Harmonický člověk má trojitý charakter: má tělo, ducha a duši. A jeho duše se rozvíjí harmonicky, jeho duch je taktéž harmonický a jeho tělo rovněž zdravé a harmonické. Jestliže se něco z toho poškozuje, člověk začne strádat, onemocní a má spoustu problémů.
Zdraví člověka je tedy zdraví jeho duše, ducha (tedy vědomí nebo náhledu na svět) i těla. Právě tato kombinace vytváří to, co nazýváme štěstím. Člověk omezený duševně může být naprosto zdravý fyzicky, může mít spoustu peněz, nemá však budoucnost, neboť když má problémy s duší, ztrácí energii budoucnosti. Člověk srdečný, laskavý, ale hloupý, ten, který se nechce rozvíjet a něco se sebou dělat, také může čelit problémům. A fyzicky nemocný člověk zase nevěnuje pozornost žádným životním radostem. Tak proto je třeba si jasně uvědomovat, že harmonie odpovídá zákonům trojitosti ve Vesmíru…
Naše „já“ je především duše, a teprve pak duch a tělo. Milovat sebe znamená v první řadě starat se o svou duši, o mravnost, o dobrosrdečnost, o vznešené city a o zlepšení svého charakteru a povahy. Právě to nazýváme láskou k sobě samému. Měli bychom se taktéž starat o svůj osud a své fyzické tělo. To je normální a přirozené pro každého člověka. Nejprve je třeba pocítit lásku k Bohu jako Prapříčině, jako k našemu Stvořiteli, potom se naučit milovat sebe samého, a následovně milovat i všechny ostatní lidi.
Existuje-li v člověku ta vyšší jednota spojující dva protiklady, člověku přijde snadné pocítit, že se může obětovat pro druhého v kritickém okamžiku. Pokud v něm však vyšší jednota není, pokud člověk miluje jenom toho druhého nebo jen sebe, pak začínají problémy. Proto když nás někdo učí milovat druhé, obětovat se pro ně, a neučí nás milovat sebe samého, vede to k opačnému výsledku: přestáváme milovat druhé a začínáme milovat jenom sami sebe. Pohrdání sebou vede k zesílenému sobectví. Člověk šlape po sobě, potlačuje své „já“ a v konečném důsledku to vede k vnitřnímu protestu. A čím víc člověk potlačuje sám sebe a přemáhá se, tím agresivnějším se stává. Jeho ambice nabírají na síle, sám se stává krutějším a přísnějším a jeho „já“ se hypertroficky nafoukne.
Abychom byli harmoničtí, je potřeba v první řadě milovat Nejvyššího, zadruhé milovat Nejvyššího v sobě samém a za třetí milovat Nejvyššího v jiných lidech – takový je zákon trojité povahy Vesmíru. Jestliže to chápeme, pak se rozvíjíme harmonicky.
S. N. Lazarev – Zdraví člověka
zdroj: (2) Cestou Světla | Facebook
