Pokora a její role v uzdravování lidské duše

Nedostatek pokory znamená pýchu a pýcha je to nejhorší, co člověka může potkat. Právě pýcha – tj. absence pokory – stojí v prvopočátku spousty somatických chorob. Protože nemít pokoru znamená porušovat přirozené zákony života. Znamená to žít v iluzi a podporovat bujení vlastního egoismu. Pokora je naopak branou, často opomíjenou, k uzdravení nejen charakteru, ale i těla.

Očistný princip pokory je krásně vyobrazen ve známé pohádce Mrazík. Ruský mládenec Ivánek zde za svou namyšlenost dostává trest (poškození – zohyzdění fyzického těla) a musí napřed projít zásadní změnou charakteru (získat pokoru a úctu k druhým), než dostane svou původní podobu zpět. Nebo-li, jak říká S. N. Lazarev, nemoc – to je forma ponížení. Radikálním lékem je podle Lazareva odpoutání od všeho egoistického a naprosté přilnutí k Bohu.

 

Pokora je poznání srdce

Podle učení Lyricusu je pokora pociťována jako „uvolnění do pravého poznání“ – osvobození z tyranie ega. Když jsem na jaře minulého roku strávil 10 dní ve tmě (viz článek: Terapie tmou – jak může pomoci tělu i duši), bylo mi umožněno zřít pokoru jako naprosto zásadní nutnost pro návrat k pravé harmonii (nechť si už pod tím čtenář představí cokoliv – uzdravení, zlepšení životních podmínek, vzestup na vyšší úroveň atd.) Stejně jako v pohádce Mrazík, i zde jako by se pomyslná „závora“ neotevřela dříve, než zaujmeme zmíněný vnitřní postoj. A jak se to dělá?

 

Ve svých kurzech (zaměřených na rozvoj pozitivních stránek, jako je vděčnost, odpuštění, empatie, optimismus, vnímavost ad.), používám postupy a techniky nezávislé na jakémkoliv náboženství. Pokud se ale máme bavit o pokoře a o tom, jak ctnost pokory ve svém životě více rozvinout, je fér zmínit, že ty nejúčinnější „techniky“ na „rozvoj“ pokory jsou odpradávna doménou právě náboženství a dalších spirituálních systémů, jako je např. jóga.

 

Vnoření se do pokory

Pokora znamená být nejmenším z nejmenších. Je to stav posvátné úcty. Uvědomění si vlastní malosti v protikladu k nekonečnému, obrovskému vesmíru (často mají spontánně prožitek pokory kosmonauté při letu otevřeným vesmírným prostorem po opuštění planety Země). Pokora ale neznamená být ponížený, zakřiknutý, nevýrazný. Pocity méněcennosti jsou totiž minimálně tak destruktivní jako namyšlenost. Naopak každý velký člověk má v sobě alespoň elementární vědomí pokory. Brilantně je tento charakterový postoj vystižen pro změnu v české pohádce Honza málem králem, ve větě: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“.

Z psychologického hlediska platí, že s mírou pokory je svázána míra sebereflexe, moudrosti, a schopnosti nezaujatě posoudit své schopnosti. Pokorný člověk nemá potřebu porovnávat se s ostatními, či je dokonce soudit. Ví, že si nikdy nemůže být jistý v tom, že je schopen za všech okolností rozlišit dobro od zla. Nikdy nebude sám sebe stavět do role Boha. Bude si vědom svých chyb a omezení. Jak mi kdysi řekl jeden moudrý mistr: „Když si někdo myslí, že žádné chyby nemá, tak se nesnaží být lepším člověkem. A když se nesnaží být lepším člověkem, tak stagnuje. A stagnace, to už je porušení zákonů života.“

Služba druhým – pokora v praxi

Na závěr slíbené konkrétní postupy, které se odpradávna používají duchovními tradicemi k silnějšímu vnímání pokory:

1. zaujetí zvláštních tělesných pozic (poklony v buddhismu, pokleknutí či pozice v lehu na břiše v křesťanství, asány v józe ad.),
2. verbální pokání (např. v moderní verzi, havajské technice Ho´oponopono, vyjádřené stále dokola opakovanými větami: „Omlouvám se, prosím, odpusť mi“),
3. vnitřní zaměření pozornosti na Boha (které nalezneme např. v dílech křesťanských mystiků) a
4. služba druhým (tak jako Ivánek v pohádce Mrazík nebo žáci himálajských mistrů, můžeme i my v každodenním životě konat „dobré skutky“. Trénink vůle a charakteru pak může zahrnovat i nepříjemnou, náročnou, fyzickou práci.)

Není nic trapnějšího, než když se někdo vychloubá a povýšeně vyzdvihuje svou osobu. Chybí-li někomu pokora, je velmi pravděpodobné, že se to časem promítne i do jeho fyzického zdraví. Jak totiž pravila jedna moudrá žena: „Pokora, to je úplný základ – kdo ji nemá, tak je ve své podstatě chudák.“