Selhání i vítězství patří k životu jako den a noc. Zdá se, že nejúspěšnější lidé v životě jsou ti, kdo očekávají to nejlepší, a zároveň jsou připraveni na nejhorší. Jakoby po nás život chtěl, abychom rozvíjeli – spolu s pozitivními emocemi – také psychickou odolnost, nikoliv naivitu a falešná očekávání.

Je to paradox, který už v článku „Zklamání znamená, že jsme očekávali“ vyvolal na Celostní medicíně diskuzi. Aby bylo jasno: Nikdo vás nenavádí k tomu, že máte směrem do budoucnosti očekávat špatné věci. Znalejší čtenáři totiž vědí, že v psychologii existuje fenomén sebenaplňujícího se proroctví, kdy se nám mnohdy děje, co podvědomě očekáváme.

Mezi očekáváním a připraveností je totiž na první pohled jen drobný, pro praxi však zásadní rozdíl. Když budete přecházet jako chodec silnici, jistě si nebudete přát nebo očekávat, aby vás přejelo auto; ale když vůbec nepřipustíte, že po silnici může nějaké auto jet, může to pro vás mít fatální následky.

A právě to se nám v životě často děje. Nečekáme, že by „mohlo jet po silnici auto“.

Nechme nezdary pracovat v náš prospěch

Je to až neuvěřitelný – a výzkumy podpořený – fakt: Jedním z nejčastějších důvodů, proč se nám nedaří dotáhnout naše předsevzetí do cíle nebo proč tak často selháváme a jsme zklamaní, je tak banální věc, že nám nikdo neřekl, že cesta může být těžká.

Sociální psychologové dokumentovali, že když si zvykneme na počáteční nepřetržitý úspěch, budeme mít při první větší překážce větší tendenci se hroutit. V mnoha knihách o pozitivním myšlení se píše, že si máme představovat úspěch. To je skvělé. Ale problém je, že na každé cestě se objeví také problémy, chyby, nezdary. A lidé, kteří si do té doby líčili vše jen v těch nejkrásnějších barvách, se najednou přestávají snažit a veškeré jejich původní nadšení je pryč.

S tím souvisí, že bychom například děti neměli chválit za to, že jsou chytré nebo úspěšné (podle mnoha studií jím tím spíš způsobíme blok – nebudou se už tolik snažit příště riskovat, aby o svou „nálepku úspěšných“ nepřišly). Naopak pro své děti uděláme to nejlepší, budeme-li je oceňovat a chválit za jejich úsilí a pokroky. Podpoříme tím jejich přirozenou chuť učit se nové a pomůžeme jim vypěstovat větší houževnatost a psychickou odolnost.

Naposledy a jinými slovy: Moudrý se bude ze svých vlastních chyb učit – hlupák před nimi zavírat oči.

A ještě něco:

V životě se nám začne dařit, až přestaneme lpět

Smířit se dopředu s porážkou může být velmi úlevné. Pak nemáme co ztratit – můžeme jenom získat. Podle ruského mága Vadima Zélanda je pro nás vždy výhodné, když snížíme vnější důležitost svého přání: tj. když na něm tolik nelpíme.

Víte, jsem obrovským zastáncem pozitivního myšlení a prožívání pozitivních emocí. Někteří lidé si však „pozitivním myšlením“ jen lakují vnitřní špínu a negativní postoj. Zoufale a křečovitě se něčemu brání. Myslí jen na pozitivní opak té věci. Vůbec o špatném nechtějí slyšet. A právě proto tolik nechtěného ve svém životě mají.

Buďme naopak připraveni na to, že těžké chvíle přijdou. Pak nás tolik nezaskočí, ani nerozhodí. Také nežijme ve stresu, že všechno musí být perfektní a dokonalé. Nemusí. Jak kdysi pravil Thomas Edison: „Ve ztrátě je obrovská hodnota.“