Osho: O smrti

Následující text je odpověď na jednu otázku v rámci série diskurzů ze srpna roku 1977, s názvem Sufis the People on Path, II-6, Poona, Indie.

Osho,
Z toho, co je předmětem mé otázky, jsem velice zmaten. Jsem vystudovaný lékař a vždy jsem hluboce cítil, že je to dobrá věc. Ale neodmyslitelnou součástí mé práce je odmítnutí přijmout nemoc a smrt, přijmout lidské utrpení. To znamená, že v mé profesi je velice hluboko zakořeněný odpor přijmout život nebo existenci jako takovou, jaká je. Je zde skrytá touha některé z těchto přírodních mechanismů napravovat. Celá moje profesní činnost je vedena strachem, hlubokým osobním strachem z nemoci, utrpení a smrti. Nevím, jak se na svou práci dívat ve světle celku. Prosím, pomoz mi v mém pohledu na to, co dělám.

Osho:

To je důležitá otázka, která však vzniká kvůli nesprávnému postoji západní medicíny.

Na Východě máme zcela jiný pohled. Protipólem západní medicíny je taoistický postoj k medicíně. Budete muset pochopit několik věcí.

Za prvé, tazatel říká: „Jsem velmi zmatený… Jsem vystudovaný lékař a vždy jsem hluboce cítil, že je to dobrá věc. Ale neodmyslitelnou součástí mé práce, mé činnosti, je odmítání nemoci a smrti, nemoci a lidského utrpení“.

Nyní je třeba rozlišovat. Nemoc, choroba a utrpení jsou jedna věc, smrt je něco úplně jiného. V západním myšlení patří nemoc, choroba, utrpení a smrt k sobě, jsou zabalené v jednom balíčku. Odtud pramení problém.

Smrt je krásná. Ani nemoc, ani utrpení to nejsou. Smrt není meč, který přetne váš život, je jako květina – konečná, závěrečná květina, která rozkvete v poslední chvíli. Je to vrchol. Smrt je květ na stromě života. Není to konec života, ale crescendo. Je to vrcholný orgasmus. Na smrti není nic špatného, je krásná – ale člověk musí vědět, jak žít a jak zemřít.

Existuje umění žít a také umění umírat, a to druhé umění má větší hodnotu než to první. Ale to druhé lze dosáhnout jen tehdy, když jste poznali to první. Jen ten, kdo ví, jak správně žít, ví, jak správně zemřít. A pak je smrt dveřmi do dokonalosti.

Takže první věc: oddělte prosím smrt. Myslete pouze na nemoc, chorobu a na utrpení. Nemusíte bojovat proti smrti. To vytváří problémy v západní mysli, v západních nemocnicích, v západní medicíně. Lidé bojují proti smrti. Lidé v nemocnicích téměř vegetují, žijí jen z léků. Jsou nuceni zbytečně žít, i když by zemřeli přirozenou cestou. Díky lékařské podpoře se jejich smrt oddaluje. Jejich život nemá žádný užitek, přežívají bez smyslu, hra skončila, je po nich. Udržovat je nyní při životě znamená jen je nechat ještě více trpět.

Někdy se mohou nacházet v kómatu. Člověk může být v kómatu měsíce i roky. Ale protože existuje antagonismus vůči smrti, vyvstal v západním myšlení velký problém: co dělat, když je člověk v kómatu a nikdy se neuzdraví, ale je ho možné udržovat při životě roky? Bude z něj mrtvola, jen dýchající mrtvola, nic víc. Bude prostě jen vegetovat, nebude v něm žádný život.

Jaký to má smysl? Proč ho nenechat zemřít? Je tu strach ze smrti. Smrt je nepřítel a ten problém je v tom, že se přeci nepříteli nemůžeme vzdát.

V západním lékařském myšlení tedy panuje velká kontroverze. Co dělat? Má se člověku dovolit zemřít? Měl by se člověk smět rozhodnout, zda chce zemřít? Mělo by být rodině dovoleno rozhodnout, ho nechat zemřít? Protože někdy může být člověk v bezvědomí a nemůže se sám za sebe rozhodovat…

Ale je správné někomu pomoci zemřít? V západní mysli tak vzniká velký strach. Zemřít? To znamená, že toho člověka zabíjíte! Celá věda přeci existuje jen proto, aby ho udržela naživu.

To je ovšem hloupost. Život sám o sobě nemá žádnou hodnotu, pokud v něm není radost, pokud v něm není tanec, pokud v něm není nějaká tvořivost, pokud v něm není láska – život jen sám o sobě nemá žádný smysl. Jen žít, jen přežívat nemá smysl. Přichází okamžik, kdy se člověk blíží ke konci, kdy je život za ním. Přichází okamžik, kdy je přirozené zemřít, kdy je krásné zemřít. Stejně jako když celý den pracujete, přijde okamžik, kdy usnete. Smrt je druh spánku – takový hlubší spánek. Znovu se narodíte v novém těle s novějším mechanismem, s novým vybavením, s novými možnostmi, novými výzvami. Toto tělo je staré a člověk ho musí opustit; je to jen příbytek.

Jsou však lidé, kteří se spánku bojí. Nebo ho neuznávají. Zrovna před několika dny jsem četl knihu, v níž autor říká: „Není třeba spát. Je to ztráta času.“ Člověk prožije téměř třetinu svého života ve spánku, a to vůbec není život, protože nic nevytváří, nepracuje. Jaký smysl má nechat člověka spát? Dříve nebo později se začnou hledat léky, aby se člověk mohl spánku úplně vyhnout. Jen si představte svět, kde bude spánek nemožný, nedovolí vám ani spát.

V Rusku vynalezli přístroje, které učí děti ve spánku. Teď už vás nenechají v klidu ani spát. Říká se tomu hypno-výuka. Připojí se magnetofon a celou noc se na magnetofonu pokračuje ve výuce matematiky, dějepisu, zeměpisu. Dítě bylo celý den ve škole mučeno, teď mu nemůžete dopřát ani odpočinek. Západní mysl je příliš utilitární. Nevěří v odpočinek, věří v práci. Celý její étos je o práci, ne o odpočinku. Pro uvolnění a relaxaci prostě není prostor. A ráno musí dítě znovu do školy. Pokud nedovolíte ani spánek, vytvoříte na světě ještě víc neurotických lidí.

A tento autor naznačuje, že existuje možnost, že pomocí některých léků lze spánek zcela odstranit a člověk může žít bdělý sedmdesát let. Jen si představte tu noční můru! Tito lidé, kteří jsou proti spánku, jsou také proti smrti. Jsou proti jakémukoli druhu relaxace, proti let-go. Neustále v trabu.

Na Východě máme jiný pohled: smrt není nepřítel, ale přítel. Smrt vám dává odpočinek. Jste unaveni, prožili jste svůj život, poznali jste všechny radosti, které lze v životě poznat, vaše svíčka dohořela. Nyní se odeberte do temnoty, chvíli si odpočiňte a pak se můžete znovu narodit. Smrt vás občerství.

Takže první věc: smrt není nepřítel.

Druhá věc: smrt je největší životní zkušeností, pokud dokážete zemřít vědomě. A vědomě umřít můžete jen tehdy, když se jí nebráníte. Jste-li proti ní, tak když přichází, tak vás zavalí, přemůže panika. Ale když se bojíte natolik, že ten strach nemůžete snést, tak se vypnete. V těle existuje přirozený mechanismus, který do těla uvolňuje drogy a vy upadáte do bezvědomí. Existuje bod, za kterým už nebude možné vydržet; prostě ztratíte vědomí. Miliony lidí tak umírají v bezvědomí a propásnou velký okamžik, ten největší ze všech. Smrt je samádhi, je to satori, je to meditace, která se vám děje. Je to přirozený a úžasný dar.

Pokud dokážete být bdělí a dokážete vidět, že nejste tělem… V procesu smrti poznáte, že to, co je smrtelné, je tělo. To tělo zmizí a vy zažijete, že nejste tělo, že jste od něho odděleni. Potom přijde druhé oddělení – to od mysli. I mysl zmizí a pak už budete jen plamenem vědomí, a to je největší požehnání, jaké existuje.

Takže první věc: Nemyslete na smrt jako na nemoc, nespojujte ji s chorobou a lidským utrpením.

Druhá věc: Nemoc, choroba a utrpení jsou špatné, protože k nim dochází pouze tehdy, když nejste přirození. Něco se pokazilo. Zdraví je přirozené, smrt je přirozená, ale nemoc přirozená není. Nemoc je prostě známkou toho, že se ve vaší přirozenosti něco pokazilo. Například jste se přejedli a bolí vás žaludek. Tato bolest není přirozená, udělali jste něco nepřirozeného. Nespali jste dva, tři dny, protože jste běhali za penězi a nebylo možné, abyste spali. Nebo jste bojovali ve volbách a nebylo možné spát nebo si dovolit tolik času na spánek. Byli jste na volební kampani, takže jste tři dny nespali a teď se vám hlava neurotizuje, praská, prostě hodně bolí. To je jen příznak. Příroda vám říká. „Vrať se ke mně. Vzdálili jste se příliš daleko.“

Problém ovšem vězí v tom, že člověk je svobodný, a tudíž může žít nepřirozeně. Mnoho druhů nemocí se objevuje jen tehdy, když se od přírody někam vzdálíme. Pokud člověk žije přirozeně, žádné nemoci se nevyskytnou.

Člověk však nemůže žít přirozeně neustále, protože člověk má právě svobodu. Někdy se můžete trochu přejíst – to je vaše svoboda. A někdy se můžete příliš postit – i to je také vaše svoboda. Člověk je jediné zvíře na světě, které má svobodu: To je jeho důstojnost. Ale svoboda přináší nebezpečí. Prvním nebezpečím je, že můžete jít proti přírodě. A příroda je tak zdvořilá, že nekřičí, ale šeptá. Příroda je velmi tichá, její hlas je velmi jemný a decentní. Sice vám neustále říká: „Nedělej to, nedělej to, nedělej to,“ ale dál to toleruje. Existuje ovšem bod, za kterým to už nemůže tolerovat a v tom okamžiku propuká nemoc.

Co má tedy lékař dělat? Na Východě lékař nebojuje s nemocí, lékař nechce tu nemoc zničit. Lékař má za úkol prostě člověka přivést zpět k přírodě.

Tazatel se ptá: „Ale neodmyslitelnou součástí mé práce, mé činnosti je odmítání nemoci, nemoci a lidského utrpení. Existuje zde velmi hluboké odmítnutí přijmout život nebo existenci takovou, jaká je. A existuje obrovská touha některé z těchto mechanismů přírody napravit.“

Ano, ta touha by byla naprosto správná. Ale neměla by to být touha napravit některé mechanismy přírody, nýbrž touha napravit některé mechanismy, které jdou proti přírodě.

Skutečný lékař neopravuje přírodu, opravuje pouze člověka. To je úplně jiná vize. Lékař nenapravuje přírodu. Příroda je vždy správná. Člověk se někdy může mýlit, protože má svobodu. Lékař tedy opravuje člověka.

Možná že vás překvapí, že v Číně existuje tradiční představa, velmi stará tradice, že když člověk onemocní, přestane platit svému lékaři. Pokud člověk zůstane zdravý, tak musí platit; pokud onemocní, pak platit přestane. Pokud totiž onemocní, pak to znamená, že se lékař nedíval na přírodu a nepomáhal přírodě, nepomáhal svému pacientovi se udržovat se „v pořádku“, v souladu s přírodou. Lékař selhal.

To je velmi zvláštní pohled. Když jste nemocní, jdete k lékaři a platíte. V Číně se po staletí platí, když jste zdraví. Chodíte k lékaři a platíte, protože jste zdraví. Lékař vás udržuje zdravé. Když onemocníte, tak přestanete platit. Proč byste měli platit? Lékař zjevně neudělal svou práci. Jeho prací je udržovat lidi přirozené. To bude vize medicíny budoucnosti. Dříve nebo později tato vize musí přijít.

Lékař není proti přirozenosti, lékař pouze dává lidi do pořádku, protože lidé mají svobodu se mýlit. Mohou se mýlit.

Není tedy třeba cítit se špatně, v rozporu – že na jedné straně děláte něco dobrého, ale na druhé straně je ve vaší profesi odpor k tomu, přijmout to, co je přirozené. Ano, existuje odpor k nemoci a utrpení, ale žádná choroba není přirozená, je to zbloudění. Dejte člověka do pořádku. Nebojujete proti celku, bojujete za celek a korigujte nepřirozenost člověka, když se jí dopouští. Dívejte se na to tímto způsobem.

Tazatel říká, že neví, jak se na svou práci dívat ve světle celku. Ale tak nech celek v klidu – chce-li celek nemoc, ať ji má. Je-li to vůle celku, pak ať je klidně nemocný, ty jako lékař bys to měl vzdát.

Pokud bojuješ s nemocí, tak nebojuješ s celkem, s celým člověkem, ale s tou částí, která jde proti celku. Je-li část v souladu s celkem, v harmonii, tak žádná nemoc nebude.

Ale člověk má svobodu. A se svobodou vstupuje mnoho nebezpečí.

Půjdete-li do lesa, do džungle, s překvapením zjistíte, že zvířata nejsou téměř nikdy nemocná. Nemluvím o zvířatech, která žijí v zoologické zahradě – ta nemocná jsou. Nebo domácí zvířata. Z těch se stali napodobitelé lidí. Žít s lidmi je velmi nebezpečné. Ale v džungli, kde žijí v divoké situaci, zvířata žijí a umírají – tak tam nikdy nejsou nemocná. Nikdy se nepřejídají, protože nemají tolik svobody. Nikdy se nepřejídají, a nikdy nedělají nic, co by bylo nepřirozené. Dělají dál přirozené věci a udržují si zdraví.

Jednou jsem šel s několika přáteli do rezervace. Byla se mnou jedna paní, která byla opravdu tlustá, výjimečně tlustá. Seděla vedle mě v džípu, když jsme jeli do lesa. V tom lese žijí tisíce jelenů a kolem nás procházela řada jelenů a my jsme je pozorovali. Řekl jsem té paní: „Dávejte pozor na jednu věc. Podívejte se, jestli nenajdete nějakého jelena, který je tlustý.“ A tak se dívala. Prošly tisíce jelenů a paní se dostala do velkých, velkých rozpaků, protože nemohla najít jediného jelena, který by byl tlustý. Všichni byli stejní, nebyl tam ani jeden tlustý jelen – protože jeleni nemohou jíst příliš mnoho. A když jeleni moc nejedí, nikdy nemusí držet dietu, a také není potřeba lékaře.

Nemoci jako tuberkulóza a rakovina v přirozeném světě neexistují, mohou existovat pouze v civilizovaném, nepřirozeném světě.

V Indii se tuberkulóze ve starověku říkalo „královská nemoc“. Dříve se vyskytovala pouze u králů. Říká se jí rajyakshma – což v překladu znamená „pouze králů“. U chudých se nikdy nevyskytovala. Chudý člověk si prostě tuberkulózu nemohl dovolit. Pak se z chudých lidí postupně stali bohatí, a tuberkulóza se stala tak nějak dostupnější pro všechny.

Rakovina je nový fenomén. Není o ní zmínka v žádné příručce starověké medicíny – taoistické ani hinduistické – je naprosto nová. Musela si počkat na dvacáté století. Je zapotřebí velkého napětí, aby k ní došlo. Je zapotřebí tak velkého nepřirozeného napětí, aby k rakovině došlo, že to dříve nebylo možné. Jen my si můžeme dovolit rakovinu, stali jsme se natolik bohatými, že si ji můžeme dovolit. A naše mysl se stává neurotickou touhami – rozbíháme se na všechny strany, rozpadáme se.

Takže se nemusíš obávat, že bojuješ proti přírodě nebo proti celku. Nebojuješ proti přírodě, bojuješ proti hlouposti té části člověka, která se postavila proti celku. Přivádíš člověka zpět k celku.

A vždy pamatuj, že lékař nikdy neléčí, nemůže léčit. Může pouze zpřístupnit pacientovi léčivou sílu celku. Je to celek, který léčí. Není to lékař a není to ani lék, který léčí. Lék a lékař a nemocnice, to vše, pokud fungují správně, přivádí část člověka, která je nemocná, zpět. Zpět a blíže k celku, a tam dochází k uzdravení. Lékař a lék jsou pouze nástrojem.

Nemusíš se obávat. Jako lékař jsi ve službách přírody. Můžeš být šťastný, že děláš něco krásného.

(Překlad autor těchto stránek): Osho On Healing – Konstelace.info