Znovu dávam článok spred dvoch rokov. Je stále aktuálny. Stále dokola opakujeme rovnaké chyby..
Chcela som písať článok. Článok z posledných týždňov, zo sedení a stretnutí s ľuďmi. O tom, ako sa nepočúvame, ako nežijeme prítomnosťou a hlavne o tom, ako si neuvedomujeme, čo svojimi slovami páchame.
Nie len na dušiach našich blízkych. Svojim sebapresadzovaním zhadzujeme ich sebavedomie doslova pod zem. 
Naše JA predsa najlepšie vie, čo je pre iných dobré a správne. A že oni chcú niečo iné? No to tak! Budeme toľko kričať, tlačiť a nástojiť (a pokojne použijeme aj čiernu mágiu), len aby sme dosiahli svoje. Napriek slobodnej vôli ostatných. S klapkami na očiach vidíme len svoj smer, nevnímame okolie. Aj napriek tomu, že sa správame ako úplní idioti – zaslepení vlastnou „pravdou“. Presvedčením, že „ja viem, čo je pre toho druhého najlepšie“. Páchame „dobro“ – ale len zo svojho uhla pohľadu. Vlastný pocit veľkosti, pravdy nás doháňa k hlúpostiam. Závislosť na partnerovi, lipnutie na vzťahu nás „oprávňuje“ sa správať k partnerovi ako ku svojmu majetku. Prosím, preberte sa!!! Dovoľte iným aby robili čo sami chcú, čo oni sami pokladajú pre nich samotných za najlepšie. A ak nás nechcú vo svojom živote – REŠPEKTUJME ich rozhodnutia. Ale HLAVNE – KOMUNIKUJME! Používajme láskavé slová, nekričme, neútočme, nevyťahujme veci z pred sto rokov. Súčasnosť je iná, ľudia rastú, menia sa, aj my sami sa neprestajne meníme – ak chceme, ak sa poučíme … ak nebudeme páchať to, čo nechceme, aby bolo nám robené… A hlavne – počúvajme sa vzájomne. Ak nám niekto niečo vytýka, skúsme sa pozrieť sami na seba objektívne a spýtať sa – nemá náhodou pravdu? Zlezme z výšky vlastného ega do úrovne srdca a vnímajme sa.
Chcela som písať článok, ale článok pod mojim úvodníkom hovorí za všetko. Prosím nielen rodičov, ale aj manželov, partnerov, zaľúbených, čítajte …
Do konca roku budú ťažšie energie, rekapitulácie vlastného vnútra, strachy o budúcnosť. Kontrolujte svoje myšlienky a všetko čo k Vám prichádza berte LEN ako informáciu. Pravda býva často úplne inde a iná, ako ju momentálne vnímame. Nič nie je také, ako sa na prvý pohľad zdá a s odstupom (cez vnútorný pokoj) dokážeme mnoho pochopiť. Prestaňte prijímať mediálne klamstvá a vnímajte to, čo je za informáciami, ktoré sú nám predkladané.
Prajem Vám veľa Svetla vo Vašom vnútri, aby svietilo v dňoch tmy a nevidenia krás sveta. Prajem Vám pevné nohy, zapustené do Zeme, aby ste ustáli všetko, čo si Vaša duša vybrala zažiť, zvládnuť. Prajem Vám pokoru a vďačnosť, cez ktorú si uvedomíte, že všetko, čo máte je presne také, aké Vaša duša momentálne potrebuje. Lebo skúšky sa stupňujú a preverovania neprestávajú… a to najdôležitejšie – kto seje vietor, zberá búrku. Kto si čo navarí, to si zje. …. Ak už nič iné, toto nech je pre Vás upozornením. V súčasnosti si totižto vytvárate vlastnú budúcnosť, budúcnosť potomkom.
Mária 🙂
A tu je článok:
RODIČŮM
Chtěla jsem tenhle příspěvek napsat už v dubnu, protože tehdy mě k tomu inspirovala jedna vzteklá maminka ve škole, kam chodí náš Vojta. Vzpomněla jsem si na to v lázních, ale tam jsem se k tomu nedostala, protože jsem ve volném čase psala, co všechno tam podnikám.
Nicméně už tam mi došlo, že se mi tam za celých 14 dní nepodařilo potkat žádného agresivního nebo vzteklého rodiče. Všichni tam na svoje děti láskyplně promlouvali, hladili je ve vlasech a kupovali jim zmrzliny. Možná to bylo tím prostředím, které Jeseník nabízí a tou úžasnou energií, nebo prostě i tím, že to není velké město jako Praha, kde se k sobě lidi vzájemně leckdy chovají jako kreténi.
Toto jaro (teda nejenom toto, ono je to celoročně, ale tehdy jsem si řekla, že je to už za hranicí normálnosti), jsem začala všímat jak většina rodičů, kteří si chodí vyzvedávat ratolesti do školy, jsou neskutečně rozhození, vytočení, nasraní a zneuznaní.
Vyjde holčička (2.třída) a maminka místo pozdravu hned ostře praví:
„Cos měla dneska z tý češtiny“?
„Dvojku“, pípne ta malá s culíkem.
„No tak to si buď děvenko jistá, že tu dvojku dostaneš i na vysvědčení“, řekne jí nasupeně.
Ta malá s culíkem sklopí oči dolů na podlahu a chce se jí tam nebýt.
„A co bylo z matematiky a co bylo z prvouky?“
Ta malá s culíkem by něco chtěla říct, ale ta velká bez culíku s účesem z devadesátých let, orlím nosem a nasraným obličejem jí to nedovolí a pokračuje přede všemi dál: „Tak to jako zapomeň na nějakýho psa. Žádnej pes nebude. Tobě nestačí, že ta Anetka ze třídy je daleko lepší než ty? Takže pokud se nesrovnáš, tak Ti jasně říkám, že žádnej pes!!!“ a žene ji z dveří ven.
Říkám si v duchu, že ještě slovo a skočím po ní. Udělalo se mi z ní zle, jak tu holku zadupala do země kvůli blbý dvojce. Kráva.
Přijde další, tentokrát kluk. Má díru na teplácích na koleni. Náš Vojta takhle propunkoval asi 40 tepláků a 20 džín, protože si hráli ve školce i ve škole o přestávce s auťákama a prostě to prošoupal. Tisíckrát jsme mu domlouvali, až to nakonec klaplo u jedněch džín, který jestli zase proděraví, tak vysype kasičku a koupí si je za svý. Od tý doby přestal chodit ze školy s dírama.
Tahle maminka, která tam čekala na svoji vlastní dětskou oběť, ho místo pozdravu vzala surově za ruku a spustila. „Takže zase máš díru?“, zeptá se jako policajtka, která si musí vybít zlost na lidech, protože má mindrák jako prase. „Takže to ti povídám, že zítra půjdu za paní ředitelkou a řeknu jí to!“.
Kluk nechápavě kouká. Matka ho vyvleče ven a dál už jí naštěstí neslyším.
Chce jít za ředitelkou a říct jí „můj kluk má zase díru na koleni“?. Sakra, tak to mě tehdy nenapadlo.
Vychází můj Vojta. Dám mu pusu a on mě obejme.
Jdeme na nákup. Před pokladnami stojí maminka a zabírá celý prostor kočárkem, ve kterém řve prcek. Za ruku drží asi tříletou dceru. Lidi, včetně nás, se před jejím kočárkem začínají hromadit, protože není kudy jí obejít. Ona vyhodnotí situaci tak, že seřve přede všemi tu malou za to, že se neumí chovat. Nestačilo by jenom uhnout?
Začínám si připadat, že jsou všichni z Marsu. Uvědomuju si, jak velká parta zamindrákovaných nasránků zneuznánků vychovává děti. Všichni trpí. S odstupem času, kdy jsem tenhle den zažila pár takových exotů musím říct, že žijeme teda v šíleném světě. Z lidí se vytratila pokora z podstaty žití. Nevnímají osobní štěstí. Rodiče se nechali ovládnout svojí trpící myslí, rezignovali sami na sebe, převzali a praktikují nesmyslný vzorce chování od jiných zamindrákovaných a zadupávají svoje děti do stejnýho průseru v jakém jsou oni sami. Jsou to ti, co se postavili do dlouhé řady těch, kteří vytváří zakomplexované děti, které se z toho potom léčí celý život. Je strašný to pozorovat. Každý má ale přece šanci tohle změnit!
Taky jsem bývala dlouhý roky pod stresem a rodina to logicky často odskákala. Po každý mě to hodně mrzelo a věděla jsem, že to není správný.
Před cca třema roky jsem řvala na svýho muže do telefonu nějaký, s prominutím, sračky. Můj pětiletý syn ke mně přiběhnul. Chytil mě za ruku a řekl mi: „Maminko, řekni tatínkovi do telefonu, že ho mám rád.“ Tohle prostě nechcete zažít.
Je to další věc, kterou mi rakovina pomohla narovnat. Najít v sobě zase tu hodnou dobrou mámu, kterou jsem vždycky byla a dávat doma lásku, i když to samozřejmě v praxi nevypadá takhle pateticky, ale pryč jsou ty časy, kdy jsem na syna vyjela proto, že na mě ten den vyjel někdo jiný a já jsem to hovno prostě musela poslat dál. Ach ta sebeláska.
Dneska se jdu radši projít a řeknu na rovinu, že teď potřebuju být sama.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem si o to neuměla říct a trpěla jsem strašně moc. Byl to opět pouze stav mysli, nic víc.
Přeji všem nasraným rodičům, aby se někdy zastavili a uvědomili si, že dělají chybu a zaposlouchali se, jaká zaklínadla na děti vypouštějí a přijali už konečně odpovědnost za to, že je poznamenávají na celý život.
Jsem na sebe pyšná, že jsem objímající a milující matka. A na našem synovi je to vidět. Má dobrý srdce. Ne, teď si tady nehoním ego, ani se nevychloubám. Nemám to zapotřebí. I já mám máslo na hlavě za určitý období. A samozřejmě mě mrzí všechny momenty, kdy jsem to jako matka posrala. Dobře, že už jsou dávno pryč, ale z jeho mysli už je nevytěsním. Jediný co pro to můžu udělat je, že to už nikdy nebudu opakovat. A jsem velká frajerka když mu třeba přiznám, že to co jsem udělala tehdy a tehdy nebo právě teď, nebylo úplně správný. Rodič není „Bůh“, který ví všechno a dělá všechno správně, ale děti to tak vnímají. Vzhlíží k nám a věřím nám. A tak je potřeba mít na paměti, že cokoliv směrem k nim vypustíme, si ony ukládají.
ZDROJ: Deník raka