Nadechuji se jednou, ještě jednou, poslouchám svoje myšlenky a nacházím v sobě zlobu, že nic není tak, jak chci. V myšlenkách si představím, že hovořím s člověkem, s přítelem, který mě přišel učit. Je pravdou, že jsem překvapena svou špatnou myšlenkou, ale ona nepřišla odnikud, ale ze mne. Začínám s ní hovořit a snažím se, aby nás nevyrušoval nikdo nepovolaný.
Zlobo, že nic není tak, jak chci, odpouštím ti, že jsi ke mně přišla. Odpusť mi, že jsem tě do sebe nechala vstoupit a nepropustila jsem tě, ale pěstovala jsem tě a nechápala, že mlčenlivé naschvály, hysterie, vzdorovité
mlčení, nevyřčená zklamání, provokování hádek slzami, přání, aby ostatní 
poznali stejné utrpení jako já, a zloba, když druzí nechtějí dělat to, co já chci a kolik toho já chci, všechno to že jsou projevy zloby, že nic není tak, jak chci.
Místo toho, abych ti porozuměla a začala tě osvobozovat, raději jsem nechtěla vidět a slyšet to, co mě dráždí a rozčiluje. S utajeným zklamáním v duši jsem čekala, že si mne nakonec někdo všimne, a polykala jsem slzy zlosti; když byla taková možnost, schválně jsem nic nedělala a jen tak chytala lelky, protože jsem čekala, až se nenáviděný nepřítel poníží a poprosí mě, abych přišla.
Odpusť mi, zlobo, že nic není tak, jak chci, že jsem pořád nechtěně šla vyšlapanou cestou, protože se mi zdálo, že můj život je špatný a nespravedlivý a u ostatních je všechno jinak. Odpusť, že jsem hodnotila vnější stránku života, aniž bych si uvědomila to, že opravdové hodnoty jsou očím skryté a je jich ve mně celé moře. Víš, zlobo, že nic není tak, jak chci, těchto hodnot je ve mně celý oceán, a kdybych uměla ihned rozpoznat dobrou stránku špatného, moje štěstí by bylo nekonečné.
Milá zlobo, že nic není tak, jak chci, odpusť, že jsem tě vypěstovala tak velikou, že ti nezbylo nic jiného, než mě začít ničit, ale já jsem dřív nic neviděla, neslyšela, necítila a nechápala, i když jsem se považovala za vševědoucí.
Odpouštím si, že jsem v sobě po kapkách shromažďovala tuto velkou zlobu nic není tak, jak chci a neuvědomovala jsem si, že tyto kapky, které já jsem zlobou nenazývala, naplní podstatně větší nádobu, než je velký džbán, a jinak než zloba se tomu říkat nedá. Dříve jsem zlobě dávala jiná jména. Odpusť, teď jsem ti zalhala. Po pravdě řečeno, já jsem zlobu dřív nenazývala jinak, svou zlobu jsem odmítala, protože jsem vyhledávala nedostatky na druhých. Klamala jsem ostatní i sebe a nechápala jsem, proč ve mně nikdo nevidí dobré. Nebyla jsem horší než druzí. Neuměla jsem se radovat spolu s ostatními z radosti druhých, považovala jsem to za vulgární, i když jsem byla ochotná vyvádět i drsnější kousky. Teď chápu, že na tom nebylo nic špatného, s tou výjimkou, že v duchu lituji toho, co jsem neudělala.
Milé tělo! Odpusť, že jsem ti celý svůj život škodila zlobou, když všechno nebylo tak, jak jsem chtěla. Odpusť, že jsem neuměla s radostí přijímat překážky na své cestě, protože jsem nechápala, že vždy na něco upozorňují. Pravda, cítila jsem strach, když jsem je spatřila, ale nevěděla jsem, že jsi je vztyčilo ty, aby mi pomohly. Nevyvodila jsem z toho závěr, a tak jsem ti, milé tělo, ještě navíc způsobila škodu svou lítostí.
Odpusť, milé tělo, že jsem si neuvědomovala to, že jakákoli nemoc, i když byla výsledkem mé zloby, byla současně upozorněním do budoucnosti, které říkalo, že když nezačnu myslet správně, bude to se mnou ještě horší. Teď vím, že jakákoli překážka je lekcí, která souvisí s minulostí, avšak působí i na budoucnost.
Milé tělo, navzdory mému přání se ve mně objevil pocit viny. Cítím se před tebou provinilá a chce se mi kvůli tomu plakat. Teď chápu, že slzy, to je v těle nejdéle trýzněná zloba, která se chce dostat na svobodu. Chápu i to, že slzami se stresy načas dostávají ven, ale já jsem se z toho nepoučila, ani jsem nezmoudřela a pokračovala jsem v sobě ve shromažďování stejných stresů. Mám radost z toho, že nyní je umím osvobozovat cestou odpuštění zlobě nic není tak, jak chci.
* * *
– z knihy Beze zla v sobě, Luule Viilma (3.díl z osmidílné řady Odpouštím si)
ĎAKUJEME:
autor: Svět zázraků
