Proč snášíme bolest

• Často si šlapeme po vlastní pohodě a štěstí.
• Často se dostaneme do situace, v níž na nás číhají útrapy, například ve vztahu s člověkem, o němž víme, že je nevěrný.
• Často v takovém vztahu setrváme celý život. Když nám ostatní nabídnou pomocnou ruku, odmítneme ji.
• Často zůstaneme s partnerem, který nás napadá a týrá, ačkoli můžeme mít člověka hodnějšího a spolehlivějšího.
• Často potkáme člověka, který je pro důvěryhodný vztah vhodný, ale připadá nám nudný nebo nezajímavý.

Žijeme-li dobrovolně v bolesti, vzdáváme se své síly, ztrácíme důvěru sami v sebe. Přečtěte si několik důvodů, proč lidé zůstávají ve vztahu, který je trápí, místo aby vyhledali úrodnější – nebo alespoň bezpečnější – půdu pod nohama. Tyto důvody platí pro jakoukoli životní situaci, kdy se nedokážeme hnout z místa a bojíme se nových obzorů. Je evidentní, že většina z nich vychází z pocitu zoufalství.

• Při odchodu musíme něco opustit. Musíme oplakat krach vztahu nebo si přiznat, že jsme byli zneužíváni, a srovnat se s tím – a tomu se bráníme.
• Trápení většinou přichází velmi pomalu, takže si na něj zvykneme. Bolest se stává naším každodenním chlebem, místo aby byla varovným signálem k odchodu. Jsme jako žába ve vodě, která se postupně ohřívá. Žába nemá tendenci uniknout tak rychle, jako kdybychom ji hodili přímo do vody ve varu.
• Bolestné okolnosti jsou pro nás známé ve dvou ohledech: připomínají nám naše rodinné prostředí a také jsme si na ně zvykli. Staly se pro nás rutinou, takže si už neuvědomujeme, že jsou nevyhovující. Pocit známosti a bezpečí spolu souvisejí. Pokud je nerozetneme, budeme jim vystaveni na milost a nemilost. Skutečné bezpečí se skrývá v odvaze k pohybu a změně, nikoli v přešlapování na místě, kdy jen čekáme, až nás někdo nebo něco postrčí.
• „Démon, kterého známe, je lepší než démon, kterého neznáme“ – tak zní předsudek, podle něhož žijeme. Máme strach z neznámého.
• „Nedokážu si najít nikoho lepšího“ je postoj odrážející neschopnost představit si lepší alternativu, což je vlastně také forma zoufalství.
• Jsme uvězněni v nehybnosti – tělo má tendenci tak zůstat a udržet si klid, který se však může změnit v línou nečinnost.
• Někteří z nás byli vychováni v přesvědčení, že smyslem života je snášet utrpení spíše než jít za štěstím. Jestliže nás partner ve vztahu permanentně zneužívá a my to trpíme, může se nám zdát, že jsme našli pravý smysl života. Víra nám přece slibuje odměnu po smrti, protrpíme-li dnešní den.Nevěříme, že máme nárok na štěstí v přítomném okamžiku.
• Pocit, že někoho máme (kohokoli), pro nás může být důležitější než pocit štěstí.
• Zřídkavé pocity spokojenosti, které se v našem životě občas objeví, nás povzbudí a utvrdí v tom, že máme zůstat tam, kde jsme.
• Stále se přesvědčujeme, že to „není tak špatné“ nebo že to „ještě není tak zlé“.
• Akutní fyzická bolest většinou zase zmizí, vyléčí se, takže máme pocit, že i bolest psychická jednou pomine.
• Myslíme si, že současný vztah je pro nás ten jediný možný, protože jiný si ani nezasloužíme – je to dozajista náš osud, říkáme si.
• Očekáváme, že naše utrpení přiláká někoho, kdo nás zachrání, takže si dáváme záležet na tom, abychom trpěli dostatečně nahlas, dramaticky a dlouhodobě.
• Věříme, že člověka, který nás trápí, dokážeme zachránit. Pokud se vemluvíme do pozice zachránce, náš práh bolesti se zvýší. Upneme se na myšlenku, že náš partner, jenž se chová nepřijatelným způsobem, potřebuje pomocnou ruku. Jeho příběh se stává příběhem nás samých. Je to loajalita naprosto nevhodná, která nám brání, abychom žili vlastní život.
• Chováme zbožné přání, že se věci jednoho dne obrátí k lepšímu. Taková falešná naděje je zoufalá, neboť jsme se zřekli vlastní síly a schopnosti zdravého úsudku. Opravdová naděje musí být podložena důkazy o skutečné partnerově proměně.
• Váháme „ze strachu být králem“, jak napsala Emily Dickinsonová, bojíme se naplno uplatnit vlastní moc, k čemuž by došlo, kdybychom ze začarovaného kruhu bolesti a trápení odvážně vystoupili.
• Někteří lidé nás od radikálního kroku odrazují a my máme tendenci příkazy poslouchat. Taková slepá poslušnost nám brání v tom, abychom žili svůj život a byli sami sebou.
• Někdy nás brzdí touha po pomstě, čekáme na vhodný okamžik, abychom partnerovi všechno oplatili. Taková tvrdohlavost, kdy chceme něco dokázat sobě nebo svému okolí, nás svazuje tragickým, žalostným poutem.
• Jsme závislí na materiálním dostatku, jehož jsme ve vztahu dosáhli, a máme obavu se ho vzdát.
• Unikneme-li z pasti, v níž vězíme, postoupíme k další kapitole svého života. Nevědomky nás může děsit představa, že se tím zase o krok přiblížíme smrti. Tím, že zůstáváme v současné zoufalé situaci, oddalujeme okamžik, kdy naposled spadne opona našeho životního dramatu. Opravdu jsme takoví rafinovaní snílci ignorující realitu? 

Zakládáme svou víru na skutečnosti, že jsme s partnerem zažili i chvíle krásné a radostné. Častěji jsme se sice trápili, ale… Něco nás nutí věřit, že bude všechno v pořádku. Vysíláme k partnerovi sluneční paprsky důvěry v naději, že tentokrát se jeho srdce z kamene jistě obměkčí. Taková chvályhodná snaha ukazuje, že jsme rození optimisté. Když se však takovým způsobem (navzdory zklamání) chováme opakovaně a dlouhodobě, stáváme se na člověku, jenž nám ubližuje, závislí, necháme se jím ponižovat. Naše důvěra se pak „tísní v úzké bolesti“, jak píše Emily Dickinsonová. Pokud se znovu a znovu zabydlujeme ve společnosti osoby, která nás opakovaně mučí, podvádí a zklamává, trpíme spoluzávislostí. Někteří z nás partnerovu nespolehlivost popírají v přesvědčení, že pravá láska a důvěryhodný závazek se vyvinou později – jsme ochotni čekat. Takové čekání je ale past, která nám brání žít. Čekáme na lepší dny, ale přijdou jen tytéž nebo ještě horší.

Ze spoluzávislosti se můžeme osvobodit tím, že přehodnotíme svou (pro dospělého) nezdravou, dětskou představu o lásce, podobně jako jsme změnili například dětský jídelníček. Pokud se nám v minulosti zafixovala představa, že láskyplní lidé jsou pouze ti, kteří každého potěší a nechají se klidně využívat, aniž otevřeně vyjádří své skutečné pocity, pak si touto definicí lásky ubližujeme. Dospělý člověk prožívá lásku tak, že partnerovi projevuje pět P (pozornost, přijímání, porozumění, přízeň a podpora), ale má také rád sám sebe, stará se o sebe, stanoví si hranice, nenechá se trápit a upřímně hovoří o tom, co má na srdci.

Pokud je náš vztah k ostatním založen na nedostatečné sebedůvěře a pocitu prohry, riskujeme v několika směrech. Snažíme-li se ostatním za každou cenu vyhovět, přestáváme být tvořiví. Necháme-li se průběžně zneužívat, klesá nám sebevědomí. Pokud nedáme jasně najevo svůj názor na věc, začneme o sobě pochybovat. Skrýváme-li pocity před ostatními, oslabujeme a vyčerpáváme svou životní energii. 

Roky strávené v prázdném otupujícím manželství bez opravdové intimity, sexu, bez pocitu, že jsme hluboce milováni, se nám časem vymstí. Jako by na nás někdo házel lopaty písku, které nás pomalu ale jistě pohřbívají. Navíc se může stát, že zhoubný vliv celé situace – především na našeho ducha – ani nepostřehneme, protože zkáza postupuje pomalu. Nikdy nám pořádně nedojde, že naše srdce v neradostném vztahu ochabuje, že ho okolnosti záludně a neodvratitelně deformují. Pocity budeme zpracovávat dlouho, ale fyzicky můžeme z proklatého domu od nesprávného člověka odejít okamžitě, stačí, když vyrveme klíč ze zaťaté pěsti strachu.

Když konečně dospějeme k rozhodnutí a zavřeme dveře za neuspokojivým vztahem, který nás vysával a ničil, napadne nás, zda se náhodou vůči partnerovi nechováme mstivě. Je třeba rozlišit dva motivy, které mohou k odchodu vést. Vzali jsme si svých pár švestek a šli, abychom se při nejbližší příležitosti partnerovi pomstili? Nebo jsme odešli v touze nadechnout se čerstvého vzduchu, protože vztah nefungoval, a žádnou touhu po odplatě v sobě neživíme? V druhém případě se odchodem nemstíme, jen si určujeme hranice a volíme si možnost být šťastní, na což má právo každý z nás.