Milovaného člověka je nutné milovat, ale nesmí být uctíván a nesmíme vnitřně na něm záviset.
Uctívat lze pouze Boha. Čím silněji naše duše srůstá s jiným člověkem, tím rychleji zapomínáme na Boha a tím bolestivější je pro nás přijmout krach štěstí a požitku.
Vzpomeňte si na Kristovu větu: „Nepřátelé člověka jsou domácí jeho.“
Největší bolest může přinést ten člověk, kterého milujeme nejvíce. Ztrácejíce naši touhu po Bohu, dostáváme se do stavu, kdy bolest od milovaného člověka se stává nesnesitelnou. Přestáváme chápat, že tato bolest je očištěním duše a návratem k lásce Božské.
Nepřejíce si přijmout tuto bolest jako spásu, začneme žárlit, urážet se, odsuzovat, a pak upadáme do sklíčenosti a nechceme žít.
A tento vnitřní stav předáváme potomkům.
S. N. Lazarev – Člověk budoucnosti 5 (Výchova rodičů)
