Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!
Lukáš 12:49
Chcete-li vědět, co to znamená být šťastný, podívejte se na květinu, na ptáka, na dítě; to jsou dokonalé obrazy božího království. Neboť žijí z okamžiku na 
okamžik ve věčném teď bez minulosti a bez budoucnosti. A tak jsou ušetřeni viny a strachu, které tolik mučí lidské bytosti, a jsou plni čiré radosti z žití a netěší se ani tak z lidí a věcí, jako ze života samotného. Jakmile vaše štěstí způsobuje či udržuje někdo či něco vně vás, zůstáváte nadále v zemi mrtvých. Až budete jednou šťastni naprosto bezdůvodně, až se budete těšit ze všeho a zároveň z ničeho, budete vědět, že jste našli zemi nekonečné radosti zvanou království boží.
Najít toto království je ta nejlehčí věc na světě, ale zároveň i ta nejtěžší. Lehká proto, že to království je všude kolem i uvnitř vás a stačí jen natáhnout ruce a je vaše. Těžká proto, že jestliže chcete mít království boží, nemůžete mít už nic
jiného. To znamená, musíte opustit všechna vnitřní lnutí k lidem i věcem a vzít jim navždy tu moc vás pohnout, vzrušit či dát vám pocit bezpečí a spokojenosti. A k tomu nejdřív musíte uvidět neochvějně jasně tuto prostou a velkou pravdu: bez ohledu na to, co vás učila vaše kultura a náboženství, nic, absolutně nic vás nemůže učinit šťastnými. V okamžiku, kdy to pochopíte, přestanete měnit zaměstnání, přátele, bydliště, duchovní techniky i guruy. Ani jedna z těchto věcí vám nemůže dát třeba jen minutu štěstí. Mohou vám jen nabídnout dočasné vzrušení, potěšení, které nejdříve nabírá na intenzitě a pak se mění v trápení, pokud o ty věci přijdete, nebo v nudu, pokud o ně nepřijdete.
Vzpomeňte si, kolik různých věcí a lidí vás v minulosti vzrušovalo. A co se s nimi stalo? Každičká z nich vám nakonec buď způsobila trápení, nebo nudu, nemám pravdu? Je opravdu nezbytné, abyste toto uviděli, protože dokud to neuvidíte, nemáte šanci kdy najít království radosti. Většinou to lidé nejsou připraveni vidět, dokud si dostatečně neprotrpěli deziluzi a bolest. A i tak má pak touhu uvidět jen jeden z milionu. Ostatní se k ní jen donekonečna přibližují,
tklivě klepají na dveře jiných bytostí s žebráckou miskou v ruce a žadoní o soucit, uznání, vedení, moc, vážnost a úspěch. Neboť zatvrzele odmítají pochopit, že v ničem z toho štěstí nespočívá. 
Byli jste někdy znechuceni životem, na útěku před strachem a tísní, unaveni vlastním žadoněním a bezmocně vyčrpáni z toho, jak s vámi neustále smýkají lpění a závislosti? Pocítili jste někdy tu naprostou nesmyslnost vašich snah vystudovat, pak si najít práci a začít vést nudný život, nebo, pokud se rádi za něčím ženete, začít vést emocionálně bouřlivý život, o který se vám postarají věci, za kterými se budete hnát?
Pokud ano, a to musel snad každý, ten božský plamínek nespokojenosti už ve vašem srdci hoří. A nyní je čas ho rozfoukat, dokud ho neudusí rutinní životní povinnosti. Nastala doba, kdy si zkrátka musíte najít čas se osvobodit,
podívat se na svůj život, nechat si ten plamínek před očima růst a nenechat se od tohoto úkolu ničím odvést.
Je čas uvidět, že naprosto nic vně vás vám nemůže přinést trvající radost. Ale v okamžiku, kdy to uvidíte, ucítíte ve svém srdci strach. Strach, že když se té nespokojenosti poddáte, změní se ve vztek a zuřivost, která vás chytne a přiměje
vás vzepřít se všemu, co je vaší kultuře a náboženství drahé, celému tomu způsobu myšlení a cítění a vnímání světa, do kterého vás vmanipulovali. Tento ničivý plamen vás nepřiměje jen člun rozhoupat, ale rovnou ho spálit na popel.
Najednou se ocitnete v úplně jiném světě, navždy vzdáleni světu těch okolo, neboť vše, na čem těm ostatním záleží, vše, po čem se jejich srdce může utoužit – pochvala, moc, uznání, bezpečí, bohatství – najednou vidíte v plném světle, tedy
jako naprosto bezcenné, jako páchnoucí odpad. Hnusí se vám a zvedá se vám z něj žaludek. A všechno to, před čím ostatní pořád tak utíkají, už vám hrůzu nenahání. Stal se z vás klidný, nebojácný a svobodný člověk, neboť jste
vystoupili z iluzorního světa a vstoupili do božího království.
Nepleťte si tuto svatou nespokojenost s bezmocností a zoufalstvím, které někdy lidi doženou k šílenství či sebevraždě. To není mystická hnací životní síla, ale sebedestruktivní pud neurózy. Nepleťte si ji s nářkem těch, kteří si pořád na
něco stěžují. Tito lidé nejsou mystici, ale otravové, kteří jen agitují za zlepšení vězeňských podmínek, místo aby se snažili dostat se z vězení na svobodu.
Většinou bývá původ vaší nespokojenosti v tom, že máte něčeho nedostatek – nejste spokojeni, protože se domníváte, že nemáte dost peněz nebo moci, úspěchu nebo slávy, dost ctností či lásky, nebo dost svatosti. To není ta nespokojenost, která vede k radosti Království. Pochází od chtivosti a ctižádosti a jejími plody jsou neustálý neklid a pocit marnosti. Až budete jednou nespokojeni ne proto, že chcete něčeho víc, ale proto, že nebudete mít ani zdání, co to vůbec chcete, až vám bude těžko u srdce ze všeho, za čím jste se až doposud honili, a bude vám nanic i z té honby samotné, pak vaše srdce dosáhne významného projasnění, vhledu, po kterém se naprosto záhadně budete radovat ze všeho a zároveň z ničeho.
(A. de Mello: Cesta k láske)
