Pravda a iluze

Krishnamurti: „Dokud to, co vidím v zrcadle vztahů k ostatním zavrhuji, nemohu viděné pochopit.“

Pozorování sebe sama

Chceme-li něco vidět tak, jak to opravdu je, musíme všechno oceňování, posuzování, zavrhování dát stranou. To je ovšem jen začátek a velmi povrchní. My však skutečně musíme zažít, co se děje a nesmíme to popírat, potlačovat, odstraňovat; musíme to zjistit a uvědomit si plný obsah svého pozorování. Myslíme-li to opravdu vážně a pronikli-li jsme tak daleko, že můžeme zažít, že rozum přestane vytvářet ze sebe představy a iluze, protože tehdy zachytil souhrn svého vlastního bytí, stane se jasným a klidným.

Tento průběh netrvá jen okamžik; je spíš něčím trvajícím a živoucím, jako neustálé zaostřování ducha, a mezi tím, co se odehrává, není náš duch už takový, jaký byl. Nevydává již žádné představy, klamy, iluze. A teprve tehdy, až se stala naše mysl klidnou a tichou, nastává možnost zažít to, co nevychází z ní samé. Vyžaduje to ovšem hluboké pátrání, pomalé zrání.

Člověk, který se jen připojuje, následuje, souhlasí nebo popírá, nemůže nikdy poznat Pravdu. Proto je krajně důležité pro ty, kteří pečují o blaho lidstva, aby odložili svou příslušnost k organizacím a marnivostem a pátrali hluboko v sobě. Náboženství není v podstatě ani dogmatem, ani vírou. Být náboženský neznamená ani chodit do kostela, ani sledovat určité zvyky. To není náboženství. To je pouze vynález lidí, aby mohli druhé ovládat. Chceme-li zjistit, zda existuje něco mimo naše absurdní a dětské myšlení, Skutečnost, musíme toto vše odložit, což je ovšem pro mnohé lidi velmi těžké.

Svoboda myšlení

Neexistuje svoboda myšlení, všechno myšlení je podmíněné. Osvobození přijde, až pochopím, že mé myšlení je podmíněné a právě tím se od své podmíněnosti osvobodím. To znamená, že nadále nesmím posuzovat v pojmech jako katolík, hindu, buddhista, Němec apod., nýbrž vůbec nemyslím, jsem čistě pozorující a velice pokorný. Žádné myšlení nemůže rozřešit problém našeho bytí.

Tím ovšem nemyslím, že máme být jen bez myšlenek. Naopak. Chceme-li pochopit svůj myslící postup, nesmíme myšlenky přijímat ani odmítat, ale jen napjatě pátrat. Když však rozum pochopí svůj vlastní postup myšlení, nastane základní revoluce, podstatná změna, které nebylo dosaženo vědomou námahou. Tato změna se neděje v čase. Nemůžeme si říct: ona nakonec přijde, musím na to pracovat, musím dělat to nebo ono. Naopak – dokud uvádím čas jako faktor změny, změna nepřichází. Musíme dokonale porozumět sobě samému, jak ve svém vědomí, tak ve svém podvědomí. A není to tak těžké, obrátíme-li k tomu jednou svoji mysl.

Chceme-li své bytí opravdu propátrat, můžeme činit snadná odhalení. Odhalujeme se každým okamžikem – když nastupujeme do autobusu, když s někým mluvíme, jíme, atd. Snadno můžeme o sobě vše zjistit, jdeme-li jen za tím. To bohužel většinu lidí nezajímá, protože by se museli vážně snažit o trvalé pátrání. A protože jsou tak povrchní, uspokojují se slovy jako Bůh, láska, krása, jmenují se křesťany, ateisty, Němci, hindy a myslí si, že tím celý problém rozluštili. To všechno musíme odstranit, nechat padnout a to je možné, když se začneme opravdu hluboce poznávat. Jen s pochopením svého vlastního bytí můžeme něco odhalit, něco, co je mimo všechny hranice. Nemá smysl jen opakovat něčí slova nebo se je učit nazpaměť. To, co se opakuje, nemá význam. Platí jen to, co sami zažijeme, co přímo pochopíme.

Ovlivňování druhých

Považuji přání ovlivňovat druhé za jeden z nejdůležitějších zájmů člověka. Děláme to všichni, že? Pokoušíme se ovlivňovat syna, dceru, ženu, celé okolí, protože si myslíme, že víme to, co druzí nevědí. To je druh marnivosti. Co víte? Co víte opravdu? Velmi málo. Můžete být i velkými vědci, nahromadit spoustu vědění – to vše jsou jen bezcenné paměti. Co víte nad to? A vy chcete ovlivňovat správným způsobem druhé.

Víte především, co je myšlení? A existuje vůbec správné myšlení? Když jdeme za Pravdou, neexistuje dobrý, ani špatný vliv. Každé ovlivňování musí přestat, chceme-li zjistit, co je správné. Proto se mi jeví každé ovlivňování druhých naprosto nezralé a falešné.

Správná meditace

Otázka obsahuje kromě toho ještě problém meditace. Nevím, jestli na to přistoupíte, neboť je to velmi složité. Dokud nepoznáte, co meditace je a jak se medituje, nemá život hloubku. Bez meditace postrádá život vůni, krásu a lásku. Meditace je něco mohutného, vyžaduje vnímání a hluboký úsudek. Víme a cítíme to příležitostně.

Sebepoznání je počátkem všeho meditování – je věděním o cestě vlastního myšlení a schopností sledovat myšlenku až do zdroje. Není snadné sledovat myšlenku až k jejímu konci, protože jiné myšlenky se do toho neustále pletou, proto říkáme, že se musíme naučit koncentraci. Koncentrace, kterou považujeme za nutnou k meditaci, je ve skutečnosti druhem omezení, vyloučení všeho, zúžení.

Když tedy položíme otázku – jak mám meditovat, je důležité pochopit důvod proč se ptám jak. A když se do toho ponoříme, zjistíme, že už meditujeme. To je však jen začátek. Při meditaci není myslitele s jeho myšlením, není žádný sledovatel a nic, co by bylo sledováno. Je to spíš stav bytí, bez toho, který prožívá. Abychom však došli tak daleko, musí rozum opravdu pochopit svůj průběh myšlení. Jestliže jej nepochopí, uvězní se opět ve svých vlastních představách, ve vlastním vizionářském výtvoru.

Meditace je postup, při kterém sami sobě rozumíme, a to je počátek. Sebepoznání přináší moudrost. A mezitím, co mysl začíná chápat svůj vlastní postup, stane se tichou, velmi tichou a klidnou, bez jakéhokoliv pocitu pohybu nebo přání. Potom v takovém stavu zrodí se něco Nezměrného.

Texty Jiddu Krishnamurtiho, lze najít například zde: http://www.jiddu-krishnamurti.net/cs/

zdroj:

http://zivotni-energie.cz/pravda-a-iluze.html