Mnozí rodiče vzdychají: „Já jsem dobrý spořádaný člověk, ale nijak nemohu pochopit, jak to, že mám takové dítě! Nikdy nemarním čas naprázdno, pořád něco dělám. Chci, aby byl pořádný, a on vůbec není rozmazlený, ale zkazili ho kamarádi a škola, to vím určitě.“
A teď se podívejte na situaci očima dítěte:
1. Dítě v duši strádá z nedostatku lásky, vždyť matka si mě nevšímá, nevěnuje mi pozornost, nepřijala mě s láskou na prahu mého života. Zdůrazňuji, že toto jsou stresy dítěte. Matka má city stejné a dítě je nemůže mít jiné. Ale matka je popírá.
2. Bez lásky člověk dělá chyby a za chyby rodiče trestají. Zde se rodí strach z rodičů – strach dělat cokoli.
3. Přání dítěte pracovat je velké, ale oni ho nutí pracovat i tehdy, když dítě už pracovat začalo. Rodiče se cítí dobře, když dítě nutí, nelitují, nemazlí se s ním, vychovávají z něj průbojnou osobnost. To u dítěte vyvolává strach z donucování, smutek, ducha odporu a vzdor. A co je nejhorší – pocit nemají mě rádi.
4. Rodiče velí dítěti, aby se učilo, a nechápou, že i bez toho dítě má potřebu získávat vědomosti. Rodičovský příkaz učit se to, co je podle jejich názoru nutné, je násilím na dítěti.
Malému dítěti říkají: „Nedělej to, nechoď tam, nesahej na to…“ a tak dále, místo aby říkali: „Jdi, podívej se, jdi, sáhni si, jdi, udělej…“ Vypadá to, jako by rodiče byli rádi, že dítě nic nezajímá. Dobré dítě je to, které rodičům nepřekáží.
A nevšimnou si, že dítě se uzavírá do sebe a přání pracovat mizí. A brzy už takové dítě uslyší: „Proč nic neděláš, copak nevidíš… proč jsi takový nevšímavý a lhostejný?“ A dítě cítí, jak ho hlodavá prázdnota v duši nutí odvrátit se od rodičů. Dítě hledá jiné východisko. Zda je to pro něj dobré – to je jiná otázka.
5. Rodiče učí děti žít podle svých slov a ne podle činů:
– neboj se – a sami jsou zbabělí;
– nedělej to – a sami dělají podezřelé věci;
– nechoď – a sami chodí po křivolakých cestičkách;
– nespěchej – a sami nemají čas doříct větu do konce.
6. Rodiče nechápou to, že dítě všechno vidí a všechno ví. Ty jsi hloupý a já chytrý, uč se! Dobré dítě, které obětavě miluje své rodiče (rodiče to obvykle nechápou), nazve moudrost rodičů moudrostí, dokonce i pokud je to naopak, a začne podle ní žít. Kolik talentů bylo kvůli tomu v útlém dětství promrháno, neboť rodiče zničili skutečné „Já“ svého dítěte. Proměnili ho ve své vlastnictví a během přeměny, která probíhala ve jménu výchovy, mu zlomili duši.
7. Rodičovská nespokojenost, strach a zloba na všechny, kteří jejich dítě učí (vychovatelky v mateřské škole, učitelé, trenéři) vyvolávají i u dítěte stejné pocity a určují jeho chování. A tak jsou učitelé hloupí, zlí, jakoby z jiného světa.
Dobrý humánní učitel, jenž se cítí povolán pracovat ve škole, je nucen stát se takovým, jakým ho vidí děti očima svých rodičů. A stává se jím.
Nehledě na to, jeden a tentýž učitel je pro jednoho žáka anděl a pro druhého ztělesněním pekla. Svým naladěním myšlenek dítě vyvolává ve vztahu k sobě odpovídající chování ze strany učitele. Tak se v tom pak vyznejte, kdo si první začal.
Východiskem by mohlo být všeobecné odpuštění.
Rodičovské rysy charakteru se předávají a zesilují v dětech.
Postupem času se stresy stále více upevňují a tvrdohlavé děti a rodiče jsou stále více proti sobě, jako dva kamenné balvany.
Dítě – to jsou rodiče v křivém zrcadle.
Dítě potřebuje pravdu. Rodiče dobří a starostliví ve všech ostatních směrech se bojí říci dítěti pravdu nebo mluvit o útrapách a neštěstích, bojí se dítě zarmoutit.
Dítě je lekcí pro rodiče, rodiče jsou lekcí pro dítě.
Strachy čekají na osvobození.
Odpusťte strachu. Odpusťte svému neumění správně se vyjadřovat, odpusťte svým popleteným myšlenkám.
Pak se můžete svobodně snížit na úroveň dítěte a říci mu: „Promiň, chci ti něco říct…“ Pronesli jste větu dítěti pochopitelnou, která udá tón ostatním a Vám oběma potom bude dobře.
Dítě zajisté ucítí, hovoříte-li od srdce nebo se ospravedlňujete. Dítě pochopí i sebeospravedlňování, když mu řeknete: „Teď to neumím a nemohu jinak. Ale budu rád, když pochopíš, že tenhle problém není kvůli tobě.“
Dítě chce být dobré.
Dítě chce, aby rodičům bylo dobře. Dejte mu tu možnost od dětství a nikdy nebudete litovat.
Nejvíc ze všeho dítě žízní po lásce. Když nemůže tohoto cíle dosáhnout jiným způsobem, tak třeba i prostřednictvím nemoci a za cenu utrpení. Tímto způsobem rodiče formují „profesionálně nemocné“ lidi, kteří onemocní z každé nepříjemnosti, aniž by chápali, že tímto způsobem si vymáhají péči = lásku.
* * *
– z knihy Duševní světlo, Luule Viilma (1.díl z osmidílné řady Odpouštím si)
ĎAKUJEME:
http://andelskydenik.blogspot.cz/2014/06/o-chybach-ve-vychove-jejich-vlivu-na.html
