PRÁCE NA SOBĚ

„Před tím, než jsem se dopátral problému, snažil jsem se ho řešit ihned a pokoušel se ho v duchu celý obsáhnout. V jemném plánu vznikalo ohromné přetížení, které časem mohlo vyústit v těžké onemocnění. Organismus tady okamžitě vydával obrannou reakci – vznikala apatie, neochota zabývat se tímto problémem.

Zoufal jsem si. Uběhla nějaká doba. Situace mě znovu přiváděla ke stejnému problému. Neochotně jsem řešil nevelkou část, potom ještě jednu, potom trochu více, přiměřeně svým silám. A potom jsem již bez námahy a spěchu vyřešil celý problém. “ Doslova na každém vystoupení mi lidé říkají jedno a totéž: „Četla jsem všechny knihy, viděla videokazety – výsledky se nedostavily.“

Dříve jsem odpovídal:
– Informace je zcela dostatečná. Jestliže druzí vyřeší nejtěžší problémy, proč Vy nemůžete?
Potom jsem řekl sám sobě: když člověk nemůže, znamená to, že nechce vnitřně. Jestliže podvědomě nechce pracovat, znamená to, že něco nechápe, nesprávně se staví k sobě a světu. Musím mu pomoct. Nyní radím jinak: začněte se překonávat postupně. Vezměte si nějaký jeden úkol. Například, dnes nebudu o nikom špatně smýšlet, ve všem budu vidět Boží vůli.

Dokonce, i když proces trvá jen zlomek vteřiny, je v něm začátek, vývoj a konec. V jemném plánu je obsažena minulost, přítomnost a budoucnost celého Vesmíru. Jestliže má jakýkoliv proces začátek a konec, znamená to, že i Vesmír má začátek, vývoj a návrat k výchozímu bodu, tedy konec. V každém kroku člověka je skryta celá cesta, kterou prošel a musí projít. Naučte se dělat jeden krok, a i Vy projdete celou cestu. „Oči se bojí, ale ruce pracují,“ – říkali naši předci. „Strach má velké oči.“ Oči, čili naše vědomí, disponují příliš malou energií. K řešení jakéhokoliv úkolu je potřeba na nějakou dobu zabrzdit vědomí a napojit se na iracionálno. Jak říkají malíři, obraz je potřeba začínat citem, intuicí a dokončit vědomím, pochopením.

Radím ženě, která nemůže přijmout chování svého manžela:
– Pro začátek řešte jen jeden úkol. Naučte se na manžela pohlížet jako na dítě, i kdyby provedl cokoliv. Pokud se Vaše láska ničím nebrzdí a nezakolísá ani na vteřinu, pak je možné přistoupit k dialogu a výchově. Pro mnohé ženy to vypadá takto: „Nechci, aby pil, a on to nesmí dělat.“ Jinými slovy její přání je neotřesitelné a muž se tedy musí změnit. Výchova – to je pomoc druhému. Jestliže muž pije, znamená to, že je mu špatně. Tedy, je potřeba změnit sebe samu a pomoct změnit se manželovi. Mnohé ženy ani nemají ponětí, jak snadno mohou změnit jiného člověka, když se samy do hloubky změní. Jen je potřeba udělat první krok ke změně. Ne krok k námitkám, ale k lásce. Ve Vesmíru není ani důvod, ani příčina, které by mohly ospravedlnit zřeknutí se lásky. Vytváříme je sobě sami, když se klaníme vědomí a touhám.

Dříve, když v mé duši vznikal strach, přizpůsoboval jsem mu situaci. A čím silnější ve mně byl pocit strachu, tím strašnější situace jsem si představoval.

Jak uvažuje žárlivý manžel? Objevil se u mě pocit žárlivosti, to znamená, že je mi manželka nevěrná. A čím silnější je ve mně tento pocit, tím neslušněji se chová manželka. Takový je princip západního myšlení. Protože vědomí je druhotné, pak, pokud se objevila nějaká myšlenka nebo cit, znamená to, že je vyvolaná vzniklou událostí. Na Východě je jiný vztah k vědomí, neboť tam je vědomí prvotní. A pokud v sobě člověk dlouho nosí nějakou myšlenku nebo cit, znamená to, že musí dojít k analogické události. Jestliže budeme na situaci pohlížet z úzkého pohledu, pak je nemožné pochopit, že pravdu mají ti i druzí. V jemném plánu je prvotní vědomí, ve vnějším – situace. Cit a vědomí – to je situace. Zde je možné postavit znaménko rovnosti s doplněním určitého koeficientu. City se stávají situací, situace se mění v pocity. Když jsme v nepříznivé situaci vyvolávající strach a urážku, skrze lásku zachováváme jednotu s Bohem, přestáváme být otroky situace. Když se v duši objevuje neuvědomělý strach, nevíra v sebe, pochyby a sklíčenost, pak my, při směřování k Bohu a zachování lásky přestáváme záviset na našich myšlenkách a citech. V tom spočívá podstata vývoje. Každou vteřinu překonáváme závislost na okolním světě, svých touhách, na svém vědomí. Neděláme to jedním gigantickým skokem, ale krok za krokem. „Cestu zdolá kráčející,“ – říkali předci. Tady je hlavní nezastavovat se.

Ale nyní se vrací moje vědomí ke každodenním problémům. Přicházím do kanceláře, zajímám se o aktuální záležitosti.
– Volala žena, u jejího dítěte došlo k prudkému zhoršení, přičemž zejména po příjmu. Je vyděšená, myslí si, že udělala něco nesprávně.
Usedám za pracovní stůl, vytáčím číslo jejího telefonu. Slyším hlas ženy, která říká, že výsledky rozborů dítěte jsou mnohem horší, lékaři trvají na okamžité hospitalizaci a aktivním léčení. Vzpomínám si: dítě má patologický vývin ledvin.
– Co mám dělat? – ptá se matka. – Rozbory jsou prostě hrozné.
– Pole dítěte je normální, – říkám, – vidím zjevné zlepšení, prostě probíhá obvyklé čištění. Takové čištění probíhá, když lidé čtou mé knihy nebo se dívají na videokazety. A přestože teď s Vámi provádím příjem po telefonu, věřte mi, že informace je zcela dostačující, aby dala do pořádku Vás i dítě.
– Vlastně u něj enuréza zmizela, – povzbuzeným hlasem říká žena.
– Tak vidíte, bavíme se spolu nějakých pět minut – enuréza zmizela, vnější stav dítěte je lepší, a na to, že se očekává čištění, jsem upozorňoval. Co se týče rozborů, ještě jednou opakuji, že nemá cenu panikařit. Nepřestávejte pracovat, promluvte si s lékaři, po nějaké době zopakujte rozbory.
Žena děkuje a pokládá sluchátko. Za několik dní volá její známý a říká, že výsledky opakovaných rozborů jsou prostě vynikající.
– Volal ještě někdo? – zajímám se u spolupracovnice.
– Volala matka dívky, kterou málem znásilnili. Stav dívky se prudce zhoršil, chová se agresivně.
– A co matka chce, – divím se, – aby se za jedenkrát, bez mučení zbavily všech problémů? Této ženě brání její vlastní stereotypy. Přišla na příjem k léčiteli, zaplatila peníze a on ji musí okamžitě vyléčit. Po seanci musí dojít ke zřetelnému, stabilnímu zlepšení a odstranění problémů. Zapomíná na to, co přečetla v mých knihách: na příjmu je pacientovi ukázán směr, na příjmu probíhá zrychlení všech procesů, na příjmu vystupuje veškerá špína z hlubin na povrch.

Nakolik je člověk připraven změnit se, natolik rychleji a snadněji probíhá uzdravení. Nejprve očišťujeme duši a při tom můžeme tělesně strádat. 
Pokud chceme vyléčit jen tělo, je lepší se obracet na chirurga. I když, jak můžeme odsuzovat pacienta, kterému mnohých stovek let medici tvrdili: „Dám ti tabletku, prášek, bylinku, stane se zázrak, uzdravíš se!“ A čím dále se rozvíjí medicína, tím intenzivněji přesvědčuje o tom, že je potřeba vynakládat stále méně úsilí na vyléčení.

Medicína vždy léčila jen tělo, nechápala, že prostřednictvím těla působíme rovněž na duši. Náboženství léčilo duši, skrze ni působilo na tělo. A dříve náboženství, aby pomohlo duši, připouštělo přísný vztah k tělu, při omezení jeho potřeb, a leckdy ho vědomě ničilo. Nyní medicína, aby pomohla tělu, stále aktivněji zasahuje do duchovních struktur a ničí je. Roste pragmatismus, medicína se stává stále více bezduchou. Ale tělo je spojeno s duší a duše s tělem. V západní medicíně je tělo stavěno několikrát výše než to, co je nazýváno duší a vědomím. A kvůli zdraví větší části je možné zničit tu menší. Jestliže je vědomí druhotné, a tělo prvotní, pak za každou cenu, musíme zachránit tělo a pak zachráníme vědomí. Pro chirurga je to naprosto přijatelné myšlení. Čím lépe se bude cítit tělo, čím více budou uspokojovány jeho potřeby, tím lepší to bude pro vědomí a duši člověka.

Historická zkušenost vypadá trochu jinak. Tělo a duše jsou spojeny, ale pohybují se v různých směrech. Jestli postavíme školu, oblečeme dítě do školní uniformy, najdeme dobré pedagogy, přinese mu to vývoj. Ale pokud dítěti neposkytneme základy mravnosti, které vycházejí v první řadě skrze omezení jeho přání, pokud ho nenaučíme, omezujíce sebe, starat se o jiné, pak fyzický princip, přenesený na duchovno, nepřinese budování, ale zničení. Pokud se člověku dějí nešťastné události, pokud je nemocný, je to nerozlučně spjato se stavem jeho duše. S nemocí je možné bojovat působením na tělo a duši. Zdraví duše – to je dříve či později zdraví těla. Zdravé tělo – to zdaleka není vždy zdravá duše. 
Znamená to následující: abychom překonali nemoc, je potřeba v první řadě pomoct duši člověka a potom jeho tělu.
Duše je očišťována láskou, jejíž prostřednictvím se spojujeme s Bohem, a bolestí loučení s lidským. Dokud pomoc tělu neškodí duši, medicína pomáhá. Jestliže jsou pro pacienta zájmy těla na prvním místě, je medicína buď bezmocná, nebo škodí jeho duši. Mnozí se dosud modlí za to, aby pomohli svému tělu nebo zlepšili svůj osud. A tehdy vzniká strach o své tělo, o svůj život, přicházejí pochyby a sklíčenost. Strach a očekávání jsou těsně propojeny. Čím více je člověk zapomínající na duši zaměřen na svůj fyzický blahobyt, čím více očekává co nejrychlejší uzdravení, tím marnější jsou jeho snahy vyléčit se. Strach – to je ukazatel nevíry v Boha, zřeknutí se lásky.

Vysvětluji to pacientům takto:
Změnit se můžete jen prostřednictvím zřeknutí se lidského a přenosem opory na Božské.
Když se obracíte k Bohu, musíte přebývat v absolutní vnitřní samotě. Vedle Vás nesmí být nikdo z blízkých. Nesmí být přítomno to, co Vás těší, a to, co Vás rmoutí. Proto před tím, než se obrátíte k Bohu, zřekněte se všeho jak tělem, tak i duší a duchem. Když očekáváte hosta, uklízíte pokoj tak, aby to odpovídalo jeho vkusu a přáním, aby tam mohl žít. Vaše duše – to je pokoj. A aby sem přišlo Božské, musí v ní být láska. Tedy, pokud se chceme obrátit k Bohu, v duši musí být cit lásky. Ale jestli v ní panuje strach, sklíčenost, lítost, kontakt se neuskuteční. Viděli jste, jak vzlétá raketa? Nemůže vzletět bez paliva. Ale potom, když stoupá na oběžnou dráhu, palivové nádrže jsou shazovány. Začínají překážet. Stejně jako i u nás. Ze začátku chápeme, že láska k Bohu nám dává zdraví, blahobyt, rozvoj. Směřujeme k Bohu z touhy být zdravými a šťastnými, a proto nás musí přestat znepokojovat naše zdraví a blahobyt.

Musíme pocítit, že spojení s Bohem – to je nejvyšší štěstí. Kvůli tomuto štěstí k Němu směřujeme. K tomu, abychom vystoupali na následující schod, musíme se odrazit od toho předchozího. Člověk se začíná obracet k Bohu nejprve proto, aby zachránil svoje tělo, potom proto, aby zachránil svou duši, a až potom se rozvoj jednoty s Bohem stává nepřetržitou potřebou a štěstím. Včera jsme k tomu udělali první krok, dnes děláme druhý, zítra bude třetí.

Zdroj: Sergej N. Lazarev
z knihy: Diagnostika karmy 9, téma Práce na sobě