autor/zdroj: Ivo Leinveber
Asi jedno z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších přiznání na cestě sebepoznání, je plně přijmout, že si za všechno ve svém životě můžeme sami, že především my sami jsme strůjci svého štěstí i neštěstí.
Poznání, v jehož temnotách se skrývá bolestivá zkušenost nicotného sráčovství a z toho plynoucí pýchy ega, která ač se snaží neztratit tvář, je bez souznění v Bohu jen prázdnou nápodobou života. Přitom nejhorší ze všech duchovních zkoušek je duchovní vůdcovství, protože vytváří zpravidla nejtěžší karmu a katastrofy. Projít po tomto úzkém a trnitém laně bez pádu se za poslední tisíce let podařilo pouze několika málo vyjímkám, které jen 
potvrzují nepsané pravidlo. Pramení to z toho, že většina lidí, kteří pohlédli svému stínu do tváře, nepřijali plně pravdu o svém egu, uvěřili znovu našeptávání tentokráte duchovního egoismu, že jsou tímto dílčím poznáním jedineční a vyjímeční nebo vyvolení – tedy něčím více než zubožený dav nevědoucí masy, a proto se pasují do role „milosrdných, laskavých a moudrých zachránců“. Ale skutečné důvody tohoto postoje vězí v odmítnutí a potlačení části kolektivního nevědomí neboli vyčlenění se od Boha. Když potlačujeme a odmítáme časti své bytosti, obviňujeme z nich druhé, soudíme je a trestáme. Tudíž na nevědomé úrovni jsou tito „zachránci“ ve skutečnosti nemilosrdní, nenávistní a malomyslní ničitelé. Řešením je ta nejtěžší cesta. To jest odpuštění si, že jsme tak nicotní sráči. Pokud si jsem schopen odpustit, že si za vše můžu sám, pak se můžu více přijmout a lépe začít vyrovnávat a pracovat na sobě. Přestaneme se pak vzájemně obviňovat, soudit a trestat, protože potlačujeme na nevědomé úrovni, ale začneme více žít v celistvosti souznění jak uvnitř tak vně, být naladěni na tón, znící ze středu všech věcí – žít v Bohu. Nebo alespoň na cestě k Němu.
Ivo Leinveber
