Pozorovat dokážeme jedině,když jsme ve svém středu. Jinak reagujeme a ztrácíme kontrolu, což se děje, když máme strach nebo se zlobíme, žárlíme, jsme frustrovaní nebo jsme prostě v jakékoli z podobných nálad vyvolaných našimi stíny.
Když zajdeme příliš daleko do extrémů a vzdálíme se z klidu středního kanálu rovnováhy, zabředneme hluboko do minulosti nebo budoucnosti, emocí nebo myšlenek. Prostor, ve kterém lze dosáhnout rovnováhy, máme v sobě. Jsou to dveře, kterými můžeme vstoupit do přítomného okamžiku.
Starověcí hedonisté říkávali „carpe diem“ , „uchop den“ a užívej ho. Chtěli tím říct, že si nemáme dělat starosti se zítřkem, ale určitě je v tom ještě mnohem víc. Musíme uchopit nejen den, ale taky přítomný okamžik, protože tudy vede cesta k prožívání duchovnosti a k navrácení se k sobě samým.
Tlak moderního života a stres, který způsobuje, má na nás fatální dopad. Pořád víc nás pohlcují myšlenky, zabředáme stále hlouběji do emocí a to všechno kolem nás vytváří jakýsi obal, který nás izoluje od reality. Když lidé dnešní doby projdou na ulici kolem květiny, nevidí, že ten květ má v sobě poselství lásky určené právě jim. Většina z nás tráví své dny pod palbou ohňostroje myšlenek.
Láska, která je zde, v tomto stvoření, pro nás, k nám prostě nepronikne. Musíme tu zeď prorazit. Protože lásku nevidíme tehdy, když v sobě nemáme mír. To, co potřebujeme a chceme, je mír. Mír v mysli.
Gregoire de Kalbermatten
***
použitý zdroj: http://www.novoucestou.cz/
