Lebo sa neprestajne učíme trpezlivosti 😉
Zastavení je jako mezičas, kdy se ještě něco připravuje, zraje a čeká na úrodu. Na jedné úrovni už je to tady a vždy bylo,na druhé testuješ důvěru a odevzdání procesu.Je snadné důvěřovat, když všechno proudí, a těžší nepropadat malověrnosti a pochybám,když všechno zastaví a čeká se. Na vše dobré v životě je třeba si počkat, nechat to zrát a věřit dál v milost života, že má pro nás vždy jen to, co potřebujeme, navzdory odporu, který má občas očekávání, jak by to mělo být a vypadat. Kdybys totiž nebyl zralý ty, nevážil by sis toho, nebo měl z přívalu tak silné energie lásky strach. I před láskou se dá dlouho utíkat, když ještě nedokážeme přijímat to krásné, co s ní přichází. Je toho zkrátka někdy až moc, přičemž problém není v intenzitě ani lásce, ale v tom, jaký máme k intenzitě vztah. Stačí jen pohlédnout na ta posuzování vnějšího a druhých, když se zdají být moc. Ten samý vztah máme pak k intenzitě a energií, která přichází od samotného zdroje.
Tahle mezipřistání na zdrojování máme všichni a přitom neděláme vůbec nic špatně. Neděje se žádná chyba. Jen JSME a učíme se BÝT bez ohledu na výsledek. Tak se jen uvolni ještě víc a odevzdej se tomu, že nic není, neboť se právě i přesto děje tolik dějů úplně samo a bez tvého konání. Zatím to jen nevidíš. Je to jako s duševními dary. Nevidíš je a přesto jsou velmi cenné. Mysl spustí programy, nejistoty, strachy a pochybnosti, ale ty jí nevěř, řekni tomu dost a uvolni se do odevzdání všemu, co je i není. Už to na tebe čeká a testuje tě, zda to už zvládneš přijmout 
Veronika Shumavan-ka
