Začíná nový den. Všude kolem lidé, kteří chvátají. Ženou se do práce, na setkání se známými, potřebují cosi vyřídit. Jeden v bance, druhý na úřadě. Každý je zaměřený na to, co ještě potřebuje..
Málokdo zvedne hlavu a rozhlédne se kolem sebe. A kdyby to udělali, co by 
viděli? Nebe z části pokryté nízkými mraky, slunce, které vykukuje skrz. Viděli by spoustu dalších lidí, kteří jsou ponořeni do sebe. Nevnímají. Jak potom mohou vidět svět jinak? Vždyť si nepamatují ani ten krátký úsek, který museli projít, aby došli do práce. Je to divný čas. Málokdo se podívá druhému do očí. A přitom právě skrz pohled do očí se pozná, jaký je kdo člověk, jakou má duši. V zápalu starostí to nikoho ani nenapadne. Snad jen bezdomovci, kteří se někde po cestě vyskytnou, mohou mít čas na užívání svého volného času, na prohlížení čehokoli. Pokud však zrovna neshánějí něco k jídlu a co hůře, pokud jsou vůbec střízliví. Je to zvláštní doba. A teď i předvánoční doba. Někteří ještě shání dárky pro své nejbližší, jiní to nechávají na poslední chvíli. Ale není to přece povinnost někoho obdarovat jen proto, že bude Štědrý den. Vánoční čas je přeci úplně o něčem jiném. Je to o zastavení se, vnímání toho, co mi druhý povídá. Není to čas přejídání se. I když čas hojnosti. Dávání dárků je přeci proto, udělat radost ostatním a těšit se z toho. Potěšit jejich srdce. A nejen věcmi. Vzpomenout si na ty, kteří odešli a strávit čas se svou rodinou. Jen škoda, že se to neděje neustále, ale je to pravidlem jenom na těch pár dní. Bylo by to krásné, žít takhle celý rok. A celý život. Cítit lásku ostatních. Necítit se sám, ale moci se obrátit na lidi kolem sebe. Nebát se, že nebudu mít co jíst a kde bydlet a vědět, že vždy je někdo, kdo mi může pomoci nést můj, v té chvíli zrovna nepříznivý osud. Asi je to jen utopie? Je mi líto starých lidí, kteří celý život pracovali, rozdávali lásku ostatním (a nejen lásku, ale mnohdy i peníze, byty a to poslední, co měli). Nakonec skončí sami doma nebo v domově důchodců a nikdo po nich ani nevzdechne. Ale to je uspěchanost doby, je to tím, jaké hodnoty jsou nám bližší. Místo času stráveného s bytostí, díky které jsme na světě, se raději jdeme bavit s lidmi, kteří se při první příležitosti na nás vykašlou. S lidmi, kteří jsou mnohdy přátelé jen na oko, třeba i z jiných, sobeckých důvodů. Jakoby byl svět převrácený naruby. A v takovém my žijeme. Jediné, co nám mnohdy otevře oči, je bohužel nějaká tragédie, něco, co prožijeme, aniž by nás to těšilo. Díky negativním emocím si to hodně dlouho pamatujeme. To, z čeho jsme se radovali, za chvíli zmizí z naší mysli a je to nahrazeno dalším podobným pomíjivým prožitkem. Přiznejme si, co je v našem životě, na co budeme vzpomínat až do konce? Co nám přineslo potěšení a radost? A co vlastně je radost? Kolikrát denně se zaradujeme, pocítíme příliv veselosti a štěstí? Jak často se smějeme? A ruku na srdce, kolikrát denně si říkáme, tenhle je takový a takový, ten by měl to a to? A jak často vyšleme odsuzující myšlenku ke komukoli? A jak často vyšleme láskyplnou a chápající myšlenku? Kdyby jsme každý den, než jdeme spát, prošli události celého dne, často by jsme viděli, že to negativní převažuje nad pozitivním. Jak potom chceme mít v životě radost a lásku, když nejsme schopni ji pocítit? Jak ve vztahu k sobě, tak k ostatním lidem? Přejdou svátky a naše naladění se změní. Najednou nastanou všední dny, opět práce, opět starosti. A co zůstane z právě prošlých dní? Většinou jen věci, ze kterých minimálně polovinu nepotřebujeme. Na úrovni pocitové možná nějaký čas budeme vnímat uspokojení. Pravděpodobně však uspokojení z toho, že jsme to zvládli, uklidili, napekli, svátky proběhly jakž takž. Ale co dál? Čím zaplnit prázdno, které přetrvalo? Nezmizelo, jen bylo zatlačeno hlouběji právě vnímanými starostmi. Ale pak je po starostech a prázdno je tu stále, dokud se nenavalí starosti další. Ale co nás čeká dál? Hledáme klid na duši, hledáme odpočinutí. Ale kde tohle najdeme? Ani v lese, ani za někde za rohem nebo pod kamenem. Ani díky někomu, ani díky něčemu. Kde to není, tam to nemůžete najít. Uspokojení z věcí zmizí, uspokojení ze vztahu také, když se vztah najednou začne hroutit. Třeba jen přišel čas, kdy už umíme lekce, které jsme se ve vztahu měli naučit. Ale nikdo neumí vztah opustit bez emocí tak, jako když vyhodíte nepotřebnou věc. Většinou je zde mnoho zloby, ať z jedné nebo druhé strany, nenávist, neodpuštění a odsuzování. Nedokážeme pochopit, že to, co jsme ve vztahu prožívali, bylo s naším souhlasem. Že ten druhý byl pouze nástrojem pro to, abychom se stali chápavější, láskyplnější, tolerantnější a abychom se změnili. Abychom změnili to, co už nám nic nepřináší. Mnohdy teprve s časem pochopíme, co nám vztah přinesl. Jenže to už je mezi námi obvykle spoustu neodpuštěného, mnohdy nevyřčeného. Když bylo potřeba mluvit o tom, co jsme cítili, neudělali jsme to. A teď? Je to opravdu prapodivné chování lidské. Něco chceme, ale neumíme si o to říci. Něco cítíme, ale neumíme to vyslovit nahlas. Neumíme si říct o lásku a neumíme říci „miluji tě“. Zato pokud cítíme zlobu, jsme schopni to vykřičet na celý svět. Umíme litovat sami sebe, ale neumíme soucítit s ostatními. Pálíme za sebou mosty, aniž se obtěžujeme cokoli vysvětlit. Proč děláme všechno naopak? Co nás k tomu vede? Náš svět se jeví zvláštním a divným nám samým. Co asi tak uvidí ten, kdo se na nás dívá shora? Musíme toho ještě hodně dohnat a každý musí začít sám u sebe. Proto až si budeme přát Šťastný a veselý nový rok, měli bychom také dodat láskyplný, radostný, úspěšný a především to, že konečně změníme to, co pro nás už není přínosné. Ať se to týká čehokoli v našich životech. Uděláme to, nebudeme o tom jen mluvit. Zaměříme se na sebe a na to, abychom se cítili příjemně a spokojeně a díky nám i lidé kolem nás. Budeme více konat a méně mluvit. A budeme se učit vypořádat se se svým strachem, který vše jen ztěžuje a zabíjí. Hodně štěstí a úspěchů v této práci.
ĎAKUJEME:
