„Čím více si budeme brát blaho druhých k srdci a pracovat pro jejich dobro, tím větší prospěch získáme sami pro sebe. To je fakt, který si můžeme ověřit. A čím sobečtější a sebevztažnější zůstaneme a čím egoističtější bude náš způsob života, tím osaměleji a ubožeji se budeme cítit. To je také fakt, který si můžeme ověřit.“
Tenzin Gyatso Jeho svatost, 14. Dalajlama
„Dobrý člověk je učitelem horšího, horší člověk je materiálem člověka dobrého. Ten, kdo si neváží svého učitele anebo nemá rád materiál, s kterým pracuje, dopouští se chyby.“
(čínské přísloví)
Způsoby soužití v dřívějších dobách jsou již dnes dávno překonané. Svět vztahů prochází velkými změnami. Staré zkostnatělé vzory, jichž se mnoho lidí tak dlouho pevně drželo, se hroutí- a rodí se nové vědomí. Proto přestává v dnešní době tolik vztahů, založených na starých vzorech, fungovat. K zániku starých struktur přispívá nový druh pospolitosti, již určují svoboda a duchovní pokrok.
V dřívějších dobách byla motivace vztahů docela jiná. Cílem bylo uznání, hmotné zaopatření nebo hospodářský prospěch a mnohdy touha po partnerství pramenila z osobních potřeb, jejichž uspokojení člověk očekával od svého protějšku. Lidé kdysi vytvářeli cechy a stavy, často jim přísahali věrnost a snažili se dostát jejich ideálům a požadavkům. Nosívali také jednotný kroj, takže se v silovém poli těchto skupin mohli orientovat a posilovat.
Dnes nasazujeme vnitřní sílu a inspiraci k rozvoji individuálnímu. Je nutné najít vlastní přístup k vyšším rovinám a naslouchat vlastní intuici. Měli bychom se naučit nespoléhat na svět a ostatní lidi, nýbrž spoléhat pouze na božskou jedinečnou sílu, která námi protéká.
Některé naše vztahy se často „zmrazí“, dokud nepochopíme, že duševní prospěch nikdy nemůžeme hledat u druhých, ale že vždy musí být výsledkem našeho duchovního úsilí.
V době, kdy se v našem těle vyvinou všechny složky naší duše, k čemuž dochází kolem jednadvacátého roku našeho života a někdy i dříve, je velmi důležité, aby nás někdo duševně sytil a podporoval. Jestliže k tomu nedojde, projeví se energetický nedostatek. Potřeba lásky se pak přenese na vnější svět a vede k mylnému přesvědčení, že jenom ten ji může uspokojit.
To je velký omyl. Dokonalá láska, kterou každý z nás hledá ve svém nitru, je darem duchovního světa. Láska mezi lidmi může otevírat brány do světa, ale „láska sama o sobě“ je duchovním darem. Je atributem božského jádra naší bytosti. Láska proudí, zbavíme-li se svého ega. Lásku nelze přivolat rozumem. Pravá láska není vázána na požadavky a potřeby. Našim cílem by měl být proud čisté lásky. Pokud se nám to podaří, dosáhneme přirozeného spojení s tou nejvyšší a nejčistější láskou- Boží láskou.
Pochopíme-li, že nejsme závislí na podpoře žádného člověka, ale všechno, co potřebujeme ke štěstí , si již zplna neseme v sobě, můžeme přestat v hledání štěstí ve vnějším světě. Vztahy k jiným lidem však mohou představovat klíč k láskyplnému prameni. Ve svém protějšku můžeme vidět sami sebe. Přesně se v něm zrcadlí charakterové rysy či problémy, které v sobě potřebujeme „prosvětlit“.
V touze po lásce vyzařujeme ze své aury jistou energii, složenou ze svých myšlenek a emocí, které se chtějí spojit v člověku, jehož lásky se dožadujeme. Jejich úkolem je přivést tohoto člověka k tomu, aby nám svou lásku zpřístupnil. Abychom si splnili své požadavky, musíme vydat hodně energie. Tím vytváříme jakousi energetickou bránu, jíž může dovnitř proniknout mnoho cizích vlivů. To nám škodí a ubírá sílu a naše duchovní vedení musí podnikat vše pro to, aby tuto ztrátu omezilo. Stále znovu budeme v životě narážet na stav závislosti.
Závislost se sama rodí v člověku. Jestliže někdo ze samého zklamání vysílá hněv a zlobu, budou tyto pocity sedmkrát silněji proudit zpět do jeho aury. Proto je mimořádně důležité vzdát se touhy po lásce a po určitých vztazích, které jsme si vysnili a místo toho brát život takový, jaký je. Pravou lidskou lásku, která pokorně přijímá situaci takovou, jaká je, tu bolest netrápí. Při tom je třeba vzít na vědomí, že pokud se v nás takové pocity vynoří, jde vždy o proces poznání.
Prožívání vztahů nám pomáhá uvědomit si jejich podstatu. Neustále jsme konfrontováni s lidmi, s nimiž je třeba něco vyrovnat. Vznikající situace podporují rozvoj našeho vědomí a my se opíráme právě o toho partnera, s nímž můžeme dosáhnout největšího poučení. Nepomůže tu žádný útěk, jen sledování a přijímání vlastních pocitů, které jsou cenným ukazatelem toho, co je aktuálně třeba zpracovat. Poctivost, bdělost a otevřenost nabízejí ty nejlepší předpoklady ke zrušení karmy a zvládnutí úkolu života.
V duchovním světě nemá světská představa o perfektním partnerovi, o moci, o společenském postavení a majetku žádný význam. Podléhání těmto vlivům nás nezřídka odvrací od našich vlastních cílů, protože uspokojujeme potřeby cizích struktur nikoliv potřeby vlastní duše. Proto musejí být stará spojení zrušena a společné skupinové energie proměněny. Často podceňujeme síly energetických polí, která se bez ustání pokoušejí vtlačit nás do starých vzorců chování a tak se nechat od nás napájet a živit.
Je důležité si uvědomit, že započatým změnám v zájmu duchovního pokroku se mohou ty oblasti naší duše, které ještě ulpívají na určitých vazbách ze starých časů, tvrdošíjně vzpírat. Většinou za to mohou cizí energie stejného druhu, které je pobízejí, aby se změnám bránily. Pak jsme z duchovního růstu rozmrzelí a můžeme mít i pocit, že je nám odpírána láska. Na duchovní cestě je to však postup docela normální a je dobré jej jako takový uznat.
Takové oblasti a cizí vlivy se přímo zrcadlí v lidské auře. Krátkodobě se projeví a ukážou svůj obsah. Je na nás, abychom se s nimi buď ztotožnili nebo usoudili, že se jedná pouze o oblasti procházející proměnou. S dostatkem lásky mohou být přijata a proměněna i tato pole. Někdy je k tomu potřeba hodně času a neměli bychom se předčasně vzdávat naděje, jestliže okamžitě nezaznamenáme změnu či vnitřní harmonii.
Člověk je složen z velmi rozmanitých duševních aspektů, tedy dílčích oblastí své bytosti. Ty mohou být opatřeny zcela rozdílnými informacemi a pečetěmi z minulého života. Tyto dílčí oblasti plní většinou prastaré programy, které námi manipulují a my jednáme pod jejich tlakem.
Tento problém se v mimořádné míře projeví většinou krátce před tím, než takové dílčí oblasti v lidském životě dospějí k poznání a ke svobodě. V tomto okamžiku se cítíme rozervaní a zmučení. Na straně jedné působí poznání svobody a osobní zodpovědnosti, na druhé staré struktury a vzorce.
Duše v kauzálním světě proto před každým novým vtělením volí vhodné životní situace, jež různé aspekty bytí potřebují k tomu, aby nejlepší procesy zrání dospěly ke konci. Duše se dle těchto požadavků a vývojových plánů inkarnuje buď do ženského nebo mužského těla. Při ženské inkarnaci ovlivňuje ženský podíl ze sedmdesáti procent a mužský z třiceti procent. Při mužské inkarnaci je poměr obrácený.
Pokud jsou mužské a ženské dispozice příliš silné, nezbývá duši nic jiného, než nás na to upozornit většinou bolestí a životními zkouškami. Je to právě bolest, která nás probudí a přiměje něco změnit. Čím pevnější vazba je, tím silnější bolest musí působit, aby bylo možné ji zlomit. Často jde o velmi „tvrdohlavé“ struktury, které lpí na svých představách za každou cenu, protože nedokážou rozeznat, nakolik samy sebe sužují a do jaké míry jsou jen loutkami, které vodí někdo jiný.
Bolest působí výlučně na ony strnulé oblasti a bolí proto, že se vazba láme, narušuje se známý program, bortí se i životní model, který jsme si vytvořili. Bolest vždy ukazuje na zatvrzelost. „Kde je láska, nemůže být utrpení“ řekl Krišnamurti. Jakmile zjistíme, že jsme nešťastní pouze v tom případě, že se nemůžeme oprostit od představ a vzorů vnějšího světa jestliže zatvrzelé oblasti naší osobnosti nemohou zrealizovat své programy, dá se napětí lehce odstranit. Můžeme se spolehnout na to, že duchovní vedení nás s těmito situacemi konfrontuje jen proto, abychom mohli něco poznat a vyřešit- nikoliv proto aby nám uškodilo.
Život je neustále naplněn nepopsatelnou milostí, a proto můžeme být za tyto životní situace vděčni, neboť nám poskytují nutný nový pohled a umožňují uvolnění starých vazeb. Důležité je chtít tuto minulost přijímat. Některé životní situace jsou tak tvrdé a bolestivé, že si jen těžko něco takového umíme představit, jak by nám mohly posloužit. Není však pochyb, že veškeré dění má hlubší smysl. Odbourává se stará karma a buduje se nová duchovní struktura. Osobní události jsou trvalou součástí naší cesty: výsledky minulých zlých činů a sobectví slouží učebnímu procesu a nakonec i ke zpáteční cestě k Bohu. Musíme být jen připraveni otevřít se věčné proudící milosti, lásce a odhodlání vrátit se „domů“.
Smyslem života není nutnost podrobit si někoho jiného, abychom tím získali jeho energii a vlastní obživu, jak to jiné temné bytosti s lidmi praktikují. Ostatní bychom měli inspirovat, pomáhat a stát za nimi, ne je utlačovat a energeticky vykořisťovat. Tato touha po moci vrhá člověka zpět a oslabuje ho. Někdy máme sklon zadrženou zlobnou energii vybít tím, že ji „vrhneme“ na někoho jiného. Když už to uděláme, měli bychom to v duchovní rovině vyrovnat tím, že toto ihned vyrovnáme láskou a prosbou za odpuštění.
Naše snaha být lepší, je slabostí, kterou se snaží využít temné bytosti. Skutečné síly je možné dosáhnout pouze probuzeným vědomím a proudem božské síly, která protéká našim nitrem. Ta proudí pouze tam, kde se vůle vzdala egoismu. Pokud na něm lpí, pak okamžitě vznikají bloky. Ten, kdo je ochoten podobné chyby vidět, přiznat a překonat, zcela jistě na své cestě pokročí.
Vyšší já se raduje z každého kroku kupředu a snaží se s velkou láskou doprovázet učící se osobnost, být ji v těžkých chvílích oporou a ukazovat cestu. Na počátku každé kritické situace často projevujeme značný odpor, který se ovšem zlomí, jakmile pochopíme a uznáme, že vše se děje pro naše dobro.
Vztahy jsou ideálním polem pro střetnutí s výzvami života. Kontakty s lidmi nejsou pouze harmonickými duety, nýbrž nabízejí především možnost objevit existující nedokonalosti. To je na vztazích to nejdůležitější. Bereme na vědomí vlastní zkušenosti, které může náš protějšek zrcadlit.
Nejspíš neexistuje člověk, který by neprožíval žádné vnitřní konflikty. To, co se projevuje uvnitř, se pak projevuje ve vztazích. Podmínky a časový rámec určuje duchovní vedení, které přesně ví, zda je konkrétní jedinec natolik silný, aby konflikty vyřešil a negativní změnil v pozitivní. Měli bychom se tedy ve všech vztazích ptát, zda chceme sloužit světlu vlastní duše či nikoliv. Důležité jsou i okolnosti vztahů, aby příslušné „učební lekce“ nabyly podoby, jakou potřebují.
Duchovní svět nás bude vždy podporovat a stát při nás, zejména naši duchovní pomocníci. Inspirace se nám dostane také od vlastní duše. Kdo se pozvedne k této rovině vědomí, okamžitě pozná, že těžkosti a zklamání nikdy nezpůsobuje duchovní svět, nýbrž to jsou účinky jen staré karmy nebo situace, které musíme prožít, abychom získali potřebné poznatky a odložili přežité světské vazby.
***
Zpracováno dle Vztahy v zrcadle aury od Manuely Oetingerové
copyright © 2009 Iva Radulayová
http://www.amiresah.cz/
