Vztah si můžeme představit jako společný prostor – dům, nebo byt.
Jeden z vás investuje větší částku, aby pořídil dům jako prázdný prostor. Jeho úkolem je dávat partnerství vnější podobu, bez jeho zdí, by tento prostor neměl hranice a nebylo by kde tvořit jeho vnitřní krásu. Druhý z vás investuje množství času, tvořivosti a citu pro utváření vnitřního vybavení, bez jeho intuice a vedení, by vnější krása domu byla jen studeným a nevyužitým prostorem. Zvelebuje každý kout, aby byl nejen útulný, ale i praktický.
Každý z vás si do prostoru přinese na zádech batoh plný věcí z minulosti – milostné dopisy od první lásky, fotky z dětství, ale taky svoje přesvědčení, která vám opakovala máma s tátou, očekávání změn a své potřeby. Než vyběhnete schody do prvního patra s takovou zátěží, oba se pěkně pronesete a i když si myslíte, že jste právě batoh bezpečně odložili do skříně, nosíte ho u sebe na zádech neustále.
A jak začnou přibývat roky, společný prostor se začne zaplňovat stále víc. Těmi krásnými novými věcmi a malými lidmi, ale i nepořádkem z každodenního shonu, života a práce. Společný prostor je už plný, máte všechno co jste dřív tolik chtěli a potřebovali, ale začnete také vnímat, že tenhle prostor Vám začíná být malý. Že je potřeba ho pročistit a obměnit to, co Vám už přestalo dávat smysl, a o co pravidelně zakopáváte ranní cestou do koupelny. Pokud každý z vás ubírá a přidává v rovnováze, je čas, chuť a energie se dohodnout, vždy se společně daří společný prostor vnímat jako bezpečný a příjemný domov, pro všechny. Pokud panuje nerovnováha, jeden začne hromadit nepořádek a druhý po něm neustále vyklízí, protože mu začíná ubírat vlastní prostor, čas a energii, pak začíná boj o místo. Stejně tak, pokud jeden z partnerů začne vyklízet prostor tak silně, že svůj starý známý batoh začne házet na záda druhému, aby se zbavil svých starých bolestí a frustrací, pak začíná útěk tam, kde lze takovou zátěž alepoň na chvíli setřást a nevnímat.
Únikem, ani výdejem energie na úkor sebe sama se rovnováha ve vztahu nenastolí. Pokud je něco důležitého, co pro svoje staré batohy ještě máte společně udělat, potom stejně neuniknete a nepomůže ani to, když se budete ploužit s podlomeným zdravím, jako oběť, která si sama nechala vzít svůj životní prostor. Sami dobře víte pro koho, a za co se celý život obětujete a tento motiv Vás odvádí od sebe samých tím, že jdete proti sobě.
Pokud Vám partner hodil na záda něco, co není vaše, pak mu to vraťte. Stačí zavřít oči, představit si ho a říct jasně: Vracím ti to, co je tvoje a beru si zpět to, co je moje. Nevracejte mu žádné svoje nenaplněné touhy a očekávání, tak to stejně nefunguje. Jde o to vzít si zpět svou energii a vrátit tomu druhému jeho. Vyjít ven ze své ulity, opustit domov a stát si za svým – i když vám to zpočátku bude připadat sobecké mít sebe sama na prvním místě. Teprve potom můžete budovat zase společný prostor, každý se svou zátěží, každý s tím, co umíte nejlépe a co vás spojuje i rozděluje zároveň.
Pokud jste ti, co ve vztazích neustále utíkají, od problémů, řešení, nebo toho, jak se na vás kdo doma zatvářil směrem ven a co vám řekl, pak vezměte veškerou odvahu a pojďte aktivně do strachu z intimního a blízkého – vnitřního a začněte být víc doma, v prostoru, kde „není úniku“. Zaměřte se na komunikaci, více naslouchejte, vnímejte a sdílejte s partnerem víc, než se světem tam venku.
Podejte druhému ruku, když bude mít poslední krok směrem na vrchol hory a bude se mu zdát, že ho jeho batoh táhne zpátky a vyvádí ho z rovnováhy. Není třeba mu batoh sundat a vynést nahoru jeho zátěž za něj. Stejně tak, pokud nevnímáte nic, než svůj sportovní výkon směrem na vrchol hory a už se těšíte, jak celému světu ukážete fotku na FB, zatímco ani nevíte, kde je Váš partner, který Vás celou dobu na cestě provázel, ochuzujete sami sebe o prožitek blízkosti, lásky a sdílení, které lze vytvořit tam, kde je pro vás významný prostor lásky – kde jste jen vy dva a nic víc.
Vztah usiluje o rovnováhu nic víc ani nic míň.
Milujte proces i sebe v procesu.
Shumavan
