O DOBROTĚ – Jan Menděl

Proč je heslo „Za dobrotu na žebrotu“ tak oblibené? Nebo „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“? Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života? Když jde člověk po ulici, naráží při nejlepším jen na otupělou ignoraci, v horším případně na agresivní hloupost. Když nás někdo venku jen tak osloví, byť by jeho záměr byl zcela nevinný, jako třeba zeptat se na to, kolik je hodin, automaticky přeskočíme do obranného režimu a už si připravujeme možný protiútok. O ochotě prodavaček, číšníků a třeba ještě doktorů ani nemluvě. A pokud je na nás někdo někde opravdu milý, okamžitě (a bohužel právem) očekáváme nějaký háček, nějakou levou.

Peníze zkorumpovaly většinu lidí, kteří nasáli jejich vůni, a ti, co je nemají, se po nich pachtí nebo je alespoň hořce závidí těm, co je mají. Nejúspěšnější v dnešní společnosti jsou bezpáteřní svině s ostrými lokty, a nebo vychcánkové, kteří se sice tváří, že jim na penězích nezáleží, ale každý jejich krok a každý jejich čin je spočítán a naplánován tak, aby jim pomohl k více penězům, případně příležitostem, jak je získat. I lidé, kterým na penězích tak nezáleží, ale chtějí se vyšplhat výš v tom, co dělají a co je baví, jsou nuceni hrát hru vlezdoprdelství, dopostelílezení a úsměvné bezohlednosti. Tak jako v dávných časech byli na vrcholu opravdu ti, co něco uměli, a jejich umění, práce a píle je vynesly na vrchol, tak dnes jsou navrcholu ti, co jednoduše umí dobře lézt vzhůru. Je jich tolik a jsou tak agresivní, že ten, kdo chce jít stejným směrem jako oni, se buď musí přizpůsobit (jsi-li v Říme, chovej se jako Římané), nebo ho za chvíli skopnou, případně těm nad nimi se nebude líbit, a tak ho nepustí dál.

Jen velmi velmi zřídka narážíme v různých oblastech na lidi, kteří si udrželi čistou nezištnou dobrotu a už z jejich očí je vidět jejich ochota pomoct a udělat dobře svoji práci, aniž by tato ochota byla poháněna pouze vidinou odměny. O tom, že to takoví lidé mají v životě mnohem těžší než ti zmiňovaní vychcánkové a bezpáteřníci, není pochyb. To je bohužel holá skutečnost dnešní společnosti – kdo je hodný, poctivý a upřímný, má to mnohem těžší než ten, kdo není. Ale teď se dostáváme k tomu velkému ALE! Lidé zapomněli to, co nás učily pohádky a co ještě hodné babičky a dědové vštěpovali svým vnukům a vnučkám: buď dobrým člověkem, protože jak zaseješ, tak sklidíš. S poctivostí nejdál dojdeš. – A dojdeš? Dojdeš! Možná ne na ministerstvu, v modelingu nebo v tvojí stávající firmě, ale v životě, na kterém opravdu záleží, ano. Až jednou tvoje tělo vypoví službu a ty půjdeš zpět, odkud jsi přišel, byl-li jsi poctivý, půjdeš daleko a vysoko. Byl-li jsi zmrdík, daleko se nedostaneš. V naší společnosti se věří, že to, co ti neprokážou, jsi neudělal, a že to, co jsi udělal, ale není vidět, jako bys neudělal. To, že naše současná společnost ztratila zábrany a morálku, neznamená zdaleka, že jí ztratil i duchovní svět, z kterého jsme vzešli a který s naprosto dokonalou přesností řídí a udržuje náš svět v pohybu. Ve vesmíru, jehož jsme součástí, se zákony nikdy nemění. Z pohledu našeho starého vesmíru, je naše společnost jenom blboučké rozívené děcko, které si myslí, že může cokoliv, protože se ještě dostatečně nespálilo nebo si nenatlouklo. Možná že vesmírné zákony nefungují s takovou rychlostí, na jakou jsme si v životě zvykli, ale fungují stoprocentně a neodvratně. Možná se nám jeví, že ten či onen žije roky nepoctivým životem, obírá ostatní a uzurpuje na nich ve svůj vlastní prospěch, aniž by se mu kdy přihodilo cokoliv špatného. Ale vidíte snad do duše takového člověka? Víte, jak takový člověk spí? Co ho pronásleduje ve snech, jaké nemoci se pomalu ale jistě tvoří v jeho těle a jaká budoucnost se pro něj připravuje? Navíc podle moudrých a zkušených duchovních učitelů platí jedna věc: čím je člověk nižší a přízemnější, tím pomaleji se na něm projevují zákony karmy, avšak tím hrubší a vehementnější je jejich dopad ve chvíli, kdy konečně udeří. Dnes a denně vídáme v médiích srdceryvné příběhy „nevinných“ lidí, které stihla velká tragédie nebo utrpení, a hřmíme plni pobouření se vztyčenou pěstí k nebi dotazujíce se „Kde byl Bůh, když se těmto lidem dělo bezpráví? Kde byli andělé, když se na nich páchala zvěrstva? Kdyby existovala spravedlnost, tak by se tohle nikdy nestalo“ atd. Kdybychom jenom viděli, co dnešní nevinné oběti páchaly v minulých existencích, kolik zla, utrpení a bolesti způsobily. Kdybychom to všechno viděli a věděli, ušetřili bychom si dech a s tichou pokorou bychom vzdávali respekt Inteligenci, která řídí náš svět. Tím samozřejmě v žádném případně nenaznačuji, aby se lidé odvraceli od trpících s výmluvou, že si to stejně zaslouží. Jen chci připomenout, že pokud něčemu nerozumíme, neznamená to ještě, že se zatím seskrývají hluboký smysl a spletité souvilosti.

Je mnoho lidí, kteří jsou dobří a hodní, ale bojí se to projevit. Zkušenosti je naučily, že světská spravedlnost ne vždy oplácí dobro dobrem, a tak se radši stáhli a stali se z nich neteční pozorovatelé, kteří se raději nezapojují, aby nedostali přes prsty. Ale copak to v nějaké pohádce mělo kdy dobro snadné? Dobru vždycky odporovalo zlo a kladlo mu překážky! Zlým pohádkovým postavám šel vždy osud na první pohled na ruku, zatímco těm dobrým házel klacky pod nohy. Ale na konci? Na konci bylo zlo vždy potrestáno a dobro odměněno. Drtivá většina lidí se nad pohádkami usměje a s lehce arogantním nádechem dodá, že realita bohužel není pohádka. Ale opravdu ne? Jen hlupáci věří, že pohádky si někdo vymyslel, aby zabavil děti. Pohádky jsou plné nadčasových lidských příběhů o životních zákonech a souvislostech. Proto se uchovaly tak dlouho, aby nám i v nejtejmnějších dobách připomínaly pravdy, na které nesmíme nikdy nezapomenout.

Nebuďme jen pasivními pozorovateli a konejme dobro tak, jak nejlépe dovedeme. Nemělo by to být plánované a mechanické dělání dobrých skutků. Není důležité, co uděláme, ale jak to uděláme, a s jakým přístupem. Cokoliv uděláme upřímně a ze srdce, nese v sobě paprsky světla a vibrace dobra, i kdyby to byla jen bramborová polívka. Vstoupíme-li do nového dne připraveni udělat něco dobrého, naskytne-li se příležitost, můžeme si být skoro jisti, že se naskytne. Musíme mít ale oči otevřené a dívat se jimi ven!

Jednou jsem vystoupil z metra a řadil se do fronty před eskalátor, když jsem uviděl starou sehnutou babičku, která za sebou táhla vozík a nevěděla, jak má nastoupit na rychlé jezdicí schody tak, aby neupadla. Dav lidí zuřivě spěchajících domů babičku obcházel a z nemála z nich vyzařovalo rozčílení nad tím, že jim blokuje cestu a že se jí musí vyhnout. Ti ostatní si jí možná ani nevšimli, nebo ji prostě ignorovali. Když jsem se k ní dostal, zeptal jsem se jí, jestli jí můžu pomoct. Musel jsem se k ní sehnout, aby mi viděla do obličeje. Řekla, že ano a dala mi hned instrukce, abych šel s taškou před ní. Nakonec vyšlo najevo, že jedeme stejným autobusem, tak jsem jí ještě pomohl s taškou do autobusu i z něj. Babička byla upovídaná a celou cestu v autobuse (asi 8 minut) mi vyprávěla, nakonec mi dala za odměnu za mou ochotu tři jablíčka ze zahrádky, které měla v tašce 🙂 Stará paní byla trochu nahluchlá a tak poměrně křičela, když mi vyprávěla, a já musel na ni křičet zpátky, aby mě slyšela. I když to byla moc milá a hodná paní, na tvářích spolucestujících byly vidět znechucené výrazy, které neskrývaly, jak moc jim lezeme na nervy. Byli to ti samí lidé, kteří před tím paní jednoduše obešli, když zápolila s eskalátorem. Asi za týden se ta celá scéna opakovala, úplně na stejném místě jsem ji viděl, jak se blíží k eskalátoru. Tentokrát jsem k ní šel už jako starý známý.

Před pár lety jsem byl svědkem zvláštní situace, na kterou jsem nebyl vůbec připravený. Stál jsem v jednom občerstvení, kde měli hrozně dobrou dršťkovou polévku, a jak jsem jí jedl, vešla dovnitř zvláštně oblečená žena středního věku a velmi nejistě, beze slov ukázala na jednu plněnou bagetu. Paní prodavačka jí bagetu podala a žena (která evidentně nebyla Češka) se velmi nesměle snažila gesty naznačit, jestli si bagetu může vzít. Nechtěla ji ukrást, jen velmi pokorně naznačovala, jestli by jí mohla dostat. Prodavačka na ní chvíli nechápavě koukala, a když jí došlo, co se ta žena snaží říct, začala hystericky křičet „No to né, to musíte zaplatit, to nejde, počkejte, to musíte zaplatit!“ Paní smutně sklopila oči, klidně jí vrátila bagetu a odešla. Celá scéna byla tak zvláštní, že i mně trvalo chvíli, než jsem pochopil její význam. Když mi došlo, že jsem té prodavačce mohl říct, ať jí tu bagetu klidně dá, že jí to zaplatím, byla už žena dávno pryč. Tak moc mě to mrzelo, že jsem nezareagoval rychleji, a zařekl jsem se, že jestli někdy uvidím někoho, jak žebrá o jídlo, koupím mu ho. Za nějaký čas po tom jsem si zašel na rychlou večeři k McDonaldu na Václaváku. Když jsem odcházel, srazil jsem se s jedním přiopilím bezdomovcem, který šel po schodech nahoru. V tu chvíli mi problesklo hlavou, že jde vybírat odpadkové koše se zbytky jídla. Už jsem byl venku, když se mi vybavila scéna z bistra a můj slib, který jsem dal sám sobě. Bylo mi trošku trapně jít za tím pánem, ale překousl jsem to a „došel“ jsem si pro něj. Zeptal jsem se ho, jestli má hlad, a když řekl, že má, posadil jsem ho u jednoho stolu a došel mu koupit něco jídlu a pití, pak ho tam nechal a odešel. Pocit, který jsem u toho cítil, asi není potřeba popisovat.

Tyhle dva příklady tu neuvádím proto, abych se předvedl, jak šlechtné mám srdce, ale proto, abych dodal odvahu a inspiraci těm, kteří se možná občas bojí něco takového udělat, protože si myslí, že na ně budou ostatní divně koukat, nebo z nějakého jiného absurdního důvodu. Ano, lidé se na vás budou opravdu možná divně koukat, což jen dokazuje, v jak smutném stavu je tahle společnost. Pokud někdo vykročí z davu a udělá něco neobvyklého (milého), ostatní na něj zírají jak na zjevení. Ale tím se přece nenecháme zastrašit! Jsem si jistý, že každý člověk, který udělá něco dobrého, něco, co se už dnes nedělá, může tím dodat odvahu někomu, kdo podle jeho příkladu někde jinde příště udělá něco podobného. Každý den se nám naskýtá mnoho příležitostí, kde maličkostí můžeme udělat malý dobrý skutek. Neděláme to proto, abychom si naleštili karmu, ale protože udělat něco dobrého plodí dobro na všechny strany a zanechává v nás nepopsatelně krásný pocit. Navíc jak píše Lorna Byrne ve svých knihách, nikdy nevíme, co náš skutek může způsobit. Žena, která má nutkání usmát se na cizího mladíka, který sedí opodál na lavičce a dívá se jejím směrem, netuší, že mladík se toho dne rozhodl ukončit svůj život, a že její úsměv, který mu připomněl úsměv jeho tragicky zesnulé matky, mu přijde jako znamení od ní z nebe, aby to nedělal, a že svým úsměvem změnila tok jednoho lidského života. A takových malých a přesto významných souvislostí existují miliony. Člověka, který je ochotný být dobrý a udělat něco milého, osud vždy přivede na místa k lidem, kde může pomoct a být tak prodlouženou rukou boží. To, že mu tu osud jednou náležitě oplatí, není potřeba zdůrazňovat.

Dobré skutky se dají dělat i v duchu. Když víme o někom, že je nemocný, můžeme na něj v dobrém pomyslet a popřát mu uzdravení nebo za něj říct malou modlitbu. Já vím, že lidé mají mnohokrát pocit, že pokud nemohou přímo zasáhnout, jsou bezmocní, ale tak to není. Pomyslíme-li v dobrém na nějakého člověka, živého či mrtvého, jeho duch naši myšlenku okamžitě ucítí, a i když si snad neuvědomuje, co se děje, naše modlitby za něj (ať už mají jakoukoliv formu) působí jako kapky svěží vody na tváři nemocného zmítajícího se v horečce. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy můžeme pomoci na dálku člověku, kterého jsme ani nikdy nepotkali, ale pokud se rozhodneme na něj myslet a vysílat k němu svoje paprsky dobra a uzdravení, náš čin je srovnatelný s pomocí, kterou můžeme někomu poskytnout ve fyzickém světě. Na tomto místě bych ještě rád zmínil případy sebevrahů. Netvrdím, že přesně vím, co se děje po smrti, ale vnitřně tuším, že lidé, kteří si ze zoufalství sáhli na život, neprožívají po smrti dobré chvíle, a často celé roky (pouze v našem časovém měřítku) bloudí v temnotě a utrpení. Pokud se za takového člověka modlíme, pomáháme mu najít cestu zpět ke světlu a zmírňujeme jeho bolest. Pod modlitbou mám na mysli jakokoukoliv formu pozitivní představy o něm, prodchnutnou dobrou vůlí a ochotou pomoct.

Naše společnost je v politováníhodném stavu. Přesto je vidět, že se cosi mění a z řad lidí vyvěrá čím dál víc nespokojenosti a ozývá se sílící hlas po změně k lepšímu. Jenže protestovat a bouřit se nestačí. Pokud chceme žít v dobrém světě, není jiné cesty než začít u sebe. Musíme pustit zábrany a přestat se bát projevit dobro, i za cenu toho, že se spálíme. Světlo dobra je nakažlivé a je vidět (ve tmě) do dálky. Čím více světel bude svítit, tím více světel se rozsvítí a bude následovat. Dobro se zase jednou ujme svého vítězného postu a pokud ho chceme vidět vládnout, musíme pro něj volit.

ZDROJ : http://www.janmendel.com/clanky/clanky/o-dobrote.html