Člověk se má naučit svou energii udržovat v rovnováze, vydávat jen tolik, kolik je potřeba, přijímat z vesmíru, ne z jiných lidí. Toto vše se můžete naučit. Je k tomu potřebná jen jedna věc – vaše vůle to změnit.

—

Pro ty kdo se chtějí aktivně zapojit a dozvědět se víc sledujte kalendář akcí a seminářů.

Přeji vám krásný den,

Jolana Dominguez, www.nova-cesta.com

fotografie: morguefile.com

—

Tip našej redakcie na knihu:

Alexandr Astrogor – Energetický vampyrismus – Kniha rozpráva o spoločenskom a zdravotnom jave v našom živote, ktorý sa nazýva energetický vampyrizmus. Pod týmto pojmom treba chápať také vzťahy medzi ľuďmi, pri ktorých prebieha energetické odoberanie životnej sily. Sú ľudia, ktorí nás naschvál provokujú tak dlho, až to nevydržíme a rozčúlime sa, pretože len tak nám môžu odobrať našu životnú silu. Autor tu formuluje filozofickú a psychologickú ideu tohto javu a poskytuje praktické rady, týkajúce sa prevencie, obrany a liečby tejto zákernej „choroby“. Uvádza aj príbehy zo života a rozoberá vampyrizmus v rodinách. Úryvok: …Mohli byste jí dát svou lásku a radost, avšak ta neexistuje. Jste přitom jedinou záchranou jejího života a dle toho je třeba s vámi otřást a „odpálit“ vás. „Jednou,“ říká žena, „jsem nezareagovala na její hrubost. Tchýně upadla, leží u dveří a nehýbá se. Nechápu, k čemu došlo, co se stalo. Celá rodina se ji marně snažila vzkřísit. Sanitka ji odvezla do nemocnice a ona tam strávila dva měsíce.” V téhle chvíli jsem vyslovil předpoklad, že pokud měla ještě jiného syna nebo dceru, tak po návratu z nemocnice musela odjet žít k někomu z nich a k rodině oné ženy se už nevrátila. „Ano,“ odpověděla žena. „Opravdu odjela žít k druhému synovi.“ „Takže,“ uzavřel jsem, „to jen dokazuje, že na každého jednou dojde. A až vyrostou děti, bude z nich babička vysávat sílu. S příbuznými se to dá vždy provést snadněji, i důvodů bývá víc než dost.“