„Jsem skutečně nezávislá – pokud s někým žiju,“ řekla mi jedna policistka, která žila s několika citově narušenými muži.
„Můj manžel se pořád válel opilý na pohovce a za deset let nepřinesl domů jedinou výplatu.“ řekla mi jiná žena, ředitelka velké sociální agentury. „Kdo to potřebuje?“ ptala se. „Já,“ odpověděla na svou vlastní otázku. „Ale proč? K čemu?“
Jednou odpoledne mi volala žena, která se nedávno přihlásila do Al-Anon. Byla vdaná a pracovala na poloviční úvazek jako zdravotní sestra, vychovávala dvě děti a starala se o celou domácnost. „Chci se rozejít s manželem,“ fňukala. „Už nemohu snášet jeho hrubé chování. Ale řekněte mi, myslíte si, že se o sebe budu schopna postarat?“
Slova jsou různá, ale myšlenka je vždy stejná. „Nejsem šťastná se svým manželem, ale myslím, že bych nemohla žít bez něho. Z nějakého důvodu nejsem schopná snášet samotu, kterou musí snášet každý nebo před kterou každý z nás prchá: samotu zodpovědnosti za sebe. Myslím, že nejsem schopna postarat se o sebe. Nevím, zda to vůbec chci. Potřebuji někoho, kohokoli, aby mě chránil před šokem samoty. Ať to stojí cokoli.“
Ať už se spoluzávislí jeví jako bezmocní nebo jako mocní, většinou jsme vystrašené a zranitelné děti, které zoufale potřebují, aby je někdo miloval a staral se o ně. Toto dítě v nás věří, že si nezasloužíme lásku a že nikdy nenajdeme útěchu, kterou hledáme; někdy je toto zranitelné dítě příliš zoufalé. Lidé nás opouštějí, citově i fyzicky. Lidé nás odmítají. Lidé nás zneužívají a klamou. Lidé nereagují na naše potřeby. Došli jsme k závěru, že se na nikoho nemůžeme spolehnout. Mnozí z nás si myslí, že nás opustil i Bůh.
Pomohli jsme tolika lidem. Většina z nás si zoufale přeje, aby nám konečně také někdo pomohl. Potřebujeme, aby nás někdo, kdokoli, osvobodil od samoty, odcizení a bolesti. Chceme něco dobrého, a to v sobě nemáme. Známe jen bolest. Cítíme se bezmocní a nejistí. Druzí nám připadají tak mocní a sebejistí. Domníváme se, že nám mohou zázračně pomoci.
A tak se na nich stáváme závislými. Stáváme se závislými na svých milencích, partnerech, přátelích, rodičích nebo dětech. Stáváme se závislými na jejich uznání a souhlasu. Stáváme se závislými na jejich přítomnosti. Potřebujeme, aby nás potřebovali. Stáváme se závislými na jejich lásce, přestože nevěříme, že nás kdy budou milovat; myslíme si, že si lásku nezasluhujeme. Nikdo nás nikdy nemiloval tak, aby uspokojil naše potřeby.
Neříkám, že spoluzávislí lidé jsou podivíni, protože potřebují lásku a uznání. Většina lidí potřebuje lásku. Potřebují někoho blízkého. Většina lidí potřebuje přátele. Většina lidí potřebuje, aby je jejich blízcí milovali a uznávali. Jsou to přirozené a zdravé potřeby a touhy. Určitá citová závislost je obsažena ve většině lidských vztahů včetně těch nejzdravějších. Všichni potřebujeme druhé lidi, ale touto potřebou jsme někdy ovládáni.
Potřebovat druhé příliš může vyvolávat problémy. Druzí se stanou klíčem k našemu štěstí. Domnívám se, že naše závislost na druhých pramení v našem pocitu nejistoty. Naše neustálé hledání porozumění a uznání pramení z naší citové nejistoty.Věříme, že zázračné řešení najdeme v druhých, nikoli v sobě. Všechno dobré je v druhých, nikoli v nás. Čím méně dobrého nacházíme v sobě, tím víc to hledáme v druhých. Druzí mají všechno, my nemáme nic. Na našem vlastním životě nezáleží. Byli jsme opouštěni a zanedbáváni tak často, že teď zanedbáváme sami sebe.
Potřebovat druhé a přitom nevěřit, že jsme hodni lásky, se může stát hluboce zakořeněným přesvědčením. Někdy si myslíme, že nám nikdo nepomůže, ale mýlíme se. Naše zoufalá potřeba nám nedovoluje vycítit lásku druhých.
Někdy nám nikdo nemůže pomoci tak, jak bychom to potřebovali – nemůže nás absorbovat, starat se o nás a zařídit všechno tak, abychom se cítili dobře a bezpečně.
Mnozí z nás potřebují druhé tolik, že se spokojíme s málem. Můžeme se stát závislými na narušených jedincích – na alkoholicích a ostatních lidech s problémy. Můžeme se stát závislými i na lidech, které nemáme příliš rádi. Občas potřebujeme druhé tolik, že se spokojíme téměř s každým. Můžeme potřebovat lidi, kteří neuspokojují naše potřeby.
Můžeme dokonce přesvědčit sami sebe, že bez někoho nemůžeme žít a že bez něho zemřeme. Je-li takový člověk alkoholik nebo je-li jinak narušený, můžeme snášet jeho šílené a hrubé chování, abychom ho neztratili. Naše potřeba je tak silná, že se spokojíme s málem. Snížíme svá očekávání na minimum. A pak jsme citově uvězněni a nemůžeme se hnout z místa.
„Už to snad není vztah mezi dvěma lidmi,“ píše Janet Geringerová. „Je to bizarní deformace. Neodejdu, protože… ‚On mě už nebije.‘ ‚Ona už nechodí s druhými.‘ ‚On neztratil práci.‘ Představte si, že lze oceňovat chování, které normální lidé považují za samozřejmé. I když se stane to nejhorší. I když vás partner mlátí. I když partnerka chodí s jinými. I když partner nepracuje. Přesto řeknete ‚Stejně ho miluju!‘ Ale mlčíte, když se vás zeptám: ‚Co je na tom všem tolik hodno lásky?‘ Mlčíte, protože moc citové závislosti je mnohem silnější než moc rozumu.“
Netvrdím, že všechny naše důvěrné vztahy jsou založeny na pocitech závislosti a nejistoty. Je jisté, že láska je silnější než rozum, a snad je to někdy správné. Jestliže milujete alkoholika a chcete s ním žít, milujte ho. Ale hnací síla citové nejistoty může být někdy větší než moc rozumu i lásky. Pocity nejistoty z nás mohou udělat vězně. Můžeme se bát ukončit destruktivní a mrtvé vztahy. Můžeme dovolovat druhým, aby nás zneužívali a ubližovali nám, což není nikdy v našem zájmu.
Lidé, kteří se cítí uvězněni, hledají možnost úniku. Spoluzávislí, kteří jsou uvězněni v nějakém vztahu, mohou začít plánovat, jak uniknout. Někdy je naše úniková cesta pozitivní a my se začneme osvobozovat finančně i citově. Penelope Russianoffová říká, že nezávislost je ona žádoucí rovnováha mysli, která nám dovoluje uspokojovat svou přirozenou potřebu milovat, ale která nás nevede k tomu, abychom se nezdravě poutali k druhým.
Chceme-li se stát nezávislými, můžeme se vrátit do školy, najít si zaměstnání nebo si vytyčit jiné cíle, které nám přinesou svobodu. Takové cíle si dáváme většinou tehdy, když jsme unaveni svou bezvýchodnou situací. Někteří spoluzávislí však plánují destruktivní způsoby úniku. Někdy se snažíme uniknout ze svého vězení tím, že užíváme drogy nebo pijeme. Můžeme se upnout na práci. Můžeme se stát citově závislými na někom, kdo je podobný člověku, kterému se snažíme uniknout – například na dalším alkoholikovi. Mnoho spoluzávislých přemýšlí o sebevraždě. Některým spoluzávislým se ukončení života jeví jako jediná cesta z tak bolestivé situace.
Citová závislost může způsobit problémy i ve vztazích, které lze ještě zachránit. Jsou-li naše vztahy ještě dobré, nemusíme být schopni odpoutat se a začít se starat sami o sebe. Můžeme dusit sebe i partnera a odhánět ho. Tak silná závislost je zřejmá druhým, neboť ji snadno vycítí.
Příliš velká závislost na druhém nakonec může zabít lásku. Vztahy založené spíš na pocitu nejistoty než na lásce mohou být destruktivní. Takové vztahy nefungují. Příliš velká potřeba lásky lidi odrazuje a lásku dusí. Přitahuje nesprávné lidi. A naše skutečné potřeby nejsou uspokojovány. Naše potřeby rostou, a s nimi roste i naše zoufalství. Soustřeďujeme se na druhého a snažíme se ho chránit jako zdroj své jistoty a štěstí. Přestáváme žít svůj vlastní život. A začneme se na druhého zlobit. Jsme jím ovládáni. Jsme na něm závislí. Nakonec jsme naštvaní na toho, na kom jsme závislí a kdo nás ovládá, protože jsme mu dali svou moc a práva.
Naše závislost a zoufalství nás vystavuje ještě dalším nebezpečím. Jestliže dovolíme zoufalé části našeho já, aby za nás rozhodovala, můžeme se dostat do situací, v nichž se vystavujeme nebezpečí, že se nakazíme sexuálně přenosnými nemocemi.
Někdy se snažíme oklamat sami sebe, abychom si nemuseli přiznat svou závislost. Zveličujeme schopnosti druhého („On je tak geniální; proto s ním žiju.“) nebo je snižujeme („Muži jsou velké děti; nedovedou se o sebe postarat.“) Dowlingová popsala tyto druhy chování ve své knize Komplex popelky, v níž uvedla chorobopis ženy, která se snažila vymanit z destruktivního manželství se svým manželem alkoholikem.
Madeleine se vždycky cítila více zodpovědná za Mannyho než za sebe. Dokud se soustřeďovala na Mannyho – na jeho pasivnost, jeho nerozhodnost, jeho problémy s alkoholem – vynakládala všechnu svou energii na řešení jeho problémů a nemusela přemýšlet o sobě. Proto jí trvalo dvaadvacet let, než pochopila, že by se zničila, kdyby všechno pokračovalo stejným způsobem. Nikdy by nežila svůj vlastní život.
Od osmnácti do čtyřiceti – ve věku, kdy bychom měli růst a poznávat svět – si Madeleine Boroffová namlouvala, že její život není takový, jaký ve skutečnosti byl, že její manžel se změní a že ona bude jednoho dne schopna žít svůj vlastní vnitřní život – klidným a tvůrčím způsobem.
Po celých dvaadvacet let nebyla schopna přiznat si, že si stále něco nalhává, a proto se obracela zády k pravdě.
Povrchní detaily jejího příběhu vám mohou připadat dramatické, ale základní dynamika jejího života není tak neobvyklá. Její zdánlivá neschopnost uvažovat o tom, že by se mohla vysvobodit z naprosto vyčerpávajícího manželství – tento znak bezmocnosti je typický pro ženy, které jsou psychicky závislé.
Proč to děláme? Proč se cítíme tak nejistí a zranitelní, že nejsme schopni žít svůj vlastní život? Proč si nevěříme, když jsme si dokázali, že jsme silní a schopní, už jen tím, že jsme vydrželi to, co jsme vydrželi. Proč pochybujeme o své schopnosti starat se sami o sebe, když jsme schopní starat se o všechny kolem nás? Čím to je?Mnozí z nás se to naučili už v dětství, protože někdo, kdo pro nás byl velmi důležitý, nebyl schopen poskytnout nám lásku, uznání a citovou jistotu. A tak celý svůj život hledáme něco, co jsme nikdy nedostali. Někteří z nás stále mlátí hlavou o zeď a snaží se získat tuto lásku od lidí, kteří jsou schopni nám ji dát stejně málo jako náš otec nebo matka. Tento cyklus se stále opakuje, dokud jej nepřerušíme a nezastavíme. Říká se tomu nevyřešené problémy z dětství.Možná že jsme se naučili nevěřit si. To se stává, když něco cítíme a je nám řečeno, že to je špatné nebo nevhodné. Nebo když upozorníme na nějakou lež nebo rozpor a je nám řečeno, že jsme blázni. Ztratíme důvěru v onu hlubokou, důležitou část svého já, která umí vycítit pravdu a která věří ve svou schopnost řešit životní situace. Brzy začneme věřit tomu, co o nás říkají druzí – že jsme trochu praštění a že se nám nedá věřit. Pozorujeme lidi kolem nás a myslíme si: „Jsou normální. Musejí být normální. Přece mi to neustále opakují. Takže něco musí být v nepořádku se mnou.“ A tak ztrácíme důvěru sami v sebe, ve svou vlastní schopnost starat se o sebe.
Některé ženy se naučily být závislé na druhých. Dokonce i po vzniku ženského hnutí za osvobození žen se některé ženy v hloubi duše bojí být samy. A nejen ženy se bojí být samy a starat se o sebe. Tento strach je součástí lidského života.
Některé ženy vstoupily do manželství bez jakýchkoli citových poruch, ale brzy zjistily, že jejich partner je alkoholik. Nic jiného nezničí citovou rovnováhu rychleji než láska k někomu, kdo je alkoholik nebo trpí nějakým jiným chorobným návykem.Tyto nemoci od nás vyžadují, abychom kolem nich organizovali svůj život. Propadáme zmatku a zoufalství. I ti nejsilnější z nás si mohou přestat věřit, když žijí s alkoholikem. Naše potřeby nejsou uspokojovány. Láska umírá. Naše potřeby stále rostou a s nimi rostou i naše pochybnosti. Alkoholismus plodí pocity nejistoty. Alkoholismus dělá z lidí oběti – z těch, kteří pijí, i z těch, kteří nepijí.
Jestliže si myslíte, že se o sebe z nějakého důvodu nemůžete starat, mám pro vás dobrou zprávu. Tato kniha vás povzbudí. Účelem této kapitoly je ukázat vám, že se o sebe postarat můžeme. Nejsme bezmocní. Být zodpovědný sám za sebe nemusí být tak bolestivé a strašidelné. Jsme schopni řešit problémy, které nám život přináší. Nemusíme být závislí na lidech kolem nás. Na rozdíl od siamských dvojčat můžeme žít bez kteréhokoli druhého člověka. Jedna žena to vyjádřila takto: „Dlouhou dobu jsem si myslela, že nemohu žít bez určitého muže. Mýlila jsem se. Měla jsem čtyři manžely. Už zemřeli a já ještě žiju.“ Uvědomit si, že bez někoho můžeme žít, neznamená, že bez něho žít musíme, ale může nám to umožnit milovat a žít lépe.
Nicméně není žádný zázračný způsob, jak překonat závislost z jednoho dne na druhý.
Citová vyrovnanost a existující úroveň naší nejistoty jsou důležité faktory, na které nesmíme při svém rozhodování zapomínat. Někdy jsme na někom závislí jak finančně, tak citově a máme tedy dva problémy – problémy, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Moje slova ani vaše naděje nezmění realitu těchto skutečností. Jsme-li finančně nebo citově závislí, je to fakt, a fakta je nutné brát v úvahu. Nicméně věřím, že se můžeme stát méně závislými. A budeme-li opravdu chtít, svou závislost nakonec překonáme.
Tady je několik rad, které vám mohou pomoci:
1. Vyrovnejte se se svou minulostí, jak nejlépe můžete. Truchlete. Podívejte se na svůj život z nového hlediska. Přemýšlejte o tom, jak některé události z vašeho dětství ovlivňují to, co děláte dnes.
Jedna moje klientka, která žila s dvěma alkoholiky, mi vyprávěla tento příběh. Její otec odešel z domova, když jí bylo pět let. Větší část těch pěti let byl opilý. Když se odstěhoval, vídala ho jen zřídka, přestože žili ve stejném městě. Několikrát ji navštívil a ona mu občas telefonovala, aby mu řekla o důležitých událostech ve svém životě: o své maturitě, svatbě, narození prvního dítěte, rozvodu, novém manželství a druhém těhotenství. Pokaždé, když telefonovala, otec s ní mluvil jen pět minut, slíbil, že ji brzy navštíví, a pak zavěsil. Nijak zvlášť ji to neuráželo, protože na to byla zvyklá. Nikdy na něho nebylo spolehnutí a ona věděla, že se to nezmění. Nikdy ji skutečně nemiloval. Byl to fakt, a nijak zvlášť ji to nermoutilo. Věřila, že se s jeho alkoholismem smířila.
Jednou večer, když byla uprostřed posledního rozvodového řízení, zazvonil telefon. Volal otec. Bylo to poprvé v životě, co jí zavolal. Dojetím se jí zatajil dech, řekla mi později. Otec se jí ptal, jak se má ona a ostatní členové rodiny – což byla otázka, které se obvyklé vyhýbal. Zatímco přemýšlela o tom, zda mu má říci o svém poslední rozvodu (což udělat chtěla; vždycky jí bylo do pláče a chtěla být otcem utěšována), otec jí začal vyprávět o tom, jak byl zavřený v psychiatrické léčebně, že neměl žádná práva a že to není spravedlivé; ptal se jí, zda by pro něho nemohla něco udělat. Ona rychle hovor ukončila, zavěsila sluchátko, sedla si na podlahu a začala brečet.
„Pamatuji si, jak jsem seděla na podlaze a ječela: ‚Tys mi nikdy nepomohl. Nikdy. A teď tě potřebuju. Jen jednou jsem si dovolila potřebovat tě, a ty mi nepomůžeš. Místo toho chceš, abych já pomohla tobě.‘ Když jsem přestala plakat, byla jsem podivně klidná,“ řekla mi. „Myslím, že to bylo poprvé, co jsem si dovolila zoufat a rozzlobit se na otce. Během následujících několika týdnů jsem tomu začala rozumět – skutečně rozumět. Ovšemže mi nikdy nepomohl. Byl to alkoholik. Nikdy nikomu nepomohl, ani sobě. Začala jsem si uvědomovat, že pod svou povrchní maskou mám pocit, že nejsem hodna lásky. Hluboko uvnitř jsem si namlouvala, že mám milujícího otce, který žije jinde – který mě odmítá – protože nejsem dost dobrá. Něco se mnou musí být v nepořádku. Teď jsem poznala pravdu. Nebyla jsem to já, kdo nebyl hoden lásky. Nebyla jsem to já, kdo byl zkažený, přestože jsem věděla, že mám problémy. Byl to on.“
„Tehdy se ve mně něco změnilo,“ řekla mi. „Uvědomila jsem si, že nepotřebuji, aby mě miloval alkoholik. A tohle poznání mě osvobodilo.“
Neříkám, že všechny problémy této ženy skončily v jediném okamžiku poznání. Stále ještě má problémy; musí se vyrovnat se svou spoluzávislostí. Ale věřím, že to, co se jí stalo, jí pomohlo.
2. Opatrujte to vystrašené, zranitelné dítě ve svém nitru. To dítě nikdy nemusí odejít, i když se staneme soběstačnými. Stres je může dohnat k pláči. Z ničeho nic se může dožadovat naší pozornosti, když to nejméně očekáváme.
Jednou se mi o tom zdálo. Asi devítiletá dívka v mém snu byla opuštěna svou matkou na několik dní a nocí. Dlouho do noci běhala po ulicích. Nedělala žádné vážné problémy. Zdálo se, že hledá něco, čím by si ukrátila čas. Nechtěla být po setmění sama v domě. Samota ji děsila. Když se matka nakonec vrátila, sousedé si stěžovali, že její dcera běhala venku bez dozoru. Matka se rozzlobila a začala na dívku křičet. „Říkala jsem ti, že máš být doma. Říkala jsem ti, že nemáš dělat problémy.“ Dívka mlčela, dokonce ani neplakala. Jen tam tak stála s pohledem upřeným k zemi a pak řekla: „Myslím, že je mi špatně od žaludku.“
Nevyčítejte zranitelnému dítěti, že po setmění nechce být o samotě. Nemusíme sice dítěti dovolovat, aby za nás rozhodovalo, ale neměli bychom je ignorovat. Naslouchejte dítěti. Nechte je vyplakat, když to potřebuje. Utěšte je. Snažte se zjistit, co potřebuje.
3. Přestaňte hledat štěstí v druhých lidech. Zdroj našeho štěstí a pohody není v druhých; zdroj našeho štěstí je v nás. Naučte se soustředit se na sebe.
Přestaňte se koncentrovat na druhé. Soustřeďte se na sebe. Přestaňte hledat uznání a souhlas druhých lidí. Nepotřebujeme souhlas všech a kohokoli. Potřebujeme svůj vlastní souhlas. Všichni v sobě máme stejné zdroje štěstí. Všichni můžeme činit svá vlastní rozhodnutí. Posilujte svůj vnitřní zdroj klidu, pohody a sebeúcty. Styk s druhými pomáhá, ale nemůže být naším zdrojem. Posilujte zdroj citové jistoty ve svém nitru.
4. Můžeme se naučit spoléhat sami na sebe. Je možné, že se nemůžeme spoléhat na druhé, ale můžeme se začít spoléhat na sebe.
Přestaňte ignorovat sebe, své potřeby, své pocity, svůj život. Začněte se spoléhat na sebe. Můžete si důvěřovat. Můžete se vyrovnat s událostmi, problémy a vším, co nám život přináší. Můžeme věřit svým pocitům a rozhodnutím. Můžeme řešit své problémy. Můžeme se naučit žít se všemi nevyřešenými problémy. Musíme však důvěřovat lidem, na které chceme spoléhat – musíme důvěřovat sobě.
5. Můžeme spoléhat také na Boha. Bůh nás miluje. Naše duchovní přesvědčení nám může dát silný pocit jistoty.
Dovolte mi ilustrovat tuto myšlenku. Jednou večer, když jsem žila v jedné drsné čtvrti, musela jsem projít temnou uličkou, abych se dostala ke svému autu. Požádala jsem manžela, aby mě sledoval z okna, aby se mi nic nestalo. Manžel souhlasil. Když jsem šla přes temný dvůr, dostala jsem strach. Otočila jsem se a uviděla manžela v okně. Sledoval mě; byl tam. Přestala jsem mít strach a cítila se bezpečně. Napadlo mě, že stejný pocit bezpečí mohu najít ve vědomí, že mě neustále pozoruje Bůh. Snažím se na něho spoléhat.
Někteří spoluzávislí si myslí, že nás Bůh opustil. Zažili jsme tolik bolestných chvil. Naše potřeby nebyly uspokojovány tak dlouho, že se nám chce křičet: „Kam se poděl Bůh? Proč odešel? Proč dovolil, aby se tohle dělo? Proč mi nepomůže? Proč mě opustil?“
Bůh nás však neopustil. My jsme opustili sami sebe. Bůh je s námi a stará se o nás. Ale očekává, že s ním budeme spolupracovat a starat se sami o sebe.
6. Snažte se být nezávislí. Přemýšlejte o tom, jakým způsobem jste závislí na lidech kolem vás.
Začnete se starat sami o sebe, ať už žijete s někým, s kým chcete, nebo s někým, s kým se chcete rozejít. Colette Dowlingová nám radí, abychom to dělali s postojem „odvážné zranitelnosti“. To znamená: Máte strach, ale přesto to děláte.
Můžeme vnímat své pocity, hovořit o svém strachu, přijmout sami sebe a svou situaci a pak se vydat na cestu k nezávislosti. Jsme toho schopni. Abychom se o sebe mohli starat, nemusíme být stále silní. Pravděpodobně budeme mít pocity strachu, slabosti a beznaděje. To je normální a dokonce zdravé. Skutečná síla pochází z toho, že si uvědomujeme své pocity, nikoli z toho, že je ignorujeme. Skutečná síla nepochází z toho, že předstíráme, že jsme silní, pochází z toho, že si přiznáme své slabosti.
Mnozí z nás prožívají beznadějné noci. Mnozí z nás trpí pocity nejistoty a opuštěnosti. Mnozí z nás mají naléhavé potřeby, které chtějí být uspokojeny, a přesto se zdá, že jsou ignorovány. Občas je naše cesta mlhavá a kluzká a my ztrácíme naději. Máme strach. Vidíme jen temnotu.
Jednou v noci jsem jela autem v takovém počasí. Nerada řídím i za pěkného počasí. Byla jsem celá ztuhlá a vyděšená. Skoro nic jsem neviděla; reflektory osvětlovaly jen několik metrů silnice přede mnou. Byla jsem skoro slepá. Měla jsem panický strach. Mohlo se stát cokoli! Pak mě napadla uklidňující myšlenka. Reflektory sice osvětlovaly jen pár metrů silnice přede mnou, ale když jsem těch pár metrů ujela, viděla jsem dalších pár metrů. Nezáleželo na tom, že jsem neviděla daleko před sebe. Když jsem se uklidnila, viděla jsem tak daleko, jak jsem v tu chvíli potřebovala. Nebyla to sice ideální situace, ale když jsem se uklidnila, dokázala jsem ji překonat.
I vy můžete překonat beznadějné situace. Můžete si důvěřovat. Můžete důvěřovat Bohu. Jděte až tam, kam dohlédnete, a až se tam dostanete, uvidíte dál.
Žijte svůj život jeden den po druhém.
* * *
– z knihy Přestaňte být závislí, Melody Beattie
PREVZALI SME Z:
