Pocit viny jako brzda v hojnosti

Jak pro mě může být pocit viny brzdou v tom, abych si přitahovala všechno to, co si přeju?

Pocit viny bývá velkou brzdou duchovního růstu. Kde se ve mě ten pocit viny bere? A proč? Vždyť jsem neudělala nic špatného…

Hluboko v sobě nacházím pocit viny, protože právě v okamžicích, kdy jsem si to v dětství úžasně užívala, kdy jsem byla spokojená a šťastná, přišel někdo, kdo mi dal najevo, že tohle je jen hra pro děti, a že až budu žít ten opravdový dospělácký život, tak to tak lehké nebude. Život už nebude hra, už si to nebudu užívat a rozhodně to nebude jednoduché. Slýchala jsem, že za úspěchem stojí velká dřina a že bez práce nejsou koláče. A už rozhodně mi nebudou do huby létat pečení holubi…

Na jedné straně bychom chtěli, aby k nám hojnost (tedy dostatek všeho toho, co si představujeme, že ke spokojenému životu patří) plynula stále, snadno a často, na straně druhé v sobě máme vzorce, že ten, kdo získává snadno, si hojnost nezaslouží, že je to podfuk, že ten někdo někoho nějak využil, zneužil svou pravomoc a podobně. Naše mysl se brání uvěřit tomu, že člověk může žít v hojnosti a splňovat všechna pravidla “duchovního” bytí. Pokud je něco snadné, pak to nebude mít dlouhého trvání.

Je to ale  naše mysl, kdo stanovuje, jakým způsobem se k nám hojnost bude dostávat. Jsme zvyklí uvažovat tak, jak jsme se to naučili, posuzovat co je možné podle toho, co známe. Chceme vše pochopit hlavou, abychom určili, zda se to může stát. Pokud nám daný vzorec chybí, automaticky mysl přejímá názor, že to není možné a odsunuje takovou možnost daleko od nás.

Takže pak nastává situace, že si něco přejeme, ale vysíláme opak. Přitahujeme si hojnost toho, co nechceme, jako důkaz, že svět není peříčko, že se musí makat, aby člověk mohl přežít a že kdo má hodně peněz, je nejspíš zloděj nebo měl prostě jen štěstí.

I zde funguje zákon přitažlivosti. Přitahujeme si to, co cítíme, to co prožíváme. Pokud nitrem nevěřím, že se něco může stát, pak si přitahuju ještě víc nevíry v to, že se to stane a vesmír udělá opravdu všechno pro to, abych prožívala neustálé zklamání.

Pokud je ještě pocit viny “prošpikován” závistí, přitáhneme si nedostatek a nespravedlnost. Kdyby byla spravedlnost, tak se nemůže stát, že jeden bude mít miliony a druhý nemá na chleba… Jenže takto uvažuje pouze ego. Duše ví, že vše se děje jak má a že se nám dostává toho, co si zasloužíme. Opět zde funguje zákon přitažlivosti, který jako dokonalý nástroj ukazuje, co z nás vychází. Naše pocity jsou toho výsledkem…

Pocit viny je jen starý program, který nosíme v sobě. Je převzatý automaticky od našich nejbližších. Programy, které nám nevyhovují, můžeme přetvořit tak, aby nám vyhovovali. Pocit viny lze přetvořit na pocit vděku za to, co chci. Pro někoho může znít falešně to, že budu vděčná za něco, co ještě nedržím ve své ruce…Ve skutečnosti vše probíhá v tento okamžik. Když si představíme kanály na naší televizi, tak víme, že všechny kanály vysílají ve stejný okamžik. My ale sledujeme jen jeden kanál. Mezi kanály můžeme volit. I mezi našimi realitami volíme. Tím, že vyjádříme vděk, vysíláme vesmíru velké děkuji. A on nám pošle ještě více toho, za co děkujeme.

Takto si přitahujeme do svého života to, po čem toužíme. Je to tak jednoduché, a přitom pro většinu lidí tak nesnadné…právě proto, že v sobě mají vzorce odmítání přijetí něčeho, co ještě necítí fyzicky ve svém bytí. Jde o to, že vše dostaneme, až když to máme. Když děkujeme za práci a vyjadřujeme vděk za to, že máme práci svých snů (pozor ale, nejde to udělat “falešně”, tedy pusou říkat děkuju, ale nitrem to popírat, je třeba to procítit přes srdce jako pravdivé), pak se tak stane. Síla našeho prožitku určuje za jak dlouho se tak stane. Pokud budu teď vysílat vděk za práci, ale vzápětí si řeknu “tak já tomu věřila a stejně nic”, je to jako bych zalévala semínko v květináči a přestala mu dávat vodu zrovna v okamžiku kdy se začínalo klubat…

—

Mějte krásný čas,

s láskou Jolana
www.nova-cesta.com, www.jolanadominguez.cz