– MUDr. Jan Hnízdil
Negativní emoce se přenášejí jako epidemie. Pokud je matka v napětí, děti to intenzivně vnímají, negativními emocemi se nakazí a začnou stonat.
Odpovědi na otázky redaktorky mgr. A. Bartošové, časopis Betynka
Která nejčastější onemocnění malých dětí (batolat, předškoláků) se dají zahrnout do těch„psychosomatických“? (Svým způsobem jsou to všechna?).
Psychosomatická onemocnění, jako zvláštní choroby, neexistují. Každý člověk je psychosomatický, každá nemoc má svůj díl tělesný a psychický. Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, v jakém prostředí a jakým způsobem žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu nebo žije ve zdraví nepříznivých podmínkách, nedobrých vztazích rodiny, společnosti. Děti to nejčastěji sdělují (somatizují) bolestmi hlavy (mají toho plnou hlavu), dušností (mají v rodině „dusno“), nočním pomočováním nebo průjmy (doma je to k posrání) , opakovanými infekcemi…Když kašlou, tak třeba proto, že na ně rodiče kašlou. Místo toho, aby se zamysleli sami nad sebou, spěchají k lékaři, aby dítěti naordinoval chemický lék, kašel potlačil a mohli na něj dál kašlat..
Rodiče se často točí v kruhu – dítě je často nemocné, z toho jsme pak ve stresu… Jak pochopit, že to je kruh a stres spouštěč – a vystoupit z toho kruhu?
Každé dítě čas od času onemocní. Problém je, když je nemocné dlouhodobě nebo opakovaně. V takovém případě je nutné zaměřit pozornost na rodinné vztahy nebo problémy ve škole. Zdravé dítě může žít jen ve zdravé rodině, pokud se vztahy v rodině nezmění, má jen malou šanci se uzdravit. Místo dítěte v takovém případě posílám na léčení rodiče. Osvědčeným způsobem je rodinná, případně partnerská terapie. Rodiče se přestanou hádat, napětí v rodině povolí, a dítě se pak uzdraví samo, bez léků a bez doktorů.
Druhým pólem jsou naopak zase matky, které vědí, že svojí životní nepohodou zdraví jejich dítěte neprospívají. Pocit viny je opět vrhá do kruhu… (Vnímáte to také tak?)
Negativní emoce se přenášejí jako epidemie. Pokud je matka v napětí a nervozitě, děti to intenzivně vnímají, negativními emocemi se „nakazí“ a snadno onemocní. Nejčastěji nějakou infekcí, což zpětně stresuje matku. Obranyschopnost – imunita je úzce spojená s psychikou. Pokud je člověk v dobré náladě, uvolněný, má dobrou imunitu. Pokud je v napětí, neklidu, úzkosti nebo dokonce depresi, je imunita oslabená. Důležité je, aby matka, případně oba rodiče, pochopili svoji roli ve stonání dítěte. Místo pocitu viny je potřeba pracovat na řešení příčiny. Klidná maminka rovná se klidné a zdravé dítě.
Jak mají rodiče rozeznat, že dítě kašlem nebo průjmem somatizuje emoční problém nebo vztahové potíže mezi rodiči, od situace, kdy má „normální“ infekt? Nebo vnímáte i infekci jako důsledek nějaké nerovnováhy organismu (a tedy jako psychosomatický problém)?
Nerozlišuji „normální“ infekt nebo infekt „psychosomatický“. Onemocnění dítěte je vždycky informace o tom, že jej něco trápí, je přetížené. V první řadě je proto potřeba pátrat po příčině a dítěti vytvořit vhodné podmínky k tomu, aby se uzdravilo, podpořit jeho samoúzdravné schopnosti. Teprve když na zvládnutí nemoci jeho vlastní síly nestačí, přijdou na řadu léky.
Když dítě často trpí na záněty průdušek nebo bolesti v krku, málokterý rodič riskne nepodání antibiotik (lékaři často diagnostikují angínu bez výtěru) – navíc je to jednodušší řešení, než začít chodit na vlastní terapii. Jak je přesvědčíte? Jak argumentujete?
Jak komunikovat s lékařem, když vnitřně nesouhlasíte s antibiotikovou léčbou svého dítěte?
Antibiotika většinou není nutné nasazovat okamžitě. Pokud dítě nemá vysoké teploty a výrazné příznaky infekce, radím rodičům pár dní počkat a pokusit se nemoc zvládnout klidem, zábaly, čaji, vitamíny. Důležité je, aby při opakovaných infekcích rodiče i lékař pátrali nejen po bakterii, která infekci vyvolala, ale také o životních souvislostech, které oslabily imunitu dítěte. Lékař, který to nedělá a není ochoten o tom s rodiči diskutovat, okamžitě sahá po receptu, předepisuje antibiotika, není dobrý lékař.
Dítě ale není jen bezmocná loutka rodičů, reagující svou nemocí na jejich situaci. Má svoje vlastní zázemí, území, prostor, v rámci kterého může spoustu věcí rozlousknout. Radíte někdy přímo dětem?
Jak se dá pracovat na rozvoji jejich autoimunity (vnitřní síly, odolnosti, štítu…)? Nebo radíte jen rodičům malých marodů?
Mám osvědčený způsob. Nejdřív si popovídám o stonání dítěte s rodiči. Pak je poprosím, aby mne nechali s dítětem o samotě, zeptám se, co jej trápí, jak to u nich doma vypadá. Děti to mívají v hlavě dokonale srovnané. Jejich slova zapíšu a pak bez jakékoliv vlastní interpretace ukážu rodičům. Většinou vůbec netuší, jakou roli hrají ve stonání dítěte oni sami. Před časem ke mně přišla maminka s desetiletou Janou. Pět let se trápí s opakovanými infekcemi. Za poslední rok brala sedmkrát antibiotika. Maminka s ní obešla řadu lékařů, ležela i v nemocnici. Žádné vyšetření příčinu, oslabení imunity, neodhalilo. O samotě mi Jana všechno pověděla. Rodiče se před pěti lety rozvedli. Byl to pro ni šok. Nejenže ztratila milovaného tátu, ale stěhováním přišla o všechny kamarádky. Maminka si našla nového přítele, věnuje se budování firmy, na Janu nemá čas. Jana je zoufalá, bezradná, opuštěná. Její stonání není voláním po antibiotikách. Když jsem se jí zeptal, co potřebuje k uzdravení, řekla mi: „Maminku mám moc ráda. Přála bych si, aby se mnou byla častěji, o víkendech jezdila na výlety, držela mne za ruku, povídala si se mnou…“. Maminka to nejprve oplakala, ale pak pochopila a přijala. Cestu k uzdravení jsem tedy neporadil já, ale vlastní dcera.
Můžete prosím shrnout, co potřebuje dítě, aby bylo zdravé?
Klidné, rozumné a laskavé rodiče. Vzhledem narůstajícímu počtu úzkostných, neklidných a stonajících dětí jich začíná být akutní nedostatek. Prášků máme víc než dost.
MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice, autor knihy „Mým marodům.“.
Zdroj: e-mail + http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=17672
