V prvních letech mého výzkumu jsem zcela upnul své naděje na samotného člověka, jeho ochotu oprošťovat se, obětovat se, činit pokání, modlit se a milovat.
Ale existovala nějaká nepochopitelná příčina, která stále překážela uzdravení; až později, po prostudování zkušeností pravoslaví, jsem si uvědomil určitou chybu v mém přístupu.
V pravoslaví existuje teze o důvěře v Boha. Člověk nikdy nebude schopen osobně udělat nic sám, pokud k tomu nebude mít vůli Všemohoucího. Proto člověk, když pracuje na sobě, dodržuje přikázání a mění svůj charakter, musí očekávat ještě naplnění Boží vůle, dosažení Boží milosti. Současně by měl také chápat, že bez ohledu na úsilí, které člověk sám vyvíjí, konečné rozhodnutí bude vždy na Všemohoucím. Boží milost navíc nemusí zcela odpovídat naší logice, našim snům a nadějím…
Bůh hodnotí nejen naše tělo a vědomí na ně napojené. Výsledky však závisí na stavu všech vrstev duše, o kterých nemáme ani tušení. Tyto vrstvy, našemu vědomí uzavřené, jsou spojeny nejen s naší minulostí, ale i s budoucností. Je žádoucí, abychom pochopili, že v pocitu štěstí hlavní není výsledek, ale samotné směřování k Stvořiteli a sjednocení s Ním.
Pohanské myšlení rozděluje jakýkoli duální proces na dvě části, rozděluje protiklady a činí svět statickým. V pohanském myšlení je pro člověka štěstí buď v dosažení cíle, nebo štěstím je samotná cesta, náš posun k žádanému cíli. Jenom láska poskytuje pochopení neoddělitelnosti dvou protikladů, uvědomění si souběžné důležitosti procesu i výsledku. Jsme šťastní, když milujeme a začínáme se měnit. A jsme šťastní, když jsme se změnili a vidíme výsledky. Zkrátka a dobře jsme šťastní vždy, ale ne vždy jsme si toho vědomi.
Každá nemoc a každý problém není jen nepříjemností. Je také hledáním nových způsobů rozvoje, příležitosti pocítit svůj nedostatek lásky. Je ve výsledku příležitostí být šťastný.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 5 (Výchova rodičů)
zdroj: Facebook
