Přijměte to a vaše cesta bude hned jasnější. Ano, naše mysl je neomezená a její omezenost si nastavujeme jen my sami. A proč vlastně? Je toho mnoho, proč to tak děláme a proč společnost chce, abychom ji takovou měli. Ale to řešit nechci. Ztratit se na naší vlastní cestě je jednoduché. Právě proto, že naše mysl je neomezená.
Mnohdy nemáme směr, vize, chuť ani představu. Nevíme kam jít, co dělat dál. A to doslova. Přitom naše mysl je tak úžasná, tak nespoutaná, že se můžeme v jednu chvíli oddávat snění o krásné pláži a sluníčku, vzápětí na to 
můžeme být na druhém konci vesmíru, na planetě chladné s absolutním bodem nula. Hned na to jsme s kamarádkou na kafi a přitom se můžeme procházet po povrchu slunce. Vytváříme si sny, příběhy. Máme neomezený prostor k naší fantazii, k našemu snění nebo cestování s naší myslí chcete-li. Právě to je ten „malý“ problém nalézt tu uspokojující cestu v tomto nekonečném prostoru. Kam byste jeli, pokud byste neznali cesty a já vám dal klíče od auta a řekl „jeď“. Také byste nevěděli kam se vydat. Každý z nás usilovně hledá to pravé, to uspokojivé. A právě to hledání je to, co nám zavírá oči nalézt to, co hledáme. Naše mysl je jedinečná. Kromě věčného vytváření snů a představ, je dokonalým mechanismem tohoto vesmíru. Je jeho součástí. Když tento stav přijmete, dostanete se do zvláštního stavu vědomí. Vaše pokora dosáhla hranice zklidnění, paradoxně začnete vidět svou cestu. A ne jen svou vlastní cestu, ale také to, jak významnou a zároveň bezcennou součástí vesmíru jsme. Naše vlastní mysl nás tak spoutala, že ač máme neomezené možnosti, dobrovolně jsme se jich vzdali. Přitom naše mysl a naše činy mají nedozírný dosah, který díky své omezenosti nedokážeme vnímat. Vědec Erwin Schrödinger (mimochodem stejně uznávaný vrstevník Alberta Einsteina), který napsal slavnou „vlnovou rovnici“ říká, že elektrony jsou spolu spojeny jakousi neviditelnou nitkou. Cokoliv se přihodí jednomu z nich, má okamžitě efekt na ten druhý byť jsou od sebe vzdáleny tisíce světelných let. Což reálně znamená, že cokoliv se stane nám, ovlivní součastně události ve vzdálených zákoutích vesmíru. Naše vlnové funkce jsou tedy provázány od vzniku vesmíru. Jak napsal současný populizátor vědy Michio Kaku (profesor teoretické fyziky City College of New York), „v jistém smyslu existuje síť spojující vzdálené končiny vesmíru včetně nás“. Jsme tedy ztraceni bez cesty, nebo jen naše mysl vytváří drama událostí, které zastírají provázanost nás všech na našich „neviditelných“ cestách? Jsme tedy ztraceni, nebo jsme jen zapomněli?
Odpověď nechám na Vás.
Krásný víkend přeje
Pavel.
ĎAKUJEME:
