Většina z nás už roky žije s heslem „Pracovat, pracovat a ještě jednou pracovat“. Naše výchova také nijak nepodporovala lenost, nicnedělání a lelkování. Nic nedělat byla odjakživa hanba. To je stará, generacemi předávaná jistota:
Bez práce nejsou koláče. Komu se nelení, tomu se zelení. Pečení holubi nelítají do huby. Kdo nepracuje, ať nejí. Práce šlechtí člověka. Zahálka matka neřesti. Mladí ležáci, staří žebráci. Zima se zeptá, cos v létě dělal. Zahálka počátek všeho zlého.
Tahle pořekadla jsou stále platná, jenom je třeba zasadit je do rámce zcela změněných podmínek, úplně jiné společnosti a zejména stále více převládajícího jiného druhu práce. Naši předci se vyjadřovali k práci fyzické, tu především měli na mysli, když lapidárně shrnovali morální odsudek a zkázu každého, kdo se práci vyhýbal.
A v tom – abychom zůstali u těch pořekadel – je ten pes zakopán.
Nicnedělání není vůbec nic hrozného, zvlášť pokud ho správně dávkujeme. Je dokonce potřebné.
Přesto často máme neurčitý špatný pocit. Když si dovolíme natáhnout se s knížkou, stejně nám v podvědomí hryže výčitka: co se tu válíš, jdi něco dělat. To nebo ono. Nebo tamto.
Doma se totiž vždycky nějaká práce najde. To vědí zejména ženy. Například pořádně vydrhnout sporák. Vytřídit věci ve skříni. Vyčistit zimní boty a uložit je do krabice. Vyleštit zrcadlo v koupelně, jsou na něm kapičky zubní pasty… A co ten balkon, po zimě by to chtělo úklid. K večeři polévku…
No dobře, ale takhle to může být prostě nekonečné! Je to ale také nezbytné? Opravdu se všechny ty věci musejí udělat teď? Zbořil by se svět, kdybychom si odpoledne vyhradili pro sebe?
Kam a proč ten ustavičný spěch? Komu to prospívá?
Nikomu. Jenom neumíme odpočívat. Nikdo nás to nenaučil.
Pomalu každý druhý má příznaky syndromu chronické únavy. Každý třetí je workoholik. A nikdo si nepamatuje, kdy měl naposledy normální dovolenou.
Abychom začali skutečně odpočívat, není snad potřeba, abychom padli únavou. To už je pozdě. A taky je velmi obtížné dát se pak dohromady. V tom nepomůžou žádné peníze.
Jak tedy začít doopravdy odpočívat?
Poznat únavu
Musíme vzít na vědomí skutečnost, že v drtivé většině případů nejsme unaveni fyzicky. Přetížení je spíše morální, psychické, rozumové. Jsme informačně přesyceni. „Překomunikováni“. Fyzická únava, která nás v takové situaci zmáhá, je klamný pocit. To, co pokládáme za fyzickou únavu, je psychické vypětí a emocionální vyčerpanost. Ty člověka občas ničí daleko víc, než fyzická práce.
Pokud ovšem v takové situaci ležíte na gauči, svou energii nijak neobnovíte. Poležte si po libosti, ale pak vstaňte a vyrazte na čerstvý vzduch. Pohyb je život.
Skutečná dovolená
Radujete se, že se vám podařilo na týden utrhnout? Víte, že odborníci trvají na tom, že má-li být odpočinek plnohodnotný, vyžaduje to nejméně tři týdny? První týden totiž náš mozek ještě stále žije prací, ve druhém se postupně uklidňuje a teprve ve třetím začíná skutečně odpočívat. I když se tedy domníváte, že týden je pro vás akorát, mýlíte se a váš organismus vám za to děkovat nebude. Vymlouvejte se, jak chcete. Práce je hodně, ale zdraví má člověk jenom jedno.
Vypnout spojení
Někdy je prostě třeba dokázat vypnout telefon i počítač. Večer, o víkendu a tím spíše pak o dovolené. Člověk by neměl být online 24 hodin denně. Jednou jsem jela s kolegyní na dovolenou. Celé dny se telefonicky zabývala pracovními otázkami. Všude. V moři, na pláži, u snídaně, u oběda, u večeře, když jsme si šly zatančit… „Prosím? Ano, to jsem já. No, jsem sice na dovolené, ale tak rychle, o co jde …“ Zdá se, že jsme všichni nezastupitelní. Jeden by si myslel, že spouštíme velký hadronový urychlovač.
Přehazovat výhybky
Skutečný odpočinek nám přináší změna druhů činnosti, jíž se věnujeme. Dobré je střídat duševní a fyzickou práci. Když je hlava unavená, udělá vám dobře zrýt záhon nebo uklidit garáž. Přetapetovat pokoj a pak se jít projít. A když se unavíte fyzicky, uvelebte se do křesla s knížkou. Když člověk sedí před monitorem počítače, odpočine si nejlíp energickou procházkou nebo jízdou na kole. Zkrátka pobytem na čerstvém vzduchu.
Práci s sebou nebereme
Tahat všude s sebou práci, to je cesta do pekel. Je jasné, že všichni známe dny, kdy to prostě jinak nejde, různé ty dedlajny a jiné záludnosti. Jestliže je to však norma a jinak už ani nežijete, jste v ustavičném stresu, pak je třeba něco změnit. Zamyslete se nad svým denním režimem, nad tím, jak si práci organizujete. A není-li chyba ve špatné organizaci, zkuste uvažovat o změně zaměstnání. Nejde „jen“ o vaši únavu, někdy jde o veškerý osobní i rodinný život, který vaše práce ničí a který vám nenahraditelně utíká.
Tajemství správného plánování
Odborníci radí dělit každou naplánovanou práci dvěma. Vážně, je lepší udělat méně, než jsme zamýšleli, než se ocitnout v zajetí stresu, ničeni pocitem, že nestíháme. Jak že je to staré latinské pořekadlo? Spěchej pomalu! Do vašeho plánu tedy musíte zařadit také čas na odpočinek.
Od pátku do pátku? UŽ NE !!!
Co si budeme říkat, většina z nás od pátku do pátku žije. Sobota uletí jaksi mimochodem a neděli nám kazí pomyšlení na nadcházející pondělek. A život utíká a pádí …
Obava z pondělí se v člověku usazuje od dětství: mateřská školka, škola, střední škola a vysoká… Nemá to konce. Já osobně už několik let pracuju doma, nemusím v pondělí nikam chodit. Ale přiznávám, že nelásku k prvnímu dnu týdne cítím stále…
Jak tohle odbourat? Kazí nám to víkend, zachmuřuje pondělky a je to zcela zbytečné. Snažme se plánovat si na pondělky méně významné úkoly, nic rozhodujícího. Najít naopak povinnosti spíše příjemné nebo zábavné. Nebo alespoň neutrální. A naučme se najít si volné chviličky v průběhu celého týdne. Každý den je dobrý, žádný už se nevrátí a každý může být něčím zajímavý, ne-li krásný.
Někdy zkrátka lenošit
«Pojďte se radši válet…“ – vzpomínáte na Tři veterány? „Tak pět šest let“, jak to chtěl Servác, to být nemusí, ale udělat si den totálního nicnedělání byste občas měli. Nedělat vůbec nic. Absolutně. Mít sobotu nebo neděli jen pro sebe a své pohodlí. Odvézt děti k babičkám. Dovolit si strávit den v naprosté uvolněnosti, bez povinností. Nemyslet na práci ani na rodinnou večeři.
Věřte, je to dobrá investice do vlastního duševního zdraví. I toho budoucího.
Přepínací rituál
Vytvořte si rituál, který vás naladí na odpočinek. Malý obřádek. Jakési obrazné tlačítko, které vás přepne do režimu: „Pohov-zklidnit-uvolnit se“. Pusťte si nějakou oblíbenou písničku. Poseďte nad poctivou napěněnou kávou, žádným instantem. Dejte si sprchu. Hodí se cokoli, co máte rádi, co vám dělá dobře. Hlavní je získat tu správnou náladu. Zpomalit a cítit, že váš svět se opravdu tímto okamžikem nezboří.
Tak vám přeju příjemný odpočinek. Pro začátek se třeba dobře vyspěte :).
ZDROJ: http://www.pronaladu.cz/proc-neumime-odpocivat-a-co-s-tim-delat/