— Mistře, zeptal se jednoho dne žák, — k čemu vlastně jsou všechny ty těžkosti, které nám brání jít k cíli, svádějí nás ze zvolené cesty a nutí nás přiznat si svou slabost?
— To, čemu říkáš těžkosti, — odpověděl Učitel, — je ve skutečnosti součástí tvého cíle. Přestaň se tomu protivit. Pouze se nad tím zamysli a vem to do úvahy, když volíš cestu, kterou k cíli jít. Představ si, že střílíš z luku. Terč je daleko a nevidíš ho, protože na zem se snesla lehká ranní mlha. Budeš se snad protivit mlze? Ne, počkáš, až zafouká vítr a mlhu rozežene. Teď je už cíl vidět, ale tvůj šíp zanáší vítr do strany. Budeš se protivit větru? Jistě ne, vypozoruješ jeho směr a budeš střílet pod trochu jiným úhlem.
Tvůj luk je těžký a pevný, nemáš dost sil, abys natáhl tětivu. Budeš tedy bojovat proti luku? Ani to ne, budeš trénovat svaly a pokaždé dokážeš natáhnout tětivu víc a víc.
— Ale jsou přece lidé, kteří střílejí z lehoučkého a ohebného luku za jasného a bezvětrného počasí, — řekl žák s křivdou v hlase. — Proč jenom má střela se setkává na své cestě s tolika překážkami? Chce snad Svět bránit mému pohybu vpřed?
— Nikdy se nedívej na jiné, — usmál se Učitel. — Každý má svůj luk, svůj terč a svůj vlastní čas k vystřelení šípu. Jedni mají za cíl přesnou trefu, jiní chtějí získat možnost naučit se střílet.
Učitel ztlumil hlas a naklonil se blíže k žákovi:
— A ještě jedno velké tajemství ti chci odhalit, můj chlapče. Mlha neklesá na zem, aby ti bránila ve výstřelu, vítr nezačíná dout, aby sfouknul tvůj šíp stranou a výrobce luků si nedal záležet na tuhém luku jenom proto, aby sis uvědomil svou slabost. To vše se děje samo o sobě. Ty sám ses rozhodl, že i za těchto podmínek dokážeš přesně zasáhnout terč. Proto si buď přestaň stěžovat na těžkosti a začni se střelbou, nebo ustup své pýše a zvol si snadnější cíl. Cíl, který se dá zasáhnout zblízka…
