Lidé se mě často ptají, co si myslím o své minulosti, o svých partnerských vztazích a zraněních, která jsem prožil mezi nejbližšími. Jak to nyní se všemi znalostmi, které dnes mám, hodnotím. Zda mě nemrzí, že jsem už tenkrát neuměl přijímat lidi s takovou láskou, jakou cítím dnes. Ptají se, jestli toho v hloubi duše nelituji.
A já odpovídám vždy to stejné. Lítost je v tomto případě naprosto špatný pojem a vůbec neodpovídá skutečnosti. Neboť tenkrát jsem dělal to nejlepší, čeho jsem byl schopen. Nebyl jsem schopen udělat více. Nevěděl jsem to, co vím teď, nebyl jsem tak vyrovnaný a trpělivý, ani vnitřně silný.
Tenkrát jsem prostě dělal to nejlepší, čeho jsem byl schopen. To, že jsem dnes schopný jít mnohem dál, je díky vývoji, kterým jsem prošel. Když se za dvacet let podívám zpět na to, co dělám dnes, doufám, že budu schopný udělat mnohem více. A mohu s jistotou říci, že ani pak nebudu litovat toho, co dělám dnes, protože to je to nejlepší, co zvládnu.
Jak se postupně rozvíjíme, vidíme chyby, kterých jsme se dopustili v minulosti. To se nazývá vývoj.
Pamatuj si proto, že i ty dnes děláš to nejlepší, co můžeš. Tedy přesně to, čeho jsi schopen, se všemi svými omezeními, chybami a slabostmi. Vždy platí, že můžeš dělat jen jediné – to nejlepší, co umíš. A pokud se bude dále rozvíjet, zvládneš za deset let podstatně více než dnes.
Nemáme žádný důvod litovat toho, co se stalo v minulosti a také žádný důvod být smutní jen proto, co by dnes mohlo být, kdybychom si tenkrát zvolili jinou cestu.
Možná ses dříve zabýval věcmi, které ti tenkrát připadaly mnohem důležitější než v současnosti. Pak tyto věci vidíš jinak, než jsi je viděl tehdy, a bylo by nespravedlivé posuzovat minulost z dnešní pozice, tedy s tím, co víme teď.
Tvá dřívější rozhodnutí nebyla špatná, jinak by ses takto nerozhodl.
Tenkrát pro tebe byla tato rozhodnutí správná. To, že dnes vidíš věci jiank, díváš se na ně s větší moudrostí a více o nich přemýšlíš, vůbec neznamená, že by tenkrát události proběhly jinak, i kdyby ses jinak rozhodl. Nejspíš bys tehdy vůbec nevydržel tempo nebo bys nebyl schopný dostát hodnotám, které v současnosti považuješ za důležité.
Je možné, že jsme v sobě už tenkrát měli mnohem více talentu a schopností, než jsme opravdu využili, byli jsme však také možná příliš stydliví a ostýchaví na to, abychom je dokázali vyjádřit, či dokonce prosadit.
Ale právě kvůli tehdejší stydlivosti a nedostatku síly se prosadit nemá vůbec žádný smysl, abychom přemýšleli o tom, co všechno se mohlo stát, kdybychom už tenkrát měli tu vytrvalost a snahu dosáhnout cíle, kterou máme dnes.
Před mnoha lety mi jeden hudební vydavatel, když zjistil, že hraji na kytaru, píšu vlastní texty a vystupuji s malou kapelou, nabídl smlouvu. Ještě dnes při poslechu tehdejších nahrávek cítím jejich sílu a lituji, že jsem tu šanci tenkrát nevyužil. Ale tenkrát jsem to neuměl. Pocit méněcennosti, pocit, že to nezvládnu, mi zabránil vydat se na dráhu zpěváka a muzikanta. Myslel jsem si, že neumím zpívat, a nebyl jsem přesvědčen o tom, že by moje písně mohly oslovit větší množství lidí. Měl jsem strach, že by mě hudební vydavatel po několika málo nahrávkách zklamaně odmítl a poslal domů.
Dnes vidím tyto věci úplně jinak. Cítím, jakou měly moje tehdejší písně sílu. Měl jsem opravdu talent, ale neměl jsem sílu se prosadit.
Kdybych byl tenkrát schopný tuto šanci využít, udělal bych to.
Možná mě toto selhání uchránilo před tím, abych se spálil. Kdo ví, jaká by byla moje cesta ve skutečnosti. Možná by síla mých písní vystačila pouze na jednu dlouhohrající desku, možná bych se neseznámil se svou současnou partnerkou a neměl bych svou úžasnou dceru. Možná bych se nikdy nestal spisovatelem, nikdy bych nepsal tyto knihy, ale třeba bych se ještě pořád plácal v povrchnostech. Možná bych dnes vůbec nebyl šťastný.
Ale já jsem šťastný. Co víc ještě chci?
Šťastným jsem se však stal až poté, co jsem se vyrovnal s tímto selháním. Moje osobnost ani moje schopnost prosadit se nebyly tenkrát dostatečně silné. Můj pocit méněcennosti a strach, že neobstojím, byly prostě tak velké, že jsem neměl sílu to uskutečnit. Dlouho jsem v sobě nosil hluboký smutek. Pokaždé, když jsem si představil, že stojím nahoře na pódiu jako rocková hvězda, cítil jsem se méněcenný a neschopný. Tyto myšlenky však nemohly na tehdejší situaci nic změnit. Naopak stály proti mně – nedovolily mi, abych byl šťastný s tím, co jsem právě dělal. Tyto myšlenky mi tenkrát
zabránily, abych aktivně prožíval svůj život.
Pokud bych se těmito myšlenkami zabýval ještě teď, neměl bych svou fantastickou rodinu, neprožíval bych štěstí v partnerství, nevnímal úspěch, který mají moje knihy, a uznání, jehož se mi dostalo od mnoha čtenářů. Nemohl bych vidět vnitřní hojnost svého života, která přišla úplně jinak, než jsem plánoval. Tyto myšlenky by mi trvale bránily, abych žil šťastný život.
Když tedy chceme vzít svůj život do vlastních rukou, dát mu nový směr nebo posílit ten stávající, musíme se oprostit od všech myšlenek na minulost a na promarněné šance. Můžeme si na ně vzpomenout, můžeme je i oplakat, ale pak je musíme jednou provždy nechat jít.
Teprve když jsem si uvědomil, že tyto „promarněné“ šance měly v sobě i určité štěstí, začal jsem vnímat také jinou pravdu skrývající se v pozadí každé události. Záleží tedy jenom na nás, kterou pravdu si vpustíme do života. Já jsem se rozhodl pro štěstí. A ty?
Podívej se na svou minulost takto:
- Všechno bylo správné právě tak, jak to proběhlo.
- Všechno přišlo ve správný okamžik.
- Všechno odpovídalo tvým tehdejším schopnostem.
- Všechna tvá rozhodnutí vedla k tomu, že se dnes zabýváš myšlenkami, které tě činí šťastným.
- Každá „promarněná“ šance nabídla novou, mnohem lepší příležitost.
- Buď vděčný za každé rozhodnutí, které jsi v životě učinil.
Štěstí je… když se naplněni pokorou oprostíme od minulosti.
* * *
– z knihy Jednoduše buďte šťastní, Pierre Franckh
Zdroj: 
