Proč se vlastně sny a přání nesplní každému?
Brání tomu čtyři překážky.
1.První spočívá v tom, že od raného dětství jsme přesvědčováni, že to, co si vůbec nejvíc ze všeho na světě přejeme, je prostě neuskutečnitelné. S touhle myšlenkou rosteme a každý rok naše duše víc a víc obrůstá kůrou spousty předsudků a strachů a naplňuje se pocitem viny.
2. Pokud má člověk přece jen tolik odvahy, že svůj sen vyprostí z hlubin duše a nezřekne se boje za jeho naplnění, čeká ho další zkouška: láska. Ví, co by chtěl v životě získat nebo vyzkoušet, ale bojí se, aby tím, že nechá všeho a půjde za svým snem, nezpůsobil bolest svým blízkým. Nechápe, že láska není překážkou, že ničemu nebrání, naopak pomáhá na cestě vpřed. Protože ten, kdo mu skutečně přeje jenom dobré, bude vždy ochoten vyjít mu vstříc a vynasnaží se ho pochopit a podpořit.
3.Když člověk porozumí, že láska mu nepřekáží, ale naopak je mu oporou na cestě, číhá na něj třetí překážka: strach z nezdaru a porážky… Zeptáte se, zda porážky jsou nevyhnutelné. Ať jsou nebo ne, dochází k nim. Když člověk sotva začíná bojovat za svůj sen a svá přání, dopouští se z nezkušenosti mnoha chyb. Vždyť v tom právě spočívá smysl bytí – sedmkrát upadnout a poosmé se postavit na nohy. Tak proč potom, zeptáte se, máme vlastně následovat Svůj Osud, jestliže kvůli tomu máme trpět více, než všichni ostatní? Proto, že až budou neúspěchy a porážky za námi – a to se určitě stane – zakusíme pocit úplného štěstí a budeme si více věřit.
4. Strach ze splnění životního snu… Samo vědomí, že už už se splní to, o čem člověk celý život snil, naplní někdy jeho duši pocitem viny. Vidí kolem sebe mnohé, kterým se dosáhnout své touhy nepodařilo. A začíná pochybovat, zda on si to zaslouží. Zapomíná náhle, co všechno musel vystát a přetrpět, kolik toho musel obětovat ve jménu svého snu. Ze všech čtyř překážek je tato nejzáludnější, neboť ji zahaluje jakási záře svatosti, schopnosti zřeknout se plodů svého vítězství a radosti z dosaženého. Teprve poznáním, že si zasloužil, o co tak bolestně usiloval, se člověku odhalí smysl jeho bytí tady na Zemi.
Děti si odpírají svůj sen, aby udělaly radost rodičům, rodiče se zřeknou i života, aby dosáhli radosti pro své děti. Bolest a trápení vykupují to, co má přinášet jenom radost – lásku.
Tvrdíme, že naše sny jsou jen dětský rozmar, který se nedá uskutečnit. Vznikl jen proto, že jsme ještě nic nevěděli o skutečném životě. Zabíjíme své sny proto, že se bojíme pustit do Pravého Boje.
Prvním příznakem toho, že jsme začali zabíjet svůj vlastní sen, je náhlé zjištění, že nemáme dost času.
Druhým příznakem umírání snu je získání zkušeností. Přestáváme život brát jako jedno velké dobrodružství a začínáme si myslet, že bude moudré, správné a spravedlivé, nebudeme-li od něj chtít příliš mnoho. Kdybychom se pokusili vysoukat se mimo zdi své všední existence, dolehl by k nám zápach prachu a potu, spatřili bychom dychtivé obličeje bojovníků, uslyšeli třesk lámaných kopí a ucítili hořkost porážky. Nám však nebude dáno poznat radost, velikou radost naplňující srdce těch, kdo bojují. Neboť pro ně nemá význam vítězství nebo porážka. Význam má pro ně pouze to, že se pustili do Pravého Boje.
A konečně třetím příznakem ztraceného snu je smíření. Život se začíná podobat nedělnímu večeru: chceme od života jen málo, ale jsme také ochotni jen málo co obětovat. Začínáme se pokládat za dospělé, zralé lidi. Jsme si jisti, že jsme se definitivně zbavili dětských snů a mladických fantazií a usilujeme pouze o – jak je zvykem říkat – úspěchy v pracovním i osobním životě. A jsme překvapeni, když naši vrstevníci náhle říkají, že by chtěli od života ještě něco víc. Ve skutečnosti však v hloubi duše tušíme, že tohle všechno se děje proto, že jsme odmítli bojovat za svůj sen, že jsme odmítli účastnit se Pravého Boje.
Když se zřekneme snu a nabudeme smíření, nastává krátké období klidného života. Potom však se zavražděné sny začínají rozkládat a hnijí v nás. Otravují veškeré naše bytí. Začínáme být krutí nejprve ke svým nejbližším a pak i sami k sobě. V té době také propukají nemoci duševní i tělesné. Naše zbabělost nás přivádí právě k tomu, čemu jsme se chtěli vyhnout, když jsme odmítli bojovat – ke zklamání a porážce. A potom jednoho krásného dne se zápach hnijících snů stane nesnesitelným a nám se těžce dýchá a přejeme si zemřít. Smrt nás zbaví naší sebejistoty, starostí i vražedného klidu nedělních večerů.
Paulo Coelho
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/paulo-coelho-ctyri-prekazky-na-ceste-za-snem/
