/skazka/
Jednoduše a názorně o tom, jak jsme my sami ochotni zničit si svůj vlastní život.
– Dobrý den, prosím vás, je tohle fronta na přinášení obětí?
– Ano, tady. Budete stát za mnou, já mám číslo 852 a vy 853.
– Jejda! Tak kdy na nás přijde řada?
– Nebojte se, tady to jde rychle. A čemu přinášíte oběť vy?
– Lásce. A vy?
– Já dětem. Děti, to je moje všechno!
– A co jste přinesla jako oběť?
– Svůj osobní život. Hlavně aby děti byly zdravé a šťastné! Všechno, všechno jim dám. Dokonce když mě požádal o ruku jeden dobrý člověk, nevdala jsem se. Přece jim nepřivedu domů nevlastního otce! Opustila jsem svou oblíbenou práci, protože bych musela daleko jezdit. Nechala jsem se zaměstnat jako vychovatelka ve školce, abych je měla na očích, pod dohledem, upravené a nakrmené. Všechno, všechno pro děti! Pro sebe – nic.
– Oh, jak vám rozumím!. Já sama chci obětovat vztahy. Víte, mezi mnou a mým manželem už dávno nic nezůstalo. Má jinou ženu. A v mém životě se teď také objevil muž. Kdyby tak manžel odešel první! Jenže on se k ní stěhovat nechce! Pláče. Že prý je na mě zvyklý. A mě je ho líto. On pláče! A tak žijeme…
Otevřely se dveře a je slyšet hlas: „Číslo 852, pojďte dál!“
– Aha, tak já jdu. Jsem tak rozrušená! Co když tu oběť nepřijmou?
Číslo 853 se schoulí do sebe a čeká na vyzvání. Čas se pomalu vleče, ale nakonec z kanceláře vychází číslo 852.
– Co? Tak co? Co vám řekli? Přijali oběť?
– Ne. Ukázalo se, že je tu ještě zkušební doba. Poslali mě zpátky, ať o tom ještě přemýšlím.
– Jak to? Proč? Proč vám to nevzali hned?
– Ach, drahá, zeptali se mě: „Rozmyslela jste si to dobře? Je to navždycky!“
A já jim říkám „To nevadí. Až děti odrostou, ocení, co pro ně jejich máma obětovala.“
Oni na to: „Posaďte se a dívejte se na obrazovku“. A tam byl takový zvláštní film! O mě. Jako že děti už vyrostly. Dcera se provdala do daleké země, syn mi telefonuje jednou za měsíc, mluví, jakoby z donucení, snacha se mnou mluví na půl úst…
Říkám mu: „Proč jsi na mě takový, synáčku, za co?“
A on: „Nepleť se nám, mami, do života, proboha! To nemáš nic lepšího na práci?“
Ale co mám dělat, když jsem se vždycky starala jen o děti, a neměla jsem žádné jiné zájmy??? Co to znamená? Copak děti neocenily moji oběť? Snažila jsem se zbytečně, nebo co?
Ze dveří kanceláře se ozve: „Další! Číslo 853!“
– Ach, teď jdu já… Bože, úplně jste mě vyvedla z míry… Co to je???? No tak dobře!
– Pojďte dál, posaďte se. Co jste přinesla jako oběť?
– Vztahy…
– Rozumím. Nu, tak ukažte.
– Tady… Podívejte, nejsou nijak velké, ale velmi sympatické. A jsou svěží, neomšelé, seznámili jsme se teprve před půl rokem.
– A kvůli čemu je chcete obětovat?
– Kvůli zachování rodiny…
– Čí? Vaší? A je nezbytné ji zachovat?
– No, ano! Můj muž má milenku, už ji má dlouho, utíká k ní, neustále lže, prostě už ani nemám sílu to poslouchat.
– A co vy?
– Co já? V mém životě se objevil jiný muž, máme spolu vztah.
– Tak to tenhle nový vztah dáváte jako oběť?
– Ano. Abych zachovala rodinu.
– Jakou? Sama jste řekla, že váš manžel má jinou ženu. Vy máte jiného muže. Kde je tu jaká rodina?
– No a co? Podle občanky jsme pořád ještě manželé. Takže jsme rodina.
– Takže vám to takhle vyhovuje?
– To ne! Rozhodně ne! Jak by mi to mohlo vyhovovat? Vždyť pořád jen pláču a trápím se!
– Ale vyměnit tento stav za nový vztah nechcete ani za nic, je to tak?
– Víte, není to zase až tak hluboký vztah, prostě společně trávíme čas… Každopádně mě to nemrzí!
– No, jestli to nemrzí vás, nám tím méně. Tak sem dejte tu vaši oběť.
– Ale mě říkali, že tady ukazujeme nějaký film. O budoucnosti! Proč mi to nepustíte?
– Ukazujeme tu různé filmy. Někomu o budoucnosti, někomu o minulosti. Vám ukážeme film ze současnosti. Zapínám, dívejte se.
– Ach, to že jsem já? Bože můj, copak vypadám takhle? To je lež! Já o sebe přece dbám!
– Inu, to je tvoje duše, která se promítá do tvého zevnějšku.
– Cože? Takhle? Ta svěšená ramena, sevřené rty, oči bez jiskry, zplihlé vlasy…
– Tak vypadají lidé vždycky, když jejich duše pláče.
– A co je to za hošíka? Takový miloučký. Podívejte se, jak se ke mně tulí!
– Nepoznala jste ho, že? To je váš muž. V projekci duše.
– Muž? Co je to za nesmysl! On je dospělý člověk!
– Ale v duši je dítětem. A tiskne se k vám jako k mamince.
– Ano, je takový i ve skutečném životě! Opírá se o mě. Táhne se za mnou!
– To znamená, ne vy za ním, ale on k vám?
– Já jsem si už jako dítě vzala za své: žena musí být ta moudřejší, silnější, rozhodnější. Musí řídit rodinu a vést manžela!
– A tak to taky u vás je. Silná, moudrá, rozhodná maminka vede svého chlapečka-manžela. Vynadá mu, polituje ho, utěší i odpustí. Co jste čekala?
– Tak to je tedy moc zajímavé! Já přece nejsem žádná jeho matka, jsem jeho manželka! A v tom filmu… Vypadal tam tak provinile. A stejně zas poletí za tou svou běhnou. Jenže já ho stejně miluju.
– Samozřejmě, tak to přece i bývá: chlapeček si pohraje na písku a vrátí se domů. Ke své mamince. Popláče si do zástěry, požaluje si… No dobrá, konec filmu. Pojďme už to celé uzavřít. Dáváte lásku jako oběť? Nerozmyslela jste si to?
– A budoucnost? Proč jste mi neukázali budoucnost?
– Ale vy nemáte budoucnost. Při takové přítomnosti… váš přerostlý „chlapeček“ stejně uteče. Když ne k jiné ženě, tak do nemoci. Anebo vůbec – do nikam. Prostě najde způsob, jak se vyhrabat „zpod máminy sukně“. Sám by už rád vyrostl…
– Ale tak co mám dělat? Proč se vlastně mám dávat v oběť?
.-To musíte vědět sama. Třeba se vám strašně líbí být maminkou. Více než být manželkou.
– Ne. Mě se líbí být milovanou ženou!
– Maminky také bývají milovanými ženami, dokonce dost často. Tak co? Jste připravena odevzdat oběť? Kvůli zachování toho, co máte, aby váš muž i nadále zůstal chlapečkem?
– Ne… nejsem připravená. Musím si to ještě promyslet.
–Jistě, ovšem. Poskytujeme čas na rozmyšlenou.
– A rady taky dáváte?
– Ochotně a s potěšením.
— Tak mi řekněte, co mám udělat, aby manžel… no, aby vyrostl, nebo co…?
– Nejspíš přestat být maminkou. Vraťte se sama k sobě a začněte být Ženou. Kouzelnou, vzrušující, záhadnou, vytouženou. Takovou, jakým se nosí květiny a zpívají serenády, a ne takovou, ke které se chodí plakat na její mateřské měkké poprsí.
– A vy myslíte, že to pomůže?
– Obvykle to pomáhá. Ovšem, pokud se opravdu rozhodnete být Ženou.
No, a kdyby něco, přijďte. Vztah máte prostě kouzelný, s potěšením bychom ho od vás přijali. Víte, kolik lidí na světě o takových vztazích sní? Takže pokud byste se vážně rozhodla ho obětovat ve prospěch potřebných, jen račte!
– Ještě si to rozmyslím.
Číslo 853 vychází z kanceláře a křečovitě k sobě tiskne vztah.
Do kanceláře vchází číslo 854, omdlévající vzrušením: „Chci obětovat své zájmy, aby se už maminka nezlobila.“
Dveře se zavírají. Po chodbě procházejí lidé, tisknou k sobě přání, schopnosti, kariéry, talenty, možnosti, vše, co jsou se sebezapřením ochotni obětovat.
Autor: Irina Semina, psycholožka, která léčí pomocí příběhů
Přeložila Ivanka Marešová
