Ztrácíme obrovské množství energie tím, že se snažíme zakrýt to, kým jsme, a skutečnost, že na dně každého našeho postoje je potřeba být milován, a na dně každého našeho hněvu je rána, která potřebuje uzdravení, a na dně každého smutku je obava, že na to nemáme dost času.
A když se zdráháme jednat upřímně a v pravdě, nevědomě sklouzneme do jakéhosi ochranného způsobu bytí, který nám brání v tom, abychom skutečně cítili svět. A tato tenká, neviditelná vrstva je začátkem naší osamělosti, která, pokud ji nesejmeme, snižuje naše šance na život v radosti.
Je to jako bychom měli rukavice pokaždé, když se něčeho dotýkáme, a pak, jako bychom zapomněli, že jsme si je sami nasadili, si stěžujeme, že necítíme nic doopravdy skutečného. Nejde tedy o to, každý den se obléct tak, abychom mohli čelit tomuto světu, ale svléct si rukavice, aby klika mohla být studená, déšť mokrý a polibek na rozloučení, aby cítil rty jiné bytosti a byl měkký a neopakovatelný.
Mark Nepo 
